Článek
Historikové se dodnes dohadují, kdy přesně jsem se narodila. Většina zdrojů udává, že mezi lety 1501 – 1507. Nepocházím z prastaré aristokratické rodiny, tak není divu, že se tyto údaje nedochovaly. Můj dědeček byl londýnský obchodník a šlechtický titul získal až otec, jemuž k tomuto vzestupu pomohlo vzdělání a schopnost orientovat se v politicky náročné době. Nejspíš i proto tolik dbal o výchovu svých potomků. Byla jsem druhé ze tří dětí, které jsme se dožily dospělosti. Dva naši bratři zemřeli v útlém věku. Otec nám dopřál kvalitní vzdělání, několik let jsem strávila na francouzském královském dvoře, mluvila jsem několika jazyky, přečetla spoustu knih a navzdory své době jsem byla ženou s vlastním názorem.
Být milenkou mi nestačí
Bylo mi kolem pětadvaceti, když jsem se 1. března 1522 poprvé oficiálně setkala s králem. Překvapivě jsem byla stále svobodná, i když otec už samozřejmě nějakou dobu přemýšlel, s kterým rodem spojit naše jméno. O králi se moc dobře vědělo, že nepatří k věrným manželům. Jeho milenkou byla v tu dobu i moje starší sestra.
O pár let později byl král stále ještě bez mužského dědice. Královna sice porodila dva chlapce, ale oba záhy zemřeli. Dcerka Mary v žádném případě nesplňovala jeho představy o následníkovi. Nemyslím, že by ve mně od začátku viděl potenciální matku právoplatného dědice trůnu, měla jsem být nejspíš jen další kratochvílí. Ale já si byla jistá, že nechci být jen milenkou. Sama nevím, jestli ze mě mluvila odvaha či naivita, každopádně o mě král dlouhé roky usiloval a já ho odmítala. Přitom jsem ho milovala, z mojí strany nešlo o politický kalkul, jak je mi někdy připisováno. Jakkoliv jsem se uměla pohybovat ve vyšší společnosti a znala nejrůznější dvorské intriky, pořád jsem v hloubi duše toužila být šťastná po boku milovaného muže. Čím víc jsem já odolávala, tím víc o mě král stál. V mnoha okamžicích jsem překvapovala sama sebe, že jsem jeho touhám nepodlehla. „Chci, aby se moje dítě stalo příštím králem Anglie,“ opakovala jsem mu.
Konečně královnou
Trvalo sedm let, než se z nás stali manželé. Sedm let vyčkávání, intrik, slibů a politických i náboženských otřesů. Královna pocházela ze Španělska, těžko byste v té době hledali silnější katolickou velmoc. Není divu, že papež odmítal zrušit královo manželství s Kateřinou Aragonskou. Do karet nám hrály náboženské reformy, které v té době rezonovaly Evropou. Rozkol s Římem a vznik anglikánské církve, jejíž hlavou není papež ale sám panovník, otevřely prostor pro anulování prvního manželství. K němu došlo v květnu roku 1533, čtyři měsíce po mojí oficiální svatbě s králem, přičemž jsme pochopitelně tajili, že na podzim 1532 proběhl malý, soukromý obřad v Doveru.
V červnu 1533 jsem byla korunována královnou Anglie. Nepocházela jsem z panovnické dynastie ani ze starého aristokratického rodu, myslím, že jsem naprosto překonala otcovy představy o výhodném sňatku. Naše rodina vystoupala ve společenském žebříčku až úplně nahoru. A to díky mně. Byla jsem šťastná a naplněná jistotou, že mě čeká úžasná budoucnost.
Portrét Anne Boleyn z Hever Castle v hrabství Kent, který byl rodinným sídlem Boleynů a kde Anna strávila část svého dětství.
Čekání na následníka
Nejprve se ode mě ale očekávalo, že porodím syna. Byla jsem si tak jistá, že naše prvorozené dítě bude chlapec. A pak se 7. září 1533 narodila holčička. Král neskrýval zklamání. Ale podařilo se mi v něm vzbudit naději, že příště to bude kluk. Těžko si ovšem představíte ten obrovský tlak, jemuž jsem čelila. Mé postavení na královském dvoře nebylo zdaleka upevněné.
Moje předchůdkyně Kateřina Aragonská se těšila velké oblibě, takže část dvořanů nijak neskrývala svoje antipatie vůči nové královně. Ti všichni čekali na jakoukoliv moji chybu. Syn by pro mě byl obrovským triumfem. Další tři těhotenství ovšem skončila potratem. Ten poslední – 29. ledna 1536 – mě doslova srazil na kolena. Všichni mluvili o tom, že potracené miminko byl chlapec. A král přestal věřit, že mu někdy porodím následníka trůnu. O dva měsíce později už bylo veřejným tajemstvím, že se zakoukal do mojí dvorní dámy Jane Seymourové. V cestě novému perspektivnímu vztahu jsem ovšem stála já. Co očekávat od krále, který už jednu královnu odklidil z cesty?
Další zbytečná královna
Měla jsem možná vycítit, že se moje pozice u dvora otřásá v základech. Měla jsem mlčet a držet se stranou. Ale to bych nebyla já! Zatímco králova náklonnost ke mně chladla, já jsem nijak nepřestávala vyjadřovat svoje názory ohledně aktuálního dění. Mluvila jsem do politiky, do víry… angažovala jsem se v oblastech, kam ženy mojí doby vstupovat neměly. Za mými zády zatím probíhaly intriky, které mě měly nejenom sesadit z trůnu.
30. dubna 1536 se člen královského orchestru Mark Smeaton přiznal, že měl se mnou intimní styk. Co na tom, že ho k přiznání přinutil v Toweru kat mučením! Spolu s nešťastným muzikantem byli zajati i tři další muži včetně mého bratra George. A o dva dny později si přišli pro mě. I já jsem skončila v Toweru. V komnatách, kde jsem tři roky zpátky strávila noc před korunovací, jsem nyní seděla jako vězenkyně. Zbývalo mi sedmnáct dnů života. Sedmnáct dnů naplněných výslechy, všudypřítomným strachem, modlitbami a marnými nadějemi. Obvinili mě z cizoložství, incestu s vlastním bratrem a velezrady. Myslím, že většina dvora věděla moc dobře, že jde o obvinění vykonstruovaná. Ale pravda v tu chvíli nebyla důležitá. Hlavní roli mělo přání krále.
Trest smrti pro královnu
16. května 1536 jsem si u soudu vyslechla rozsudek. Vinna! Odsoudili mě k smrti setnutím nebo upálením „dle rozhodnutí krále“. Nejenom můj život, ale i moje smrt byla v jeho rukou. Večer mě pak v Toweru navštívil rodinný přítel, tehdejší canterburský arcibiskup Thomas Cranmer. Přinesl mi listinu, která mi – dle jeho slov – mohla zachránit život. Stačilo podepsat a moje manželství s králem by bylo zrušeno. První pocit úlevy vystřídal strach, tím podpisem udělám ze svojí jediné dcery levobočka. Elizabeth ztratí nárok na trůn. Cranmer viděl, že váhám. A nejspíš to i čekal, protože vzápětí vyložil karty na stůl, když mi prozradil, že hned druhý den budou všichni obvinění muži a mezi nimi i můj bratr popraveni. Ruka se mi třásla, když jsem tu proklatou listinu podepisovala.
To jsem ale netušila, že mě 19. května odvedou na popraviště. Manžel mi neudělil milost, „jen“ rozhodl, že místo děsivé smrti upálením zemřu rukou kata. A tohle rozhodnutí v něm dozrálo už dávno. Nikdy jsem se neměla dozvědět, že pro kata poslal do Francie dlouho před tím, než proces vůbec začal.
Stála jsem tam před shromážděním lidí, kteří stále ještě nemohli uvěřit tomu, že bude královna Anglie popravena. Hlas se mi chvěl, když jsem pronášela: „Přišla jsem zemřít podle zákona a pokorně se mu podrobit. Modlím se, aby král žil dlouho, neboť nikdy nebyl lepší, laskavější a milosrdnější vládce. A mně byl vždy dobrým a laskavým pánem.“ Moje myšlenky se upínaly k maličké Elizabeth, to její osud mi ležel na srdci. Už dávno jsem pochopila, že jsem přecenila svoje síly. Myslela jsem si, že obstojím ve světě mužů, že i já umím hrát jejich hru. Že jsem dostatečně silná, inteligentní a odvážná. Mě nezabila moje slabost. O život mě připravil okamžik, kdy jsem si začala myslet, že jsem nepostradatelná. Mířila jsem vysoko a dostala se daleko. Jen mi nikdo neřekl, že ženám není obvykle dovoleno tam setrvat příliš dlouho.
Můj osud se stal velkým ponaučením pro mou dceru. Ani v naší době nebylo běžné, že otec král nechá popravit tříleté holčičce maminku, jíž před tím nasadili na hlavu korunu. Elizabeth se roku 1558 stala anglickou královnou, nikdy se nevdala, nikdy nesdílela svou moc. Vládla sama a přežila. Anglie jí vděčí za 44 let rozkvětu a tolik vítané stability.
Zdroje:
