Článek
Jmenuji se Ludvík XVII. a ačkoliv jsem byl králem, nikdy jsem žádné zemi nevládnul. Narodil jsem se 27. března 1785 ve Versailles jako Louis-Charles, druhý syn francouzského krále Ludvíka XVI. a jeho ženy Marie Antoinetty. Rok 1789 byl pro moji rodinu zničující. 4. června zemřel ve věku sedmi let můj starší bratr. Byly mi čtyři roky a pozornost celého dvora se v tu chvíli obrátila ke mně. Stal jsem se následníkem trůnu – Dauphinem Francie. Můj život se měl odehrávat v přepychu královského dvora. Vidina takové budoucnosti se ale roztříštila na tisíc kousků o 40 dnů později, kdy byla 14. července 1789 dobyta Bastila.
Ve svém věku jsem vůbec nechápal, co se děje. Museli jsme opustit Versailles. Drželi nás pod zámkem, ale byli jsme jako rodina pohromadě. V roce 1791 jsme se pokusili utéct. Dopadli nás ve Varennes a odvezli zpět do Paříže, kde nás drželi v Tuilerijském paláci. Obklopen rodiči jsem svůj život zatím nevnímal jako vězeň. To oni žili v obrovském strachu, který ještě narostl v roce 1792 po vyhlášení republiky. Můj otec najednou nebyl králem a navíc ho 21. ledna 1793 popravili. Pokud ve Francii v té době zůstali nějací royalisté, v jejich očích jsem byl králem já – králem Ludvíkem XVII. Vládnoucí třída ve mně ale panovníka nespatřovala. Byl jsem jen nadbytečný symbol nenáviděné minulosti. Odtrhli mě od milované matky a sestry. Skončil jsem ve špinavé cele Templu.
Osmiletý vězeň
Představte si osmiletého chlapce v temné kobce, bez lásky a bez naděje. Starat se o mě měl Antoine Simon, hloupý primitiv, který mě bil, nutil nadávat na rodiče a lživě vypovídat proti matce. Tu už jsem mimochodem neměl nikdy spatřit. Když jí 16. října 1793 setnuli hlavu gilotinou, vůbec jsem o tom nevěděl. Upadl jsem v zapomnění, odkázaný jen na žalářníka, který mi okénkem ve dveřích podával jídlo. Přestal jsem úplně mluvit. Můj svět se smrsknul na páchnoucí celu, v níž se hromadily moje vlastní výkaly. Tělo jsem měl pokryté boláky, sužovala mě horečka.
Až v červenci 1794, kdy si gilotina „pochutnala“ i na hlavě radikála Robespierra a mého tyrana Simona, ke mně přivolali lékaře. Nikdo už mi ale nedokázal pomoci. Moje vysílené tělo se vzdalo. Zemřel jsem 8. června 1795. Bylo mi pouhých deset let.
Ukradené srdce
Po smrti se mého těla ujali dva lékaři. Pitva odhalila, že jsem trpěl tuberkulózou. A pak jeden z nich – doktor Philippe-Jean Pelletan, ukradl moje srdce. Naložil ho do nádoby s lihem a schoval. Později řekl, že ze soucitu. Ale nevěřím tomu, můj krátký život mě zbavil většiny ideálů.
Několik let stála nádoba s mým srdcem v knihovně doktora Pelletana. Když se pak v roce 1815 navrátil francouzský trůn rodu Bourbonů, Pelletan nabídl moje srdce mému strýci Ludvíkovi XVIII. Ten ho ovšem odmítl. Nejspíš pochyboval o tom, že je pravé.
A tak orgán, který pouhých deset let tloukl v těle malého chlapce s velkými životními sny, putoval Evropou. Nějaký čas byl v držení španělského arcibiskupa, aby se posléze dostal k francouzskému orleánskému rodu, který ho pečlivě střežil jako relikvii.
Trvalo neuvěřitelných 180 let, než moje srdce po slavnostním ceremoniálu hodném pohřbu člena královské rodiny uložili do krypty katedrály Saint-Denis. Psal se rok 1975 a historikové samozřejmě neměli žádnou jistotu, že to drobné mumifikované srdce patří opravdu mně. Až v roce 2000 se na základě DNA testu po porovnání se vzorkem vlasů mojí matky potvrdilo, že jde skutečně o srdce francouzského Dauphina.
Srdce Ludvíka XVII. uvnitř křišťálové urny, takto je nyní pohřbené v katedrále Saint-Denis.
Dnes odpočívá v malé skleněné schránce vedle mých rodičů, mezi hroby velkých panovníků Francie. Moje tělo skončilo v neoznačeném hrobě a dlouhou dobu nejspíš nikdo nevěřil, že srdce přežilo revoluci, další války a celá staletí, aby nakonec našlo klid. Je tak jedinou památkou na chlapce, kterého pohřbily dějiny.
Zdroje:
