Článek
Ložnice jako místo hříchu i povinnosti
Představa středověkého sexuálního života bývá plná protikladů. Na jedné straně rytířská láska, básně a romantické příběhy, na straně druhé církev, která se snažila lidskou sexualitu sevřít do poměrně úzkých pravidel. Pro mnoho duchovních autorit nebyl sex něčím, co by mělo být zdrojem potěšení. Měl především jeden zásadní účel – zplození potomků.
To ovšem neznamená, že by lidé ve středověku neměli sex pro potěšení nebo že by se milovali bez emocí. Znamená to, že církevní morálka stanovovala ideál, podle kterého se měl sexuální život odehrávat. A právě ten dokázali někteří duchovní popsat s překvapivě konkrétními detaily.
Středověké příručky a penitenciály, tedy texty určené mimo jiné kněžím pro posuzování hříchů, řešily sexuální chování poměrně podrobně. Některé se zabývaly dokonce otázkou, kdy je sexuální styk přípustný a kdy už člověk překračuje hranice dovoleného.
Ne každý den byl vhodný
Pokud bychom se přenesli do středověké křesťanské společnosti, možná bychom byli překvapeni, kolik „nevhodných“ okamžiků pro sex tehdejší náboženské představy znaly.
Pohlavní styk měl být podle některých duchovních pravidel omezen například během půstů, v období kolem významných církevních svátků nebo v některých dalších dnech liturgického roku. Omezení se mohla týkat také období menstruace, těhotenství či šestinedělí.
V některých textech se dokonce objevují představy, podle nichž by manželé měli sexuální život výrazně omezit kvůli duchovnímu životu. Ideálem nebylo užívat si tělesné rozkoše, ale ovládnout vlastní tělo a podřídit sexualitu vyššímu cíli.
A právě zde je nutné si uvědomovat fakt, že přestože kněz nebo učenec něco doporučovali, ještě neznamená, že to běžní lidé skutečně dodržovali.
Rychle a bez zbytečných emocí
Když už tedy manželé sexuální styk měli, ideál některých duchovních autorit byl překvapivě strohý. Žádné dlouhé svádění, žádné zbytečné tělesné rozkoše a už vůbec ne představa, že sex má být hlavním projevem romantické lásky.
Sex měl být především prostředkem k plození potomků.
To ovšem neznamená, že středověcí lidé neuměli být něžní. Dochované milostné básně, dopisy nebo literární příběhy dokazují pravý opak. Středověk rozhodně nebyl světem bez vášně. Jen se zde střetávaly dvě velmi odlišné představy: lidská zkušenost s láskou a touhou na jedné straně a náboženský požadavek na kontrolu těla na straně druhé.
A právě proto může působit představa „rychle, účelně a bez něžností“ modernímu člověku tak absurdně.
Rozkoš byla podezřelá
Problém nebyl pouze v samotném sexu. Podezřelé mohlo být také potěšení, které z něj člověk měl.
Středověká křesťanská morálka obecně kladla velký důraz na sebeovládání. Tělesné touhy byly součástí lidské přirozenosti, ale člověk měl být schopen je kontrolovat. Sexuální rozkoš proto mohla být vnímána jako něco, co odvádí člověka od duchovního života.
Z dnešního pohledu je zajímavé, že církevní autoři věnovali sexu tolik prostoru. Čím podrobněji totiž zakazovali jednotlivé praktiky, tím více odhalovali, že lidská sexualita byla ve skutečnosti mnohem pestřejší, než by jejich pravidla naznačovala.
Jinými slovy kdyby lidé skutečně nic z toho nedělali, nebylo by třeba tolik zákazů.
Manželství nebylo totéž co romantika
Dnešní představa manželství je silně spojena s romantickou láskou. Středověká společnost ji však často vnímala jinak. Manželství bylo také ekonomickým, společenským a rodinným svazkem. U vyšších vrstev hrála zásadní roli politika, majetek a dědictví.
To ale neznamená, že manželé k sobě nemohli cítit hlubokou náklonnost. Jen od nich společnost nečekala, že právě romantická láska bude hlavním důvodem jejich svazku.
A tak se představa manželského sexu jako něčeho, co má být především povinností a cestou k početí potomků, mohla dobře spojovat s dobovou představou řádného života.
Realita byla mnohem méně podřízenecká
Středověký člověk však nebyl poslušným robotem, který večer otevřel kalendář a zkontroloval, zda je právě povolený den pro sex.
Lidé měli touhy, vášně, žárlivost, milostné aféry i nemanželské vztahy. Kněží zpovídali věřící z hříchů, které by podle církevních pravidel vůbec neměli páchat. Právě dochované zpovědní příručky jsou nepřímým důkazem, že skutečný život byl mnohem složitější než ideál. Je proto dobré rozlišovat mezi tím, co církev chtěla, aby lidé dělali, a tím, co lidé skutečně dělali.
Sex jako věčný střet mezi pravidly a životem
Když se dnes smějeme představě, že někdo ve středověku určoval, ve které dny se manželé mohou milovat a jak by měl jejich sex vypadat, snadno zapomeneme, že podobné pokusy kontrolovat intimní život nejsou výhradně středověkým vynálezem.
Sex byl po staletí předmětem náboženských, společenských i právních pravidel. Měnily se pouze jejich podoby. Středověcí mniši samozřejmě nemohli lidem zakázat toužit. Mohli jim ale vysvětlovat, co je podle jejich víry správné, a co už představuje hřích.
A možná právě tady leží největší ironie středověkých sexuálních pravidel. Čím více se duchovní snažili lidskou sexualitu sevřít do jasných hranic, tím zřetelněji se ukazovalo, že lidská touha je mnohem silnější a komplikovanější než jakýkoli seznam povolení a zákazů.
Láska, něha, touha a tělesné potěšení se zkrátka nedají tak snadno vměstnat do kalendáře a svázat nařízeními.
Není to možné dnes, nebylo to možné ani ve středověku.
Tipy na zajímavé čtení:
Zdroje a inspirace:
