Článek
Narodila jsem se 31. května 1443 do rodiny spřízněné s tou královskou. Na tatínka žádné vzpomínky nemám, zemřel ještě před mými prvními narozeninami. Vychovávala mě matka, a to zcela v duchu naší doby a postavení rodiny. Vyrůstala jsem ve společnosti, kde děti nenáležely svým rodičům, ale dynastiím. V době války růží, kdy se Anglie trhala na dvě krvácející poloviny, a plánované sňatky aristokracie byly prostředkem k přežití. Jako jediná dědička jsem byla považována spíš za cenný majetek než za živou bytost.
Bylo mi devět let, když mě v únoru 1453 vyslali z rodného Bedfordshiru do Londýna, kde jsem byla uvedena na dvůr tehdejšího krále Jindřina VI. Měla jsem zdědit velký majetek, takže mi už v útlém věku vybírali ženicha. Ještě jako batole mě plánovali provdat za Johna de la Pole. Král mě chtěl ale pro svého nevlastního bratra, takže se od původního záměru ustoupilo. Na můj názor se samozřejmě nikdo neptal. Očekávalo se, že moje role bude zcela pasivní. Na středověkém sňatkovém trhu jsem byla pouhou komoditou. Všechny u dvora jsem pak překvapila – vlastně spíš šokovala – když jsem před síní plnou lidí jasně a s jistotou prohlásila, že sňatek je závažnou záležitostí, která si zaslouží, aby mi poskytli dostatek času na rozhodnutí. Nikdo nečekal, takové jednání od devítiletého dítěte.
Vdávala jsem se 1. listopadu 1455 a mým manželem se stal pětadvacetiletý Edmund Tudor. Svět, v němž jsem žila, nepovažoval za nepatřičné, když na manželské lože uléhal dospělý muž s dvanáctiletou holčičkou. Záhy jsem otěhotněla. Pak ale můj manžel 3. listopadu 1456 zemřel na mor. Našeho syna nikdy nespatřil a já se ve svých třinácti letech stala vdovou.
Nezbylo mi, než vyhledat ochranu u Edmundova bratra Jaspera. Právě na jeho hradě Pembroke v západním Walesu mě 28. ledna 1457 postihly porodní bolesti. Byla jsem malá a drobná třináctiletá holka. Přivést na svět dítě pro mě znamenalo obrovskou fyzickou i psychickou zátěž. Náročný porod, který jsem přežila jen zázrakem, byl mým prvním a současně i posledním. Už nikdy jsem znovu neotěhotněla. Novorozený syn se stal středobodem mého světa. Manželův bratr Jasper chtěl chlapečka pojmenovat Owen po svém otci. Já jsem ale při křtu obřad přerušila a přikázala biskupovi, aby mého syna pojmenoval Jindřich. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že z křičícího kojence bude jednou král Anglie a že to budu já – jeho matka, drobná dívka s dětským obličejem – kdo mu otevře cestu k trůnu.
Když můj syn dospíval, Anglie se topila ve zradách, popravách a krveprolitích. Tahle tvrdá době mě naučila, že moc se nezískává vždycky v bitvách. Mnohem častěji se rodí v šeptaných dohodách, opevněná vírou a neochvějným přesvědčením o vlastní pravdě. Nemohla jsem se ohánět mečem, ale naučila jsem se bojovat trpělivostí. Stala jsem se tichým stratégem války, kterou vedli muži. A nikdy jsem nepřestávala věřit, že můj Jindřich jednou usedne na trůn.
Jako patnáctiletou mě můj švagr Jasper znovu provdal. Mým druhým manželem se stal třiatřicetiletý Jindřich Stafford. Samozřejmě šlo o politicky motivovaný sňatek, jako by tenkrát v mých vrstvách existovaly nějaké jiné… Vedle Stafforda jsem ovšem nebyla jen loutkou bez vlivu, uvědomoval si moje hodnoty a politický rozhled. A co pro mě bylo opravdu důležité – otevřeně podporoval nárok mého syna na anglický trůn.
Když Lancasterům hrozil pád, poslala jsem svého chlapce raději do exilu. Tou dobou jsem podruhé ovdověla. Bylo mi dvacet osm. Sice to vypadalo, že jsou moje plány ztracené, já však stále věřila. Syna jsem vychovávala jako budoucího krále. Překvapuje vás to? Co byste ale očekávali od dívky, které kdysi vzali dětství. Tou dobou už jsem se uměla v politicky nejisté době poměrně dobře pohybovat. A moje třetí manželství bylo typickým sňatkem z rozumu – mého rozumu. Potřebovala jsem si zajistit přední postavení u dvora. A to mi měl umožnit právě můj nový manžel Thomas Stanley. Během krátké doby jsem se pak stala kmotrou novorozené dcery královny Alžběty.
Portrét lady Margaret Beaufortové od Meynarta Weywycka po restaurátorských pracích v roce 2023.
V dubnu 1483 ovšem zemřel král Edward IV. a na trůn nastoupil Richard III. Musela jsem se přizpůsobit situaci a vstoupit do služeb nové královny Anny Nevilleové. Říkáte si, kam se poděla moje morálka a smysl pro spravedlnost? Pak byste měli vědět, že jsem stále udržovala tajnou korespondenci s bývalou královnou Alžbětou Woodvilleovou. Ve světě, kterému vládli muži, se dvě ženy domluvily, že podpoří svržení krále a sňatkem svých dětí propojí dvě dynastie – Tudory a Yorky.
Pak přišel zlomový rok 1485. Můj milovaný Jindřich se vrátil do Anglie. Jen sám Bůh ví, že když jsem ho tam posílala, bylo mi jasné, že už ho možná nikdy neuvidím. Ale najednou byl zpátky v plné síle. Richarda III. porazil v bitvě u Bosworthu a stal se králem. Jeho vítězství vešlo do dějin jako konec války růží a začátek tudorovské éry. Já stála celou dobu ve stínu, neviditelná žena s překvapivě hmatatelnou mocí. Bez mých vyjednávání a mojí neúprosné víry by Jindřich Tudor na anglický trůn neusedl. Vyhrála jsem válku, aniž bych kdy vstoupila na bojiště. Prostě jsem odmítla být obětí vlastní doby. A unést jsem toho musela opravdu hodně.
21. dubna 1509 po čtyřiadvaceti letech vlády zemřel po dlouhé nemoci můj jediný syn. Navzdory obrovskému žalu jsem opět dostála svým povinnostem, zařídila pohřeb krále i korunovaci jeho nástupce, kterým nebyl nikdo jiný než Jindřich VIII. Zemřela jsem pět dnů poté, co mému vnukovi nasadili na hlavu korunu. Trnitá cesta mého života došla ke svému konci. Bylo mi 66 let a jmenovala jsem se Margaret Beaufortová.
Zdroje:
