Článek
Narodila jsem se 19. prosince 1778 po dlouhých osmi letech manželství svých královských rodičů. Můj příchod na svět sledoval snad celý versailleský dvůr. Později mi vyprávěli, že maminka porod málem nepřežila, protože se v přeplněné místnosti nedalo vůbec dýchat. Když konečně přišla k sobě a zjistila, že místo netrpělivě očekávaného následníka se narodila holčička, pronesla: „Ubohé děvčátko, nejsi to, po čem se toužilo, ale proto mi nejsi o nic méně drahá.“
Ještě týž den mě pokřtili. Tenkrát to nebylo nic neobvyklého, malé děti často umíraly rychle a nečekaně, proto se nevyplatilo se křtem nějak otálet. Dostala jsem jméno po babičce z matčiny strany – Marie Terezie. Co pamatuji, titulovali mě Madame Royale. Rané dětství jsem prožívala v přepychu, byla jsem obklopena péčí a náležitou úctou, jaká náleží dceři francouzského krále.
Francie vítá následníka a chystá revoluci
O tři roky později konečně Francie přivítala na svět následníka, měla jsem z bratříčka Ludvíka Josefa radost. Postupně se pak v roce 1785 narodil ještě Ludvík Karel a roku 1786 Sofie Helena. Ta přišla na svět maličká, neduživá a nedožila se ani prvních narozenin. Sotva jsme ji oplakali, začal postonávat Ludvík Josef. Jeho smrt 4. června 1789 zlomila mamince srdce. Z Ludvíka Karla se tak stal následník francouzského trůnu. To jsme ale nikdo netušili, jak se už tak rozkolísaná politická situace v zemi vyhrotí.
Bylo mi jedenáct, ve Francii to vřelo, ale za zdmi Versailleského paláce jsem se cítila v bezpečí. Z chování královských rodičů jsem ovšem jasně vycítila, že se děje něco děsivého. Někteří naši příbuzní dvůr opustili a uchýlili se do zahraničí. V říjnu roku 1789 pro nás přestal být Versailles bezpečným útočištěm. Do paláce vtrhl ozbrojený dav, maminku to málem stálo život. Celá rodina jsme proto byli přesunuti do paláce Tuileries. Byl to život v relativním pohodlí, ale obrovské nejistotě.
Uvězněni v Temple
V roce 1791 se nám podařilo uprchnout, tolik jsem se těšila na život mimo Francii. Maminka mi vyprávěla, že tam naše rodina konečně najde klid a zázemí. Zemi jsme ovšem neopustili, revolucionáři nás odhalili a odvezli zpátky do Paříže. Od té chvíle už náš život připomínal vězení. Nějakou dobu ještě v zázemí královského paláce Tuileries, ale na 10. srpna 1792 nikdy nezapomenu. Odvlekli nás všechny do Templu, středověké pevnosti. Její velká věž se měla stát naším domovem. S maminkou a tetou jsme obývaly třetí patro 45 metrů vysoké věže, jejíž zdi byly silné skoro tři metry. Tatínka a Ludvíka Karla od nás oddělili. Byli uvězněni o patro níž a stejně jako nám jim cestu na svobodu znemožňovaly hned dvoje dveře, jedny dubové a druhé železné. Tohle už pro mě byl skutečný žalář.
Dny se táhly, neměli jsme žádné informace o tom, co se děje venku. Už dávno s námi nezacházeli jako s královskou rodinou. Můj otec přestal být „Jeho Veličenstvem“ a žalářníci ho opakovaně uráželi, sedávali s ním a mým malým bratrem v cele a vychutnávali si skutečnost, že mohou s králem jednat jako s naprostou spodinou. Všechno to vyvrcholilo 21. ledna 1793, kdy revolucionáři mého otce popravili gilotinou. Svět evropských královských rodin se otřásl v základech. Zpráva se okamžitě rozletěla do širokého okolí a monarchie zachvátil strach. Když dokázali ve Francii popravit samotného krále, co udělat, aby se něco podobného nestalo i jinde? V takových souvislostech jsem já tuhle tragédii samozřejmě neviděla. Přišla jsem o otce a vrátil se mi bratr. Ludvík Karel byl nějakou dobu uvězněn spolu s námi. Byl vězněm a současně králem. Pro revolucionáře představoval i ve svých osmi letech velké nebezpečí.
Ztrácím všechny svoje blízké
3. července 1793 do našich komnat vtrhly stráže. Navždy budu mít před očima, jak se maminka snažila malého Ludvíka Karla udržet v náručí. Odmítala ho vojákům vydat. Marně. Odvedli ho a ona svého syna už nikdy neviděla. Kdyby jen věděla, že skončil v péči násilnického ševce, který nebohého chlapce prakticky utýral k smrti. Kdykoliv jsme si říkaly, že horší už to snad být nemůže, osud nám ukázal, že se mýlíme.
V noci 1. srpna nás probudili vojáci. Ve vteřině bylo jasné, že si tentokrát přišli pro maminku. Nikdy nezapomenu, jak jsem se držela jejích sukní a plakala. Museli mě od ní odtrhnout. Jestli jsme Temple považovali za děsivé vězení, neumím si představit, jak se moje matka sžívala s věznicí Conciergerie. Skončila v cele, která měla rozblácenou podlahu a mokré stěny. Zbývaly jí necelé tři měsíce života. I ten její ukončila gilotina.
Zůstala jsem v Temple se svou tetou, tatínkovou sestrou. Zlomená a nešťastná, bez vyhlídky na lepší časy. Tenkrát jsem svůj žal vyryla do stěny našeho vězení. Ta slova vyškrábaná do tvrdé zdi navždy připomínají, čím jsem si prošla: Marie Terezie Šarlota je nejnešťastnější člověk na světě. Nemůže získat žádné zprávy o své matce, ani se s ní znovu setkat, ačkoli o to tisíckrát žádala. Žij, má dobrá matko, kterou velmi miluji, ale o níž nemohu slyšet žádné zprávy.
9. května 1794 jsem zůstala sama. Úplně sama! Odvedli i tetu Alžbětu. Den nato byla popravena. Po dvou letech v Templu už jsem zůstala jen já. Já a moje dvě knihy, které jsem četla pořád dokola. Kdykoliv jsem stráže žádala o další četbu, vysmáli se mi. Ani jakékoliv moje další žádosti nebyly nikdy vyslyšeny. Věděla jsem o popravě tatínka, ale o smrti maminky a tety jsem se teprve měla dozvědět. Tušila jsem, že bratr žije, navzdory silným zdem jsem slýchala jeho pláč. Ten navždy utichl 8. června 1795. Já jsem se ale o tom, že bratr zemřel, dozvěděla až v říjnu. Po půl roce samoty mi přidělili společnici. Madame Chauterenne mi pak svěřila, že moji blízcí už nežijí. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že i mě čeká brzká smrt.
Marie-Terezie Šarlota na portrétu z roku 1796 od H. F. Fügera. Obraz vznikl krátce po jejím propuštění z vězení.
Na svobodě
Když se pozdě večer 18. prosince 1795 na prahu mého vězení objevili vojáci, byla jsem přesvědčená, že se můj konec přiblížil. Řekli mi, že jsem byla vyměněna za prominentní politické vězně a mohu odjet do Vídně. Zprvu jsem tomu nevěřila. Po bezmála čtyřech letech věznění, když ztratíte všechny svoje blízké, už v sobě nenacházíte naději. Nezapomenu, jak jsem se venku konečně nadechla čerstvého vzduchu. Po zatuchlém prostředí Templu představovala i tato zdánlivá drobnost velký dar. Byla jsem opravdu svobodná. Jako jediná z královské rodiny jsem revoluční teror přežila. Bylo mi čerstvých sedmnáct, ale cítila jsem se na sedmdesát. Tolik jsem toho už musela ustát.
Ve Vídni mě přivítal můj strýc, císař František I. Postupně jsem si zvykala na život u dvora, na možnost volného pohybu, ale nikdy jsem se nezbavila jakéhosi pocitu viny, že jsem živá, zatímco všichni moji blízcí zemřeli. V roce 1799 jsem se provdala za svého bratrance vévodu z Angoulême. Na svůj předchozí život ve Versailles už jsem ale nenavázala. Viděla jsem mnoho evropských královských dvorů a přepychových sídel, nicméně vzpomínky na dětství mi vždycky připadaly jako návrat do jiného života.
Zemřela jsem 19. října 1851 na zápal plic. Bylo mi dvaasedmdesát let a moje milovaná matka byla už skoro šedesát let po smrti. A jestli si myslíte, že se místem mého posledního odpočinku stala Paříž, měli byste vědět, že se můj vztah k Francii už nikdy nenapravil. Ta země mě připravila o všechno. Kdo by snad chtěl položit květiny na můj hrob, musel by se vypravit do krypty františkánského kláštera Kostanjevica v Nové Gorice ve Slovinsku.
Zdroje:
