Článek
Jméno jihoafrického kardiochirurga Dr. Christiaana Barnarda se nesmazatelně zapsalo do dějin medicíny. Vždy bude tím, kdo 3. prosince 1967 provedl v Kapském Městě první transplantaci srdce člověka člověku.
Jen o tři dny později, tedy 6. prosince, se ovšem v newyorkském Maimonides Medical Center uskutečnila transplantace druhá. Vedl ji Dr. Adrian Kantrowitz a ačkoliv zůstává „tím druhým“, přesto si může připsat dvě prvenství. Byl prvním lékařem, který provedl transplantaci srdce u dítěte. A tato operace byla současně první transplantací srdce z člověka na člověka, která se uskutečnila na území Spojených států.
Proč tolik zdůrazňujeme, že se jednalo o transplantaci z člověka na člověka? Příznivci historie medicíny jistě vědí, že kardiochirurgové v té době provedli stovky takových zákroků na zvířatech. Sám dr. Kantrowitz v průběhu pěti let transplantoval se svým týmem srdce celkem 411 psům. A první srdce transplantované 24. ledna 1964 člověku tlouklo původně v hrudníku šimpanze. Operaci vedl doktor James Hardy. Transplantované opičí srdce fungovalo jen něco přes hodinu. Pacient Boyd Rush tedy po zákroku ani nenabyl vědomí.
Ale zpátky na operační sál doktora Kantrowitze. Je tři čtvrtě na čtyři ráno 6. prosince 1967 a chirurgický tým prestižní nemocnice v New Yorku zahajuje operaci, která se má zapsat do dějin. Dárcem srdce je novorozený David McIntire Bashaw, který přišel na svět s těžce poškozeným mozkem. Podle svědků byl schopný pohybovat končetinami a slabě plakal. Stanovená diagnóza mu ovšem dávala šanci na maximálně dva dny života. Jeho zdravé srdce tedy mělo posloužit dítěti, jemuž hypoteticky mohlo zachránit život.
Příjemcem byl devatenáct dnů starý Jamie Scudero, jemuž po porodu diagnostikovali atrézii trojcípé chlopně a Ebsteinovu anomálii. Dnes by chlapečka mohla zachránit speciální operace, ale v 60. letech minulého století mělo takové dítě prakticky nulovou šanci na přežití. Experimentální transplantace skýtala alespoň nějakou naději.
V brzkých ranních hodinách se tedy na operačním sále ocitla dvě miminka, jimž začali lékaři postupně snižovat tělesnou teplotu z 37 na 15 °C. Jakmile dosáhli dolní hranice, musel operační tým čekat, až srdce dárce přestane bít. Před půl pátou byla podle EKG srdeční akce malého Davida nulová a lékaři vyjmuli z drobného hrudníčku srdce. To bylo v průběhu následujících 40 minut transplantováno Jamiemu. Podmínkou zákroku byla délka trvání kratší než hodinu. Kantrowitz se spoléhal výhradně na zpomalení životních funkcí podchlazením. Za takových okolností bylo možné na 45-60 minut dočasně zastavit krevní oběh.
Kdo máte na jazyku otázku, proč nepoužil mimotělní oběh, uvědomte si znovu, v jaké se ocitáme době. Ano, mimotělní oběh byl u člověka poprvé úspěšně použit v roce 1953, ale přístroje v té době nebyly příliš spolehlivé a hlavně se nedaly použít při operacích takto malých dětí. Jedinou šancí na provedení zákroku u kojence byla hypotermie, tzn. řízené podchlazení.
Jakmile bylo dárcovské srdce bezpečně uloženo v hrudníku příjemce, lékaři Jamieho tělíčko zahřáli na 26 stupňů. A pak elektrickou stimulací obnovili srdeční činnost. Srdce začalo bít. Tlouklo v těle drobného miminka jen něco přes šest hodin. Poté se zastavilo a navzdory snahám lékařů se již nepodařilo srdeční akci obnovit.
Na tiskové konferenci, která následovala po operaci, doktor Kantrowitz zdůraznil, že zákrok nepovažuje za úspěšný. To bylo ale zcela jistě zbytečně přísné tvrzení. Technicky vzato se operace zdařila. Dárcovské srdce v těle příjemce fungovalo. Chirurgický tým ovšem čelil neúprosnosti té doby. Neexistovaly moderní léky na potlačení imunitní reakce. Nebyly k dispozici špičkové přístroje, které dnes zajišťují péči o pacienty po transplantacích. Lékařům nechybělo odhodlání, ale naděje na úspěch zůstávala příliš křehká.
Malý Jamie tak zůstává „tím druhým“, nebyl mu dopřán čas naučit se chodit, říct první slovo, prožít první školní den, přesto po něm zůstala nesmazatelná stopa – naděje, že další podobně nemocné děti šanci prožít svůj život dostanou.
V roce 1968 bylo celosvětově provedeno více než sto transplantací srdce. Pouze třetina pacientů ale žila déle než tři měsíce po zákroku. Dnes žije rok po operaci skoro 85 % pacientů a více než 70 % z nich si užívá života ještě pět let po transplantaci.
Zdroje:
