Článek
Apalačské hory nikdy nenabízely podmínky pro pohodový život. V minulosti tam přežívali opravdu jen ti nejsilnější a nejodolnější. Cesty tu byly sotva průjezdné, často jen vyšlapané lesní stezky mezi skalami. V zimě je zavál sníh, na jaře rozbahnily deště. Dostat se do města trvalo dlouhé hodiny, někdy i dny, pokud vůbec počasí skýtalo vhodné podmínky pro cestování. Lékařská péče tak byla v podstatě nedostupná. Pro většinu obyvatel představovala zcela abstraktní pojem.
I zde se ovšem rodily děti. Jen si budoucí maminka musela uvědomit, že když přišel její čas, bylo třeba vše zvládnout v domácích podmínkách. Na přelomu 19. a 20. století se ale obyvatelům oblasti Patrick a Carroll County přece jenom nabízela šance na pomoc. Mohli poslat pro porodní bábu – starou ženu z hor, která přicházela pěšky, případně větší vzdálenosti překonávala na mezkovi. Neváhala se vydat k rodící ženě uprostřed noci, v mrazu nebo prudkém dešti. Jmenovala se Orleana Hawks Puckett.
Zkuste si představit, že máte přivést na svět dítě v malém dřevěném domku uprostřed nelítostných hor. Venku fučí vítr a schyluje se ke sněhové bouři. Vytopit poměrně chatrné přístřeší není vůbec jednoduché, suché dřevo už dávno došlo. Vlhké hoří špatně a výhřevnost má mizernou. Vy už ale pro bolest zimu skoro nevnímáte. Porodní stahy trvají už celé hodiny, v očích členů rodiny vidíte strach. O tom, že by dorazil doktor z města, nemůže být ani řeč. V tomhle počasí by podobnou cestu nikdy nevážil. On ne. Ale žena, pro kterou před dvěma hodinami vyrazil nejstarší syn na vzdálenou usedlost, se fujavicí a sněžením odradit nenechá. Jistým krokem vchází do dveří a hned si svléká teplý kabát zasypaný sněhem. Zamíří k lavoru s vodou a pečlivě si umyje ruce. Pak položí pár otázek a kontroluje, jak porod pokročil. Mluví klidně a do atmosféry strachu vnáší tolik potřebný pocit jistoty, že všechno dobře dopadne. S porody má letité zkušenosti, ví, co dělat, kdy nechat vše přirozeně postupovat a kdy zasáhnout. Když vám po necelých dvou hodinách položí do náručí miminko, vrásčitou tváří se rozlije široký úsměv. Ačkoliv takových nocí prožila už stovky, porod pro ni nepřestává být zázračným okamžikem zrození.
Žena, která podle dostupných zdrojů pomohla přivést na svět víc než tisíc dětí, přitom neuměla číst a psát. O jakémkoliv medicínském vzdělání tedy nemohla být ani řeč. Víme o ní, že se narodila kolem roku 1844 v Severní Karolíně. Bylo jí šestnáct, když se provdala a během následujících let čtyřiadvacetkrát otěhotněla. První dítě, dcerka Julia Ann, přišlo na svět roku 1862. Holčička se ovšem dožila pouhých sedmi měsíců, pak zemřela na záškrt. Následovaly další děti, ani jedno z nich ovšem nežilo déle než pár dnů. Většina se narodila mrtvá, další žily často jen několik hodin.
Dokumentární video přibližující život a odkaz porodní báby z Apalačských hor.
Dnes lékaři předpokládají, že šlo o tzv. hemolytickou nemoc novorozenců nebo jinou genetickou komplikaci, tehdy zcela neléčitelnou. V 19. století neexistovala možnost, jak něco takového diagnostikovat, natož léčit. Dnešní medicína si s nekompatibilitou krevních skupin či Rh faktoru matky a dítěte poradit umí, ale ve světě Orleany Hawks Puckettové takové šance neexistovaly. Nezbývalo, než prožívat opakovanou ztrátu. S hrůzou v očích sledovat, jestli se novorozené miminko alespoň nadechne. A o pár dnů později vykopat další maličký hrob.
Možná právě proto se ve svých pětačtyřiceti rozhodla, že když se nemůže stát matkou sama, nabídne alespoň pomoc jiným ženám. Vypráví se, že při porodech zůstávala vždy klidná a vyrovnaná. Ne jako někdo, kdo se bojí ztráty, ale jako člověk, který ji důvěrně zná. Nechyběly jí zkušenosti, uměla si všímat detailů. Během následujících zhruba padesáti let asistovala u více než tisíce porodů. Podle dochovaných svědectví nezemřela při žádném z nich ani matka, ani dítě její vinou. Za svou pomoc si nikdy nevzala peníze. Lidé jí platili tím, co měli: vejci, moukou, kouskem masa nebo látky. A mnohdy jí nemohli nabídnout nic než šálek horkého čaje. Orleana přesto dorazila pokaždé, když pro ni někdo poslal. Poslednímu miminku pomohla na svět 30. srpna 1938, to už jí bylo přes devadesát.
Zemřela krátce poté a nejspíš k tomu přispěl i fakt, že byla nucena opustit svůj domov kvůli výstavbě dálnice Blue Ridge Parkway. Dožila v malé dřevěné chatce o jedné místnosti. Ta mimochodem zůstala dodnes zachována jako pamětní místo. Na Orleanu totiž svět nezapomněl. Její jméno je uvedeno mezi významnými ženami historie Virginie. A existuje i institut, který nese její jméno a věnuje se podpoře rodin a dětí.
Obyčejná negramotná žena, které osud nedopřál být matkou, se tak zapsala do historie a její příběh se stal symbolem odvahy a nezdolnosti.
Zdroje:
