Článek
Představte si, že je konec 19. století a vy žijete v Hamburku. Jste žena z nižších vrstev a otěhotníte za svobodna. Realita tehdejší společnosti byla krutá. Svobodnou matku stigmatizovali způsobem, jaký si dnes jen těžko dovedeme představit. Takové těhotenství znamenalo nejen ostudu, ale taky ztrátu zaměstnání, vyloučení z rodiny a chudobu, jaká nedávala šanci na přežití dítěti ani matce. Taková budoucnost se teď před vámi rýsuje. Máte obrovský strach a nemůžete se nikomu svěřit. Vaší jedinou nadějí se zdá být žena, které všichni přezdívají andělíčkářka ze St. Pauli. Když posléze klepete na dveře nuzného bytu v ještě nuznější hamburské čtvrti a v ruce svíráte obnos, za který je dotyčná ochotná vám „pomoci“, srdce vám divoce buší. Nejste ani první ani poslední „pacientkou“ Elisabeth Wiesové.
Andělíčkářka ze St. Pauli
Elisabeth se narodila 1. července 1853 v německém Bilshausenu. Pocházela z chudých poměrů a živila se nějakou dobu jako porodní bába či ošetřovatelka. Záhy zjistila, že jedna věc je pomáhat dětem na svět, ale značný zájem je ze strany mnoha žen i o to, aby se jejich dítě vůbec nenarodilo. Sama se navíc stala svobodnou matkou a na vlastní kůži zažila, jak se společnost k ženám v takové situaci chová. Vychovávat dítě a k tomu si najít normální práci nebylo tehdy vůbec možné. Musíme si uvědomit, že běžná délka pracovní směny byla v té době 12 hodin. Ilegální potraty se tak pro ni staly vítaným zdrojem příjmů.
Najít si muže v pozici svobodné matky nebylo snadné, Elisabeth se ovšem po pár letech vdala. Jestli čekala, že jí manželství přinese lepší životní úroveň, záhy zjistila pravý opak. Její muž pracoval v přístavišti jako kotlář, což bylo nebezpečné a špatně placené řemeslo. Většinu skromného platu propil. Nezajímalo ho, že doma není nic k jídlu. Elisabeth se ho dvakrát pokusila zabít. Poprvé mu dala do jídla jed, podruhé podle dostupných zdrojů použila jeho břitvu, aby mu podřízla krk, když spal. Ani v jednom případě ovšem neuspěla a místo toho skončila ve vězení.
Elisabeth Wiesová na policejním snímku.
Prodávala vlastní dceru
Po propuštění žila sama s dospívající dcerou Paulou, kterou nutila k prostituci, aby získala další zdroj příjmů. Historické prameny dochovaly znění inzerátu, který nechala zveřejnit v hamburských novinách: Mladá dáma žádá šlechetného pána o podporu ve výši 30 marek za vděčnou splátku. Paule se po nějaké době podařilo z područí matky utéct a odplula do Anglie. Vzápětí ale zjistila, že je těhotná, takže se po pár měsících vrátila do Hamburku a krátce na to porodila chlapečka.
Falešné adopce, skutečné vraždy
V té době už si její matka našla nový zdroj obživy. Nabízela ženám, které přivedly na svět nechtěné dítě, že jim zprostředkuje adopci. Slibovala pro miminko lepší život v bohatých bezdětných rodinách, toužících po dítěti. Částky, které inkasovala, byly na tu dobu opravdu vysoké a děti, které se k ní takto dostávaly, rozhodně nemohly pocházet z těch nejnižších chudinských vrstev. Jejich matky každopádně byly v krajní životní situaci, psychicky na dně a bez možnosti racionálně myslet. Jinak by se určitě pozastavily nad tím, kde by žena jako Elisabeth přišla k vazbám na rodiny z vyšší společnosti. Ve stavu naprosté beznaděje jí svěřily své dítě a plně důvěřovaly slibům, že se bude mít dobře v milující rodině.
Wiesová ovšem žádné adoptivní rodiny ani nehledala. Svěřené miminko jednoduše otrávila, uškrtila nebo utopila a tělíčko pak spálila doma v kamnech. Jestli si Paula myslela, že se po útěku do Anglie vrátí domů těhotná, porodí a najde pochopení u matky, která byla před lety ve stejné situaci, nemohly být její představy vzdálenější pravdě. Když po náročném porodu usnula, Elisabeth novorozeného chlapečka utopila ve džberu a v kuchyňských kamnech tak skončil i její vnuk. Paula se psychicky zhroutila, ale jinou možnost, než žít dál v tmavém vlhkém bytě s matkou vražedkyní, vlastně neměla.
„Chci zpátky svoje dítě!“
Zlom nastal ve chvíli, kdy se jedna z Elisabethiných klientek vrátila, protože se jí nabídla možnost vzít si dítě zpátky k sobě. Wiesová jí odmítla sdělit jakékoliv informace o údajné adoptivní rodině. Jenže nešťastná matka se nehodlala vzdát. Do případu se v krátké době zapojila policie, která našla u Elisabeth v bytě morfium a nejrůznější jedy. V říjnu 1904 se konal soud, u kterého svědčila i sama Paula. Její výpověď byla naprosto zdrcující.
Proces, rozsudek a gilotina
Elisabeth Wiesovou uznal soud vinou z vraždy pěti dětí a z rozsáhlých podvodů. Vyslechla si rozsudek smrti a 2. února 1905 byla popravena gilotinou. Její příběh je o to hrůznější, že si sama na vlastní kůži vyzkoušela roli svobodné matky ve společnosti, která takovými ženami naprosto opovrhovala. Nabízelo by se tvrzení, že to byl právě tlak společnosti a naprostá absence sociální pomoci, které ji dohnaly k tak šílenému jednání. Ale ve stejných podmínkách tenkrát žily tisíce žen, přesto si dokázaly zachovat lidskou tvář, morálku a etické hodnoty. Není tedy možné svádět činy Elisabeth Wiesové na krutost systému, bez ohledu na to, že ve skutečnosti opravdu krutý byl.
Zdroje:
