Článek
Je listopad roku 1942 a do Tuniska přicházejí německé a italské vojenské jednotky. Země se tak během několika málo týdnů mění v místo, kde se židovské rodiny musí bát nejenom o svůj majetek, ale také o vlastní život. V Tunisku žije přibližně 100 000 Židů, a ačkoliv německá okupace této severoafrické země trvá jen několik měsíců, její následky pro židovské obyvatelstvo jsou kruté. Rodiny nuceně opouští své domovy, tisíce Židů putují do pracovních táborů.
Pobřežní městečko Mahdia je domovem židovské rodiny Boukrisových. A právě její příběh přivede za několik desítek let historika Roberta Satloffa ke jménu muže, o němž do té doby vědělo jen několik málo lidí. Jmenoval se Khaled Abdul Wahab a pocházel z významné, velmi dobře situované tuniské rodiny. Jeho otec byl uznávaným historikem a spisovatelem. Sám Khaled před válkou pobýval hodně v zahraničí. Působil mimo jiné i ve Spojených státech, v New Yorku studoval umění a architekturu. Do rodné země se jako jednatřicetiletý vrátil ve chvíli, kdy její hranice překročily německé jednotky. Byl tak přímým svědkem událostí, které následovaly.
Antisemitská politika nabrala na síle během několika dnů. Židé byli nuceni nosit na oblečení žlutou hvězdu, postupně jim byl zabaven majetek a upřena i základní lidská práva. Abdul Wahab v té době působil jako prostředník mezi nacisty a obyvateli městečka. Z náhodně vyslechnutého rozhovoru dvou Němců pochopil, že jeden z nich plánuje znásilnit místní židovskou ženu. Dotyčná byla manželkou jeho známého. Rozhodl se jednat. Němce opil, nasedl do auta a odjel do olejárny, kde se rodina Boukrisových ukrývala ještě společně s dalšími místními Židy. Skupinu vyděšených lidí, mezi nimiž byly i děti, postupně během noci odvozil na rodinnou farmu, kde je pak skrýval.
Čtyři měsíce mezi Němci
Asi není třeba zdůrazňovat, jak by dopadl člověk, který poskytl přístřeší Židům. Khaled je ukryl v hospodářských budovách svého statku a rozhodl se pro překvapivou taktiku. Německé vojáky zval k sobě domů, servíroval jim jídlo a víno, povídal si s nimi a všemožně se snažil udržovat dobré vztahy. Uvědomoval si, že čím jim bude blíž, tím větší má šanci udržet své chráněnce v bezpečí. Rčení, že pod svícnem je největší tma, beze zbytku potvrdil. Byla to nebezpečná hra, ale byl odhodlaný ji hrát, aby zachránil své přátele a jejich blízké.
Jednoho večera se na farmě nečekaně objevili němečtí vojáci. Bušili na dveře a vykřikovali, že o přítomnosti Židů vědí. Vyděšení uprchlíci začali ihned ukrývat alespoň děti. Jedna z přeživších, které bylo tenkrát třináct let, vzpomínala, jak s ostatními dětmi ležely pod postelemi a snažily se ani nedýchat. Pak ale zasáhl Khaled a podařilo se mu přesvědčit alkoholem posílené vojáky, aby odešli.
Nacistická okupace Tuniska naštěstí netrvala dlouhé roky, jako tomu bylo v mnoha evropských zemích. Spojenecké jednotky zemi osvobodily na jaře roku 1943. Pro Židy ukryté na Khaledově farmě to znamenalo konec několikaměsíčního strachu.
Zapomenutý, ale nezapomenutelný
Khaled nebyl člověk, který by se na veřejnosti chlubil záchranou života více než dvacet Židů. O jeho činu tak vlastně věděli jen lidé, kteří byli přímými účastníky této akce. Jenže pak přišel historik Robert Satloff. Ten se dlouhodobě zabýval holocaustem v severní Africe a pátral po osudech Židů v zemích, jako bylo Tunisko, Maroko nebo Alžír. S příběhy obětí a pachatelů se pak samozřejmě pojily i osudy lidí, kteří Židům pomáhali. V roce 2001 zveřejnil výzvu na internetových stránkách určených tuniským Židům žijícím po celém světě. A jednoho dne přišla odpověď. Napsala mu Anny Boukrisová, jedno z dětí zachráněných v Khaledově statku. Setkali se a Anny Satloffovi poskytla detailní svědectví o tom, co se její rodině stalo během okupace. Historik nelenil a vypravil se do Tuniska. Navštívil místa, o kterých mu Anny vyprávěla. Kontaktoval další svědky. A postupně se mu z drobných střípků skládal příběh Khaleda Abdul Wahaba.
Khaled Abdul Wahab
Robert Satloff začal vzápětí usilovat o to, aby bylo Khaledovi uděleno nejvyšší izraelské ocenění pro nežidovské zachránce Židů – titul Spravedlivý mezi národy. V roce 2007 byl Khaled Wahab nominován. V té době už se jeho příběh dostal do širšího povědomí. Simon Wiesenthal Center v Los Angeles téhož roku posmrtně uctilo jeho památku. Udělení titulu ale bylo zamítnuto. Jedním z hlavních kritérií pro jeho udělení je skutečnost, že zachránce musí riskovat vlastní život, svobodu nebo bezpečí. A komise dospěla k závěru, že Khaled tuto podmínku nesplnil. Podle některých svědectví prý Němci o přítomnosti Židů na jeho statku věděli. Rozhodnutí vyvolalo rozsáhlou debatu a případ byl znovu posuzován. Khaled však titul Spravedlivý mezi národy nikdy nezískal.
Přesto se mu začalo přezdívat „arabský Schindler“. A jeho podobnost s Oskarem Schindlerem je vcelku pochopitelná. I on využíval své postavení, kontakty a schopnost vycházet s německými okupanty k tomu, aby ochránil Židy.
Když Khaled roku 1997 ve věku 86 let zemřel, všechno nasvědčovalo tomu, že si své tajemství o zachráněných životech vezme do hrobu. Jeho příběh měl zůstat zapomenutý. Jenže Anny Boukrisová nezapomněla. Díky ní se svět po více než půl století dozvěděl o muži, který neváhal během nacistické okupace nabídnout pomocnou ruku těm, k nimž se velká část světa obrátila zády. Jméno Khaleda Abdul Wahaba sice není ověnčeno titulem Spravedlivý mezi národy, ale jedno mu nikdo nevezme – dal dvěma židovským rodinám šanci přežít. Umožnil jejich dětem, aby mohly dospět.
Zdroje:
