Článek
Pomoc. Slovo, které v nás většinou vyvolá teplý pocit. Vyrůstali jsme s představou, že kdo pomáhá, ten je dobrý člověk. Rodiče nás učili: „Poděl se, nabídni, pomoz.“ A je to v pořádku. Jenže někdy se stane, že ochota nabídnout pomocnou ruku druhému se obrátí proti nám. A pak se cítíme, jako bychom na té pomyslné cestě dobroty skončili sami v příkopě.
Možná to znáte: půjčíte známému peníze, protože slibuje, že je hned vrátí. Jenže týdny plynou a kromě výmluv se nedočkáte ničeho. Nebo trávíte večery tím, že pomáháte kamarádce s jejím projektem, zatímco ona pak ani nepřijde podpořit vás. A vy najednou zjistíte, že místo pocitu radosti jste zrazeni a podvedeni.
Proč vlastně pomáháme?
První důležitá otázka zní: proč to děláme? Když se rozhodneme někomu pomoci, měli bychom si být upřímně vědomi svých motivů. Pokud to děláme proto, že nás to těší a máme z toho dobrý pocit, pak je to čisté. Jenže často v sobě schováváme i očekávání. Doufáme, že nás dotyčný ocení, že nám to jednou oplatí, nebo že se nám dostane uznání.
A právě tady se skrývá nebezpečí. Pokud totiž čekáme odměnu – ať už materiální, nebo jen slovní – můžeme se snadno cítit podvedeni, když nic nepřijde. Ale čistá pomoc je ze své podstaty nezištná. Jestli do ní přidáme tajné podmínky, riskujeme, že budeme zklamaní a frustrovaní.
Kdy se z pomoci stává zneužívání
Samozřejmě, že ne každý člověk to má stejně. Někteří lidé berou ochotu druhých jako samozřejmost a nikdy se nezastaví, aby řekli „děkuju“. Jiní naopak vracejí, i když nemusí, protože jim to přijde přirozené. Když ale pomáháme někomu, kdo bere, bere a bere – a nedává nic zpět, pak přichází chvíle, kdy si musíme nastavit hranice.
Pomoc by neměla být cestou k vlastnímu vyčerpání. Pokud po každém setkání s někým cítíme, že jsme „vysátí“, že jsme jen dali a nedostali ani špetku energie nazpátek, pak je dobré si položit otázku: opravdu chci v tom pokračovat?
Kruh správných lidí
Když se obklopujeme lidmi, kteří to mají podobně jako my, věci fungují přirozeně. Dnes pomůžu já tobě, zítra pomůžeš ty mně. Nikdo nevede účetnictví laskavostí, a přesto je rovnováha zachována. Tam, kde funguje vzájemná úcta, se pomoc stává krásným obohacením vztahů.
Ale přiznejme si – ne vždy narazíme na takové prostředí. Někdy se ocitneme mezi lidmi, kteří nás vidí jen jako zdroj. A tam musíme mít odvahu říct: „Dost.“
Podívat se i do zrcadla
Je tu ale ještě jedna věc, která se často přehlíží. Co když problém není jen v těch druhých? Co když část odpovědnosti neseme i my?
Kolikrát se stane, že se obětujeme víc, než je zdravé, a pak čekáme, že to druzí ocení. A když se nic neděje, cítíme se zrazení. Jenže někdy jsme to byli právě my, kdo situaci přehnal. Možná jsme se vrhli do pomoci tam, kde nás nikdo ani nežádal. Možná jsme vnutili řešení, které ve výsledku přineslo víc komplikací než užitku.
Naše ego má tendenci chtít být zachráncem. Chceme být ti, bez kterých by se věci neobešly. A když nás okolí v téhle roli nepotvrdí, jsme zklamaní.
Proto stojí za to se zastavit a ptát se sami sebe: pomohl jsem opravdu druhému, nebo spíš sobě – abych se cítil důležitý?
Jak se nenechat využívat – pár doporučení
- Pomáhej jen tam, kde to dává smysl. Pokud cítíš, že už je to jednostranné a že tě to ničí, zvaž, jestli není čas přestat.
- Buď upřímný k sobě. Ptej se: dělám to, protože chci, nebo protože čekám něco nazpět?
- Nastav hranice. „Ne“ není sprosté slovo. Když odmítneš, neznamená to, že jsi zlý člověk.
- Všímej si lidí kolem sebe. Když někdo opakovaně jen bere, ale nikdy nedává, je to varovný signál.
- Zkoumej své ego. Ne vždy je vina na druhé straně. Někdy je třeba přiznat, že jsme si situaci zkomplikovali sami.
- Buduj vztahy, kde je rovnováha. Hledej prostředí, kde pomoc funguje oboustranně a přirozeně.
Na závěr
Pomoc je dar – ale jen tehdy, když je skutečně dobrovolná a bezpodmínečná. V momentě, kdy se z ní stane povinnost nebo očekávání, začíná ztrácet svou krásu.
Nenechme se využívat, ale zároveň se nevzdávejme lidskosti. Pomáhejme tam, kde nás to těší, kde cítíme smysl, kde to dává radost oběma stranám. A když zjistíme, že naše dobrota je jen cestou k žebrotě, je čas změnit kurz. Protože opravdová pomoc nikdy nikoho neponíží ani nevyčerpá – naopak. Dává sílu, radost a smysl.
