Všude se mluví o psychické rovnováze, v praxi však skutečnou pomoc najdete pouze, máte-li peníze

Představte si to. Bolí vás ruka? Ihned jdete na pohotovost nebo k praktickému lékaři a pomoc přichází během hodin. Bolí vás duše? To se „zvládne“. Takhle často začínají rozhovory o duševních problémech v České republice. A pak nastane realita: vytočit číslo ordinace, kde přijímají nové klienty? Hlas na druhém konci vám řekne: „Plno.“ A termín? Za měsíce, někdy půl roku.

I když systém oficiálně garantuje péči, je to spíš teorie než běžná praxe – dostupnost je nerovnoměrná, zejména když se člověk nachází mimo velká města nebo zdroje přetékají novými pacienty.

Existuje cesta „bez peněz“ – teoreticky. Máte zdravotní pojištění a můžete se zkusit dostat k psychologovi či psychiatrovi přes doporučení praktického lékaře či neurologické oddělení. V praxi ale najít někoho, kdo bere nové pojištěnce, je často jako hledat jehlu v kupce sena.

Na druhou stranu je tu cesta „s penězi“. Soukromá terapie je rychlá – ale také výrazně drahá. Bez jednorázových tisíců korun za sezení se většina lidí dostane jen do fronty na veřejné služby. A když psychická tíseň opravdu bolí, dlouhé čekání přidává další tíhu.

Takto vzniká paradox: psychická pomoc se stává privilegovanou službou — dostupnou tomu, kdo si ji zaplatí, a těžce dostupnou tomu, kdo ji nejvíce potřebuje.

Lidé, kteří skutečně prožívají úzkosti, depresi nebo jiné psychické potíže, se často setkají s větou: „Musíte si počkat.“ Tento „čas jako léčba“ není léčbou, ale spíše čekáním v rozpoložení, kdy už člověk nemá síly. V tomhle systému čekání často znamená, že problém není „dost akutní“.

Takový přístup pak paradoxně zvyšuje riziko, že se problémy prohloubí, než aby se řešily včas — a to i v případech, kdy by včasná terapie mohla změnit život.

Tato situace je asi nejkritičtější u dětí a mladistvých. V Česku je akutní nedostatek dětských psychiatrů a odborníků, kteří by dokázali pomoci rodině, když je to nejvíce potřeba. Polovina ambulantních poskytovatelů psychiatrii pro děti není schopna přijímat nové pacienty právě kvůli kapacitě.

Když se rodiče snaží pomoci svému dítěti — například kvůli úzkostem, poruchám chování nebo traumatům — často se ocitají v situaci, kdy čekají měsíce na základní péči. A přitom rodičům i dětem opravdu nezbývá mnoho jiných zdrojů, než vyrovnávat se s tím ve vlastním, neorganizovaném systému opory.

Péče o duševní zdraví je sice oficiálně součástí veřejného zdravotnictví, ale její praktická realizace zaostává. Podfinancované komunitní služby, nedostatečná kapacita psychiatrických oddělení, a komplikované propojení mezi jednotlivými stupni péče znamená, že řešení je fragmentované a nekompletní. (Ministerstvo zdravotnictví)

Současně zde stále přetrvává stigma — představa, že duševní nemoc není skutečná nemoc, že „se prostě člověk musí zmátořit a jít dál“. Takové myšlení jen zvyšuje tlak na ty, kdo pomoc potřebují, a snižuje pravděpodobnost, že si pomoc vyhledají včas.

Mezi lidmi, kteří řeší problémy s psychikou, často vzniká vnitřní konflikt: „Můžu si dovolit terapii, ale nechci být finančně zatížená…“ nebo „Nemám peníze, nechci čekat, ale nemám na vybranou…“ Tento stresový cyklus se může stát sám o sobě zdrojem dalších potíží.

U některých pojišťoven existují programy, které částečně přispívají k nákladům na terapii — např. až několik tisíc ročně — ale to je často kapka v moři skutečné potřeby podpory. (Lidský a logický)

V takovém kontextu začíná psychická pohoda vypadat spíš jako drahý bonus, ne jako základní součást lidského zdraví.

Pandemie covidu-19 situaci ještě zhoršila. Nároky na duševní zdraví rostly, poptávka po terapii stoupala a nedostatečná kapacita systému se rychle vyčerpávala. Ani po několika letech se růst počtu specialistů nedaří udržet krok s potřebou péče. (WHO IRIS)

To, co mělo být krátkodobou krizí, se stalo strukturálním problémem — a mnoho lidí si tak uvědomuje, že když nejsou „dost nemocní“ na akutní péči, často nejsou vůbec vidět.

Dobrým signálem je, že se situace začíná pomalu zlepšovat. V roce 2025 byly představeny nové pilotní projekty akutních ambulantních klinik a komunitních služeb, které mají doplnit stávající péči a zaměřit se i na akutní nebo středně závažné stavy.

Tyto změny ukazují, že systematické kroky mohou postupně vyrovnávat nerovnosti v péči, ale reálný dopad je často pomalý a zatím nedosahuje lidí, kteří pomoc potřebují dnes.

I když je systém zatížený, nezůstáváte bez možností. Otevřená diskuse o svých pocitech, vyhledání zdrojů podpory v komunitních či dobrovolnických projektech, nebo obrácení se na krizové linky či online terapii může být první krok, když čekací doby jsou dlouhé a peníze krátké.

Komunikace s vaší zdravotní pojišťovnou, aktivní hledání terapeuta – i přes fronty, nebo využití online platforem s psychologickou podporou může být cestou, která zatím nevede přes tenkou hranici mezi „mít peníze“ a „nechat to být“. (Expats.cz)

Psychická rovnováha je legitimní součást zdraví — ne privilegium, které si zaslouží jen ti, kdo mají finanční prostředky nebo štěstí. Ano, český systém se potýká s řadou nedostatků a změny jsou pomalé, ale nejsou nemožné.

Klíčem je správná komunikace — o svých pocitech, o svých potřebách, s odborníky i s pojišťovnami — bez studu a bez strachu z odsouzení. Když společnost dokáže uznat, že duševní zdraví vyžaduje stejnou péči jako fyzické zdraví, může nastat skutečná změna.

Péče o duši je investicí, ne výsadou. A každý z nás má právo na to, aby se cítil slyšen, pochopen a podpořen — bez ohledu na to, co ukazuje zůstatek na účtu.