Článek
Catarina Sequeira byla šestadvacetiletá portugalská reprezentantka v rychlostní kanoistice. Silná, disciplinovaná žena zvyklá na fyzickou zátěž. V prosinci 2018 utrpěla těžký astmatický záchvat, po kterém došlo k selhání dechu a následné zástavě srdce. V té době byla v 19. týdnu těhotenství. Lékaři bojovali o její život dlouhé dny. Nakonec ale museli 26. prosince vyslovit diagnózu, která nad nimi visela jako pomyslný černý prapor, mozková smrt. Takový verdikt znamená úplnou a nevratnou ztrátu mozkových funkcí. Člověk po mozkové smrti už nikdy nenabude vědomí. Po právní i lékařské stránce je považován za zemřelého.
Podle monitoru mozkové aktivity byla mrtvá, její srdce však dál bilo. Udržovaly ho přístroje. A díky nim zůstával při životě i nenarozený plod. Odpojení přístrojů by znamenalo jeho smrt. Catarinin manžel už tak naprosto zdrcený tím, co se stalo jeho ženě, je postavený před děsivé rozhodnutí. Ocitá se v situaci, kterou si většina z nás neumí a ani nechce představit. Má svou ženu nechat odpojit od přístrojů, nebo udržovat její biologické funkce, aby dítě dostalo šanci se narodit?
Šance pro syna – 56 dní mezi životem a smrtí
Rozhodl se dát šanci nenarozenému synovi. Souhlasil, aby lékaři udržovali Catarinino tělo tak dlouho, jak jen to bude možné. Tady nešlo o naději na uzdravení. Ta už neexistovala. Šlo jen o čas, který by umožnil dítěti vyvinout se natolik, aby přežilo mimo tělo matky.
Následovalo nesmírně náročné období, jehož výsledek se nedal jednoznačně odhadnout. Tělo bez mozkové aktivity totiž ztrácí schopnost regulovat základní funkce. Jejich regulace je tak plně v rukou lékařů, kteří musí nepřetržitě kontrolovat krevní tlak i oběh, zajistit hormonální rovnováhu těhotné ženy a podávat umělou výživu, která poskytne potřebnou energii i nenarozenému miminku. Navíc se takový postup neobejde bez podávání léků, které včas potlačí případné infekce. A to vše musí být vedeno s ohledem na vyvíjející se plod. V mnoha ohledech to byl boj ze dne na den, boj s velmi nejistým výsledkem.
Pro jejího manžela to znamenalo navštěvovat v nemocnici milovanou ženu, která byla oficiálně mrtvá, ale jejíž tělo fungovalo díky přístrojům. Sledoval, jak lékaři bojují o život jeho dítěte, a čekal. Na jednu stranu to bylo čekání bez naděje, na druhou stranu zůstávala šance, že jednoho dne sevře v náručí svého syna.
Porod po smrti
56 dnů od potvrzení mozkové smrti Catariny se lékaři rozhodli provést císařský řez. Dýchací funkce matky se postupně zhoršovaly a už nebylo na co čekat. Na svět tak přišel chlapeček o váze 1,7 kilogramu. Dostal jméno Salvador a první týdny strávil na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Zprvu nebylo jisté, jestli přežije. Kritické období ale k velké radosti svého otce překonal. Mladý muž se tak stal otcem a vdovcem zároveň. Krátce po porodu byly přístroje, které udržovaly Catarinu při „životě“, odpojeny.
Co na to etika?
Tento případ přirozeně otevřel řadu etických otázek. Mezi nimi vyvstává i ta klíčová – máme právo udržovat mrtvého člověka jen jako schránku pro nenarozené dítě? Samozřejmě se tím zabývala etická komise nemocnice a její předseda Filipe Almeida zcela jasně vysvětlil, že rozhodnutí bylo učiněno po diskuzi s rodinou. V Portugalsku platí zákon předpokládaného souhlasu s darováním orgánů. Etická komise nemocnice argumentovala tím, že prodloužení biologických funkcí lze chápat jako jinou formu daru - daru života dítěti. A podle slov pana Almeidy: „Být dárcem neznamená jen darovat játra, srdce nebo plíce, ale také být připravený darovat sebe, aby dítě mohlo žít.“
Malého Salvadora tak jeho maminka nikdy nepochovala, nepřečetla mu pohádku, nevedla ho za ruku do první třídy, ani mu nebude držet palce při maturitě. Její tělo mu ale dalo šanci na život. A to nebylo vůbec málo.
Zdroje:
