Článek
Osmiletá Noor je každé ráno na nohou ještě před úsvitem. Místo aktovky si přes rameno přehodí jutový pytel. S maminkou a bratrem společně zamíří k rozlehlé skládce Aminbazar na předměstí Dháky, hlavního města Bangladéše. Tam se brodí kupou odpadků a sbírají vše, co by mohlo mít nějakou cenu. Vydělají v přepočtu pár desítek korun denně – právě tolik, aby rodina měla co jíst. Ještě před několika lety žili na venkově, měli domek a skromná políčka. Úrodu ale zničily sesuvy půdy způsobené silnými dešti. Rodina přišla o všechno a rozhodla se vydat za lepším životem do města. Tam ale bylo brzy jasné, že Noor – nejstarší ze čtyř dětí – do školy dál chodit nemůže. Na to je těch pár drobných, které vydělá mezi odpadky, pro rodinu příliš cenných.
Skládka místo hřiště
Podle údajů organizace ChildHope se sběrem odpadků na obřích smetištích živí asi 15 milionů lidí z celého světa. Velké množství z nich tvoří děti. V bangladéšské Dháce je prý dětských sběračů celá polovina. Přímo na smetišti Aminbazar jich humanitární pracovníci napočítali skoro tři sta. Není jim mnohdy ještě ani deset let a své dny tráví tak, že s velkými vaky na zádech hledají vše, co by se dalo prodat nebo sníst.
Děti pracují bosé a bez rukavic v prostředí plném střepů, ostrých kusů železa, nejrůznějších chemikálií a často obklopené dusivým kouřem. Některé z nich na skládce i bydlí, protože utekly z domova, kde byly vystavené násilí. Výjimkou zde nejsou ani děti různě postižené, kterých se rodiče zřekli.
„Když jsem tady začal pracovat, bolely mě ruce a měl jsem rány po celém těle. Teď už to neřeším,“ popsal pro noviny Dhaka Tribune jeden z chlapců, který na skládce pracuje od svých pěti let. Kožní infekce, řezné rány, popáleniny a úporný kašel jsou běžnou součástí života všech, co si vydělávají na živobytí mezi odpadky.
Když práce nahrazuje školu
Zástupci organizace ChildHope nijak neskrývají názor, že se tyto děti denně pohybují na jednom z nejnebezpečnějších pracovišť světa. Vdechují výpary z hořících plastů, jsou vystaveny působení těžkých kovů, zejména olova a rtuti. Sama Světová zdravotnická organizace (WHO) varuje, že jsou v přímém ohrožení fyzického i duševního zdraví.
Faktem ale zůstává, že se jedná o sirotky nebo děti z velmi chudých rodin. Z poměrů, které je nutí rozhodovat se mezi vzděláním a hladem. Přitom finanční odměna dětských pracovníků často vystačí sotva na suchou rýži.
Jahangir se do Dháky dostal před deseti lety se svou matkou. Tenkrát snil o tom, že bude jednou studovat práva. Ve škole se snažil ze všech sil, ale do páté třídy už nenastoupil. Jeho sny o studiu leží pohřbeny mezi odpadky. Od rána do večera pracuje na skládce, protože i jeho mizerný příjem rodina zoufale potřebuje. „Sny chudých jsou jako chomáčky bavlny. Pomalu je odnáší vítr.“ řekl s hořkostí v hlase.
Podobně je na tom i Hasan. Do školy chodil dva roky, nyní už pátým rokem sbírá odpadky, které lidé nechají za dveřmi, a odváží je na skládku. Svěřuje se, že při takové práci člověk velmi snadno onemocní. Současně dodává: „Ale já nemám peníze ani na to, abych si koupil dost jídla, natož abych mohl jít k doktorovi.“
Zákony, které by dětskou práci v Bangladéši zakazovaly, sice existují, ale jejich prosazování selhává. Podobná situace je i v Ghaně, Nigérii nebo na Filipínách. Na ghanské skládce Agbogbloshie, známé jako „největší smetiště světa“, pracují stovky dětí. Denně se pohybují v prostředí, které patří mezi deset nejvíce znečištěných míst světa. Když mají štěstí, vydělají si dva, tři dolary za den. Jejich pohled na svět je jednoduchý – skládka představuje šanci na jídlo. Den bez nálezu znamená hlad. Žijí v podmínkách, v jakých nemají nejmenší šanci být „jen dětmi“.
Možná bychom právě tohle měli mít na paměti, když si jako rodiče lámeme hlavu nad tím, jestli jsme svým dětem dopřáli dovolenou u moře, správnou značku bot nebo mobilu. Kouzlo dětství se totiž skrývá klidně i v možnosti jít do školy, hrát si a usínat s plným žaludkem.
Zdroje:
