Článek
Poušť, která je pokrytá ledem
Když se řekne poušť, většina z nás si okamžitě vybaví písek, duny a rozpálený horizont. Sahara, Atacama nebo arabské pustiny. Slunce pálí, vítr zvedá prach a voda je luxusem. Je to obraz, který máme vrytý do představ o nejsušších místech planety.
Jenže poušť není definována teplotou. Definována je nedostatkem srážek.
A právě proto může být jednou z nejextrémnějších pouští světa místo, kde je téměř permanentně pod nulou. Antarktida.
Na první pohled to zní paradoxně. Kontinent, který si spojujeme s nekonečnými ledovci a sněhem, je ve skutečnosti klimaticky velmi suchý. Většina jeho vnitrozemí dostává jen minimální množství srážek a vědci ho klasifikují jako polární poušť.
A pak je tu místo, které jde ještě dál.
V Antarktidě existuje krajina, která vypadá, jako by se zcela vymykala logice tohoto kontinentu. Bez sněhu, bez ledu, bez života v podobě, jakou známe.
Říká se jí Suchá údolí McMurdo.
Krajina, která připomíná Mars
Když letadlo přelétá nad Suchými údolími McMurdo, pilotům se pod nimi otevře zvláštní pohled. Místo bílého kontinentu se objeví šedohnědá krajina kamení, štěrku a skal.
Je to největší oblast Antarktidy bez ledového pokryvu. A zároveň jedno z nejsušších míst na celé planetě.
Údolí leží mezi Transantarktickými horami nedaleko Rossova moře. Rozkládají se na ploše přibližně 4500 kilometrů čtverečních a tvoří asi 0,03 procenta rozlohy celého kontinentu.
Na první pohled působí téměř mimozemsky.
Krajina je holá, téměř bez vegetace. Většinu roku tu panují teploty hluboko pod nulou a vlhkost vzduchu je minimální. V některých částech se srážky blíží prakticky nule.
Je to místo tak extrémní, že ho vědci často používají jako analogii pro podmínky na Marsu.
Ale paradoxně nejde jen o chlad. Skutečným klíčem je sucho.
Jak může být Antarktida nejsušší
Na první pohled by člověk čekal pravý opak. Antarktida je přece pokrytá kilometry ledu.
Jenže většina tohoto ledu vznikla v dávné minulosti a dnes se jen pomalu obnovuje. Vnitrozemí kontinentu totiž dostává velmi málo srážek. Atmosféra je extrémně studená a obsahuje minimum vlhkosti.
Meteorologové někdy přirovnávají antarktický led k „mrazivé poušti“.
Ale v oblasti McMurdo Dry Valleys hraje roli ještě jeden zásadní faktor.
Vítr.
Takzvané katabatické větry se valí z antarktického plateau směrem dolů do údolí. Jde o extrémně studený a hustý vzduch, který se při sestupu zahřívá a zároveň vysušuje okolí. Sněhové vločky, které sem dopadnou, se často vypaří nebo sublimují během několika hodin.
Výsledkem je krajina, kde sníh prakticky nevydrží.
Některé studie uvádějí, že významné srážky zde nepadly po miliony let.
Místo, kde voda existuje jen výjimečně
Přesto tu voda úplně nechybí.
Během krátkého antarktického léta může slunce na pár týdnů zvýšit teplotu natolik, že ledovce na okrajích údolí začnou mírně tát. Z tajícího ledu pak vznikají drobné potoky.
Ty však tečou jen krátce.
Nakonec končí v jezerech, která jsou často extrémně slaná. Voda z nich nemá kam odtékat, takže se postupně koncentruje a vytváří prostředí, kde přežívají jen mikroorganismy.
Jedním z nejznámějších příkladů je Don Juan Pond – malé jezírko, které je tak slané, že prakticky nezamrzá ani v antarktických teplotách.
Je to svět, kde voda existuje jen v tenkých vrstvách nebo v podobě solných roztoků.
A kde je život spíše mikroskopický než viditelný.
Atacama: poušť, která občas rozkvete
Když se mluví o nejsušších místech planety, Antarktida většinu lidí překvapí. Mnohem známější je totiž poušť Atacama v Chile.
Ta je často označována za nejsušší horkou poušť světa.
V některých částech zde roky neprší. Meteorologické stanice zaznamenaly oblasti, kde nepadla měřitelná srážka i několik desetiletí. Extrémní sucho je způsobeno kombinací studeného Humboldtova proudu v Pacifiku a horské bariéry And.
Atacama ale zároveň dokáže překvapit.
Jednou za několik let se tu odehraje fenomén známý jako „pouštní květ“. Po výjimečně vlhkém období se jinak pustá krajina během několika týdnů promění v barevné pole květin.
Semena rostlin totiž čekají v půdě celé roky – někdy i desetiletí – na jedinou příležitost vyklíčit.
Je to připomínka, že i ta nejvyprahlejší místa planety mohou skrývat latentní život.
Kde ještě na Zemi téměř neprší
Atacama a antarktická údolí nejsou jedinými kandidáty na titul nejsušších míst planety.
Klimatologové často zmiňují také několik dalších extrémních regionů.
Jedním z nich je poušť Namib na pobřeží jihozápadní Afriky. Patří mezi nejstarší pouště světa a některé její oblasti existují v podobné podobě už desítky milionů let. Vlhkost zde často přichází spíše v podobě oceánské mlhy než deště.
Dalším příkladem je íránská poušť Lút. Ta je známá nejen minimálními srážkami, ale také extrémními teplotami povrchu, které mohou patřit mezi nejvyšší na planetě.
A pak je tu vnitrozemí Sahary, kde některé meteorologické stanice zaznamenaly roky bez jediného dešťového dne.
Každé z těchto míst představuje jiný typ sucha.
Někde je hlavním faktorem horko, jinde oceánské proudy nebo horské bariéry. V Antarktidě ale hraje hlavní roli kombinace chladu, větru a izolace.
Proč jsou nejsušší místa důležitá pro vědu
Extrémní suché oblasti fascinují vědce už desítky let.
Důvod je jednoduchý: představují přirozené laboratoře pro studium hranic života.
V Suchých údolích McMurdo například biologové zkoumají mikroorganismy, které přežívají v kamenech nebo ve velmi slaných jezerech. Tyto organismy jsou schopné fungovat s minimem vody, při extrémních teplotách a v prostředí s vysokým UV zářením.
Podobné studie pomáhají odpovědět na otázku, která přesahuje naši planetu.
Pokud může život existovat tady, mohl by existovat i jinde ve vesmíru.
Proto se právě tato antarktická krajina často používá jako model pro výzkum možného života na Marsu.
Extrémy, které mění naše představy
Příběh nejsušších míst planety zároveň ukazuje, jak klamné mohou být naše intuice.
Poušť nemusí být horká.
A ledový kontinent nemusí být vlhký.
Klimatické extrémy vznikají z překvapivých kombinací faktorů – oceánských proudů, horských bariér, větrů i geografické izolace.
Antarktida je toho dokonalým příkladem.
Na mapě světa působí jako obrovská masa ledu. Ale uvnitř tohoto ledového světa existují krajiny, které jsou paradoxně sušší než většina pouští.
Krajiny, kde vítr odnáší sníh dříve, než se stačí usadit.
Když sucho vypadá jako jiná planeta
Když vědci poprvé viděli fotografie Suchých údolí McMurdo z výšky, mnozí je přirovnávali k povrchu Marsu.
Holé skalní svahy.
Kamenité pláně.
Jezera pokrytá silnou vrstvou ledu.
Je to prostředí, které působí téměř mimozemsky.
A právě proto se sem pravidelně vracejí vědecké expedice z celého světa.
Studují zde nejen klima, ale také geologii, mikrobiologii a historii ledovců. Každá nová vrstva sedimentu nebo stopa staré vody může vyprávět příběh o minulosti Země.
Nejsušší místa jako připomínka křehké rovnováhy
Na první pohled mohou tato místa působit bez známek života.
Ale právě v jejich extrémnosti se skrývá důležité poselství.
Planeta Země je systém jemných rovnováh. Stačí změna proudění oceánů, posun atmosférických vzorců nebo změna teploty – a celé regiony se mohou proměnit.
Pouště mohou rozkvést.
Ledové oblasti mohou vyschnout.
A krajiny, které dnes připomínají Mars, mohou jednou vyprávět úplně jiný příběh.
Mezi ledem a prachem
Nejsušší místa planety tedy neleží jen v Africe ani v Jižní Americe.
Nachází se i v Antarktidě.
V krajině, kde vítr vysušuje sníh dříve, než se dotkne země. Kde je voda vzácnější než v mnoha pouštích a kde život přežívá jen v mikroskopických stopách.
Suchá údolí McMurdo jsou paradoxem.
Pouští uprostřed kontinentu ledu.
A připomínkou, že i na planetě, kterou považujeme za dokonale prozkoumanou, existují místa, která stále působí jako z jiné planety.
