Článek
Výše trestů udělovaných za znásilnění se stala v minulých měsících diskutovanou problematikou. Případ, kdy byl pachatelem nevlastní otec, trestnou činnost páchal dlouhodobě a opakovaně, a přesto odešel od soudu s podmínkou, vedl veřejnost zcela logicky k otázce, zda je tohle v našem státě běžné. Opravdu za tak závažný delikt nepadají nepodmíněné tresty?
Když nahlédneme do statistik uplynulých let, zjistíme, že s podmínkou vyvázne skoro polovina pachatelů. Těžko pak uvěřit, že podle právníků je v České republice znásilnění trestáno nejpřísněji po vraždě.
Ročně u nás dojde až ke 12 000 případů znásilnění, nahlášeno je však pouhých 5 %. Pokud se jedná o pohlavní zneužívání dětí, jsou to údajně dokonce pouhá 3 %. Oběti mají strach a ten samozřejmě umocňuje i skutečnost, že jimi označený pachatel s velkou pravděpodobností neskončí za mřížemi.
Jsou ovšem i jurisdikce, které se vysokých trestů nebojí, ba dokonce jim zákon umožňuje stanovovat výši trestu daleko překračující běžnou délku lidského života.
30 tisíc let pro Charlese Scotta Robinsona
Nejdelší trest, který byl kdy udělen ve Spojených státech amerických, padl právě za znásilnění. V roce 1994 byl Ch. S. Robinson odsouzen k testu odnětí svobody v délce třiceti tisíc let za znásilnění tříleté holčičky. Robinson byl diagnostikován jako pedofil, primární snahou tedy bylo, aby zbytek svého života strávil za mřížemi. Kdyby padl verdikt „doživotí“, stále by ve vzduchu visela možnost podmíněného propuštění. Porota proto rozhodla, že výše trestu bude odpovídat 5 tisícům let za každé ze šesti prokázaných obvinění. Trest nebyl soudcem udělen tzv. souběžně, tudíž si pachatel má jednotlivé tresty odpykat za sebou. Oklahomské trestní právo tím pádem třicetiletému Robinsonovi umožňovalo nárok na podmínečné propuštění nejdříve v jeho 108 letech. Podle všeho se soudce nijak netajil tím, že výše trestu má v jeho očích svoje opodstatnění. Obžalovanému údajně řekl: „Myslím, že tím mohu zajistit, abyste zbytek svého života strávil ve vězení.“ Pro Robinsona nebyl výkon trestu ničím novým. Odsouzen byl už minulosti, ovšem nikoliv za znásilnění, jednalo se o vloupání, zatajování odcizeného majetku atd. To mu v očích poroty rozhodně nepřidalo.
Sama předsedkyně poroty Laura Bixlerová upozornila, že se o předčasných propuštěních z médií dozvídáme až příliš často. Už tím predikovala, že výše trestu by takové situaci měla předejít. Bixlerová uvedla: „Neovlivníme formální vynesení rozsudku, ani do budoucna případné rozhodnutí Výboru pro udělování milosti, ale naším cílem je vyslat zprávu k pachateli, že takové činy nebudeme tolerovat. Nechceme, aby měl ještě šanci se dostat na svobodu.“
Opodstatnění a symbolika dlouhých trestů
Leckoho by napadlo, proč šermovat s odnětím svobody ve výši několika tisíc let. Nicméně v tomto ohledu sehraje obrovskou roli psychologický dopad. Pokud je pachatel hrozbou pro společnost, pak výše uděleného trestu podtrhuje právě tuto skutečnost. Svým způsobem má sloužit i jako odstrašující příklad. A samozřejmě takto dlouhý trest jednoznačně vylučuje možnost propuštění v půlce trestu atd.
V neposlední řadě je tu určitá symbolika dlouhého trestu. Bezpochyby se tím oběti a jejím blízkým dostává jistého zadostiučinění. Společnost tak dává najevo, že si uvědomuje dosah následků takové trestné činnosti a míru utrpení oběti. Výše trestu podtrhuje závažnost činu a odráží, jakým způsobem veřejnost tyto zločiny odsuzuje.
Pochopitelně se objevují argumenty kritiků, týkají se zejména ekonomického dopadu vysokých, tzn. doživotních či extrémně dlouhých trestů. Nikdo samozřejmě nezpochybňuje přetížení vězeňského systému, nedostatek kvalitních pracovních sil atd. Upřímně si ale přiznejme, že pokud by se obětí takové trestné činnosti stal kdokoliv z našich blízkých, nebudeme schopni nic takového zohlednit a v našich očích si pachatel nezaslouží nic jiného než dlouholeté vězení. Podmínečný trest nemůže být v očích oběti a jejího okolí jakkoliv akceptovatelný.
Jak trestají znásilnění jiné země
Zákony jsou samozřejmě odlišné, výše trestů za znásilnění je ale v mnoha zemích světa z našeho pohledu překvapivě vysoká. Podle dostupných zdrojů:
Čína trestá znásilnění smrtí, v některých případech přistupuje ke kastraci pachatele.
Japonsko pracuje s dvaceti lety odnětí svobody, pokud se ale znásilnění pojí s jiným trestným činem nebo byla jeho následkem smrt oběti, pak neváhá sáhnout k trestu smrti.
Egypt pachatele znásilnění odsuzuje ke smrti oběšením, stejně trestá i Írán, tam se ale ještě nabízí možnost ukamenování.
Ve Spojených státech amerických pracuje federální soud se širokým spektrem odnětí svobody v délce několika let až po doživotí.
V Izraeli stráví usvědčený pachatel znásilnění ve vězení 16 a více let, padnout může i verdikt doživotí.
Ve Francii si násilník ve vězení odsedí zhruba 15 let, trest ale může být i delší, případně doživotní, pokud byl čin spáchán zvlášť brutálně.
Norsko trestá pachatele znásilnění odnětím svobody v délce 4-15 let.
U nás je horní sazba trestu za znásilnění 12 let, v případě úmrtí oběti pak 18 let. Potíž ale je, že reálné verdikty se pohybují ve zcela jiných dimenzích. A je to skutečně alarmující, když uvážíte, jaká pravidla platí u hospodářské trestné činnosti. Jakmile připravíte stát o 5 milionů korun, už nemůžete od soudu odejít s podmínkou. Za znásilnění ovšem – jak už tady padlo – zhruba polovina pachatelů podmínku dostane.
Psychická újma není vidět
Je mnohdy fascinující, k čemu soudce přihlédne a co je bráno jako polehčující okolnost pro pachatele. Psychika oběti ale zůstává obvykle nepovšimnuta. Za těžkou újmu na zdraví se totiž považuje prakticky výhradně újma fyzická. Utrpení oběti, posttraumatické stresové poruchy či deprese jsou pro soud často okrajové záležitosti. Psychická újma totiž není vidět. Nemůžete ji ve spisu zdokumentovat stejně dobře jako podlitiny, fraktury a další zranění. Přitom zlomeninu vyléčíte velmi často bez trvalých následků. Ty ale ve své psychické podobě oběť znásilnění provází po zbytek života. Stačí se zeptat žen, které mají takový zážitek za sebou, jak jsou schopny navazovat partnerské vztahy, jestli je jejich současný sexuální život uspokojivý, zda je pronásledují noční můry, jaké mají sebevědomí atd.
Nabízí se otázka, kdy začnou naše soudy věnovat větší pozornost obětem trestných činů, jejich osudům a kvalitě budoucího života. Obraz vyspělé společnosti totiž rozhodně není pouze ekonomickou a hospodářskou skicou. Bezpochyby do něj patří i obyčejná lidskost a empatie.
Zdroje:
