Článek
Kniha Tátovy historky aneb Můžeš prosím vykoupat děti? vznikala šest let a její autor přiznává, že původně vůbec neměla být určena dospělým čtenářům. Z prvotního nápadu tak vyrostl příběh, který s nadhledem a humorem zachycuje rodičovství, partnerský život i každodenní situace, ve kterých se podle autora pozná, jaký člověk doopravdy je. On sám se v knize snaží vidět svět dětskýma očima a rozhodně tím – v dobrém slova smyslu - nakazí nejednoho čtenáře.
Když člověk knihu čte, neubrání se dojmu, že hlavní hrdina Ostrovský jste vlastně trochu vy. Jak moc je příběh autobiografický?
Na jednu stranu bych rád tvrdil, že jsem si to celé vymyslel. Třeba proto, že mým dětem je trochu nepříjemné, že jsem napsal knížku o koupání dětí. Představte si, že je vám třináct, jako právě teď mojí dceři, a táta se prezentuje knížkou o tom, jak se snaží dostat malé děti do koupelny a tam je koupe. Úplně nahaté! A dětské postavy v knížce na krásných ilustracích od Aliony Saskové v několika případech nahaté opravdu jsou. Na druhou stranu ale musím přiznat, že zas tak dobře vymýšlet si neumím. Je to docela dost autobiografické zobrazení mne a mojí rodiny.
Je v knize hodně situací, které se staly přesně tak, jak je popisujete?
Pár jich tam bude. V knížce najdete bláznivé situace, o kterých si řeknete, že se ani nemohly stát, ale ony se staly. Třeba vyprávění o snowboardu. Popisuje příhodu, kdy jsem nebyl schopen oddělit sen od reality a v obchodě se snowboardy jsem chtěl úplnej nesmysl. Až když jsem z obchodu vyšel, došlo mi, že mi to vnuknul sen. Bylo to doslova trapas. Tahle historka má v knížce význam, protože něco takového se tam tátovi děje. Takže sice říkám, že naše rodina je v knížce zobrazené docela pravdivě a některé příhody jsou skutečné, ale příběh se od skutečnosti odpoutává a letí někam mimo realitu.
Byla kniha od začátku zamýšlená jako humoristická, nebo jste si teprve během psaní uvědomil, kolik humoru běžné rodičovství nabízí?
Od začátku to měla být legrace. Celé to vzniklo v návaznosti na legrácky, které jsme dělali s dětmi v koupelně. Ale na počátku nebyly naše koupelnové situace úplně veselé. Když byly děti malé, byl opravdu problém dostat je do koupelny. Začne to někdy kolem třetího roku, když se dostávají do období vzdoru a pokračuje to dál a dál. Způsobil jsem i nemálo nehezkých konfliktních situací, kdy jsem se vůbec nechoval jako správný táta. Podstatou mojí knížky je hledání způsobu, jak tomu předejít. Hledání lepšího táty. Je to knížka o tom, jak být lepším rodičem. I když hodně bláznivá. A humor je možná nějakým nezbytným enzymem, po kterém táta v knížce pátrá.
Věnoval jste ji manželce Min Jee a dětem. Jak reagovali, když si ji přečetli? Těší je, že se stali součástí knižního příběhu?
Kdo má z knížky opravdu radost, je moje milá žena Min Jee. Ona je obrovská čtenářka. Jsem moc rád, že jsem jí mohl splnit dávné přání z mládí, aby ji někdy někdo uvedl ve věnování v knížce. I když si možná představovala nějakou serióznější knihu. Ovšem jen kvůli jejímu přání jsem tam věnování nepsal. Moje rodina je to nejlepší, co se mi v životě stalo. A knížka zachycuje období našeho života, kdy se děti smály mým vtipům, takže to je vlastně taková naše hezká vzpomínka.
S tím, jestli jsou děti rády, že jsou součástí knížky, je to složitější. Souvisí to i s tím, proč v knížce vystupují Ela a Tomík a nejsou tam skutečná jména mých dětí. Dcera byla silně proti tomu, abych použil její jméno. Nejdřív mi to bylo líto, ale pak jsem si uvědomil, že má pravdu. Ona má dost často pravdu. Nemůžu si ze svých dětí dělat nějaké literární postavy. Takže bych teď rád zase vyvrátil velkou část toho, co jsem doposud řekl, a nejradši bych vám tvrdil, že ta knížka vůbec není o mých dětech. Takhle zmatený je i táta v příběhu. Jako bychom pořád hráli hru pravda-nepravda, realita-sen.
Vaše manželka pochází z Koreje. V čem vás nejvíc překvapily rozdíly mezi českým a korejským pohledem na rodinu a výchovu dětí?
Víte, tohle se má úplně jinak. Ano, je tady jeden veliký rozdíl, který zásadně ovlivňuje náš vztah, naši rodinu, péči o děti, vznikají z něj konflikty, a zároveň se z něj něco učíme. Je to skutečnost, že já jsem muž a ona je žena.
Kulturní rozdíly určitě existují a je skvělé je poznávat, ale my se nehádáme o to, zda budeme jíst rýži, nebo chleba. A dokonce je to ještě zajímavější, jak si čím dál více uvědomuji v poslední době: Moje žena a moje maminka si často myslí, že řeší nějaký kulturní rozpor, když si v něčem neporozumí. Ale řeší generační konflikt. Stačí se pobavit s lidmi z jiných rodin o tom, jak je to u nich. Tchýně a jejich snachy naráží na úplně stejné věci, na nichž se nemohou shodnout.
Knižní Mindži je úžasně sarkastická. Prozradíte, jestli jste vycházel z povahových rysů svojí ženy?
Nad tímhle se musím zamyslet. Myslím si, že jsem v knížce naznačil její pohled zejména na mě a moje nápady, ale asi jsem ty její reakce trochu přiostřil. Načetli jsme s dětmi a s Min Jee jednu kapitolu na video, které možná někam pověsím na sítě, a Min Jee se právě do těch sarkatistických momentů dobře vžila a myslím, že ji ten úhel pohledu fakt bavil.
Je něco, co jste od korejské kultury převzal a dnes už si bez toho rodinný život neumíte představit?
Moji paní.
Co vás děti naučily o vás samotném?
Asi na to neumím dobře a jednoduše odpovědět v rozhovoru. Ale napsal jsem o tom knížku. Je to vlastně neustálé učení se a chci, aby nikdy neskončilo.
Autor s ilustrátorkou knížky Alionou Saskovou.
Kdy vás napadlo, že příběhy vaší rodiny stojí za sepsání a vydání?
Napadlo mě to při koupání dětí, samozřejmě. Ale ne jako příběh naší rodiny. S dětmi jsme zjistili, že můžeme dělat v koupelně spoustu vylomenin. Hodně souvisely s hraním rolí. Když už jsme s dětmi vymysleli několikátou koupelnovou legraci, napadlo mě: děti, nebyla by to dobrá knížka? Bylo to období, kdy jsme s dětmi hodně četli. Tak jim říkám, mohla by existovat taková knížka, hodně obrázková, která by byla návodem na vylomeniny, co jdou dělat v koupelně? Brzy na to jsem si k tomu v noci sedl a začal to sepisovat. Ale vlastně od prvních řádků začalo vznikat něco jiného. Vznikl příběh, který stojí asi na takovéhle tezi: Zoufalý táta si říká, že zda by nemohla existovat nějaká služba, která by problémy tatínků řešila, která by se o koupání dětí postarala. No, a jak jsem zjistil, tak taková služba existuje…
Ale není tohle problematický moment vaší knížky? Protože v ní v podstatě vykreslujete situace, kdy cizí člověk přichází vykoupat malé děti. A koupe je dokonce bez dozoru rodičů. To může řada lidí vnímat jako nepřípustné.
Tak ať to tak vnímají. Pokud tohle bude někoho trápit, tak bych mu doporučil, aby knihu nečetl, nebo aby ji přečetl celou. Tu nepřípustnost tam zanášíme právě my dospělí, to my spojujeme nahé tělo se sexualitou. V knížce vystupují děti zhruba ve věku tři a šest let, pro ně je nahý pindík to samé, jako bosé chodidlo. A já se na to chci dívat těmahle dětskýma očima a s tím vyprávět příběh. I když je knížka primárně určená pro dospělé. Dokonce si myslím, že ten dospělý pohled vůbec do dětského světa nesmíme zanášet. V mojí knížce může cizí neznámá podivná postava přijít vykoupat děti, protože jsem se od dospěláckého pohledu osvobodil. Je to úleva.
Psal jste knihu v okamžiku, kdy byly zážitky čerstvé, nebo až s odstupem?
Asi bych to ani neměl přiznávat, ale tahle knížka vznikala šest let. Začal jsem to psát začerstva. A většinu příběhu jsem i napsal. Samozřejmě jsem si v koutku duše přál, aby to byla skutečná knížka, ale psal jsem to hlavně pro svoje děti. A když jsem jim to četl, smály se, bavilo je to. Až mnohem, mnohem později jsem měl příležitost nabídnout námět nakladatelství. Myslel jsem si, že jim nabízím knížku pro děti. Ale Magdaléna Deiml, která pro Albatros skautuje autory, a redaktorka Hana Vildová z nakladatelství Mladá fronta došly k závěru, že je to knížka pro dospělé. Protože vedle toho humoru pro děti, tam je velká část humoru, kterému porozumí dospělí. Mně se vlastně ta idea zalíbila a s tím jsem knížku přepsal a dopsal.
Máte pocit, že dnešní otcové prožívají rodičovství jinak než generace jejich otců?
Ano. Myslím, že tohle je už hodně popsaný fenomén. Ale nevyhrazoval bych to oproti generaci mých rodičů, spíš oproti generacím předchozím. Vůči mému skvělému tátovi se rozhodně takhle vyhradit nemůžu. Ta změna je asi postupná a spočívá v tom, že tátové jsou v rodině víc přítomní, než byli ti o několik generací před nimi. Asi i proto, že můžou, že nemusí tolik bojovat o přežití finanční i faktické. Ale zároveň platí i to, že je k té změně vnímání rolí musely ženy trochu dotlačit. Táta, který koupe děti, není samozřejmě žádná výjimka.
Při čtení je cítit, že své postavy nesoudíte, ale spíš je pozorujete s laskavostí. Daří se vám to i v běžném životě?
Určitě ne. A určitě se mi nedaří být tak fajn táta, jako je ten v knížce. Možná, když teď ten můj příběh dostal hmotnou podobu, budu ho mít před očima jako memento, že nemám být protivný táta, který křičí, přikazuje, zakazuje, nadává, stěžuje si, neposlouchá, nevěnuje se naplno dětem… Bylo by fajn, kdybych se dokázal v těžké situaci zastavit a zamyslet se, jak by jednal Koupátko, nebo Mydlinka, což jsou postavy v mojí knížce. Stejně tak si říkám – někdy od toho období čtení knížek dětem – že chci umět při nejrůznějších situacích, a teď nemyslím těžkosti v životě, ale spíš nějaké kreativní výzvy, zastavit se a položit si otázku, jak by to udělala Pipi Dlouhá punčocha. Málokdy to udělám. Ale možná, že knížku o koupání dětí by Pipi napsala nějak takhle.
Zdroj: vlastní rozhovor s Martinem Filipem
