Článek
Představte si, že jedete domů z nákupu a u cesty narazíte na šest prokřehlých, hladových dětí… Přesně tohle zažila třiadvacetiletá Erna Petri, když se v roce 1943 vracela z města na statek, který měli s manželem na starosti v okupované části Polska. Čekáte příběh obětavé ženy, která – sama matka dvou malých dětí – poskytla útočiště šesti židovským chlapcům, jimž se podařilo uprchnout z transportu do vyhlazovacího tábora? Opak byl pravdou.
Erna poměrně rychle rozpoznala, že se jedná o židovské uprchlíky, děti vzala s sebou domů, dala jim najíst a čekala, až se její manžel Horst vrátí domů. Jenže uplynulo několik hodin a Horst nikde. Erna se tedy rozhodla jednat sama. Odvedla vyčerpané chlapce do lesa k jámě, seřadila je, postavila zády k sobě a jednoho po druhém postřílela.
Ne, že by pro tak chladnokrevný čin existovala jakákoliv omluva či vysvětlení. Vyvstává ovšem spousta otázek. Jak je možné, že dcera německého rolníka bez mrknutí oka připraví o život šest dětí? Kde se v obyčejné ženě, navíc matce, vezme tolik nenávisti a agrese?
Erně bylo osmnáct, když si v roce 1938 vzala o sedm let staršího Horsta, člena nacistické strany a příslušníka SS, který absolvoval výcvik v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Byl to neobyčejně násilnický člověk se sadistickými sklony. V červnu roku 1942 se Petriovi nastěhovali do panského sídla v polské Grzendě. Erna byla často svědkem toho, jak její muž surově bije dělníky. Bičování Ukrajinců, Poláků a Židů mu očividně činilo potěšení. Navíc nebylo žádným tajemstvím, že znásilňuje služebné.
Svou extrémní nenávist k Židům nijak neskrýval. Osobně zastřelil čtyři uprchlé židovské vězně, kteří se na panství objevili. Značný podíl měl i na deportacích židovského obyvatelstva z okolí. Erna si jeho chování a postoje brala za vzor. Netajila se tím, že dělníky, kteří pro ně na usedlosti pracovali, k práci popohání střelbou do vzduchu. Bez okolků si takto počínala i před svým malým synem. I ona měla za krátko na rukách krev židovských vězňů. Během jednoho z mnoha stíhání Židů prchajících před transportem, čtyři z nich sama zabila.
S blížícím se koncem války v roce 1945 se Horst a Erna vrátili do Německa. Tam pak ve východním bloku spokojeně farmařili a o jejich válečných zločinech nikdo nic netušil. Horst se stal členem Liberálně demokratické strany Německa a působil i v odborovém svazu. Nacistická minulost se zdála zapomenutá. Jenže v roce 1957 emigroval jejich syn do Západního Německa a na rodinu zaměřila svoji pozornost tajná služba Stasi. V roce 1961 byli Horst i Erna zatčeni a vyslýcháni. Zprvu kvůli podezření z protistátní činnosti, jenže pak policie při domovní prohlídce našla na půdě dokumenty z Grzendy, na nichž defilovala jména vysokých důstojníků SS a Wehrmachtu. Následovaly další dlouhé týdny výslechů. Horst se přiznal jako první. Teprve pak vyšla s pravdou ven i Erna a nijak se netajila očekáváním, že veškerou vinu na sebe vezme její muž. Ten si u soudu konaného 15. září 1962 vyslechl rozsudek smrti. Odvolal se, ale neuspěl. 22. prosince 1962 ho v Lipsku popravili.
Erna Petri se vrací domů z nákupu a v příkopu u silnice vidí šest chlapců ve věku 6-12 let. Jsou vyděšení, skoro nazí,...
Posted by Bulvární historie on Wednesday, July 1, 2020
Erna se v průběhu výslechů přiznala k řadě svých činů. I ty nejotrlejší policisty ale paralyzovala výpovědí popisující vraždu oněch šesti židovských chlapců. Narazila na ně cestou ze Lvova, krčili se skoro nazí, oblečení jen v roztrhaných hadrech v příkopu u cesty. Byli vyděšení a hladoví. Podařilo se jim uprchnout z vlaku mířícího do koncentračního tábora Sobibor. Na otázku, o jak staré děti se jednalo, Erna do protokolu uvedla, že věk nebylo snadné určit. Děti byly podle ní vyhublé a zubožené. Odhadovala jejich stáří na 6-12 let.
Fakt, že se jich cestou ujala, by v leckom budil dojem, že chce nevinné děti na pokraji totálního vyčerpání zachránit. Ona sama, ale s ledovým klidem vypověděla: „Vzala jsem je s sebou, protože v té době měli být všichni Židé, kteří unikli transportům, chyceni a zastřeleni. I tyhle děti tedy měly být zastřeleny, proto jsem je odvezla na panství Grzenda.“ V protokolu je zdokumentováno i její vysvětlení, proč děti zastřelila ranou do zátylku. Svěřila se, že o tomto způsobu popravy slyšela od manželových kolegů z SS, kteří vysvětlovali, že jde o nejlepší způsob popravy, protože oběť okamžitě zemře.
Je prakticky nemožné představit si ženu, která nechala doma pětiletého syna a malé miminko, aby o kus dál v lese postřílela vyhladovělé a vyděšené děti. Přesně to ale Erna udělala. V zápise z výslechu si tak můžete přečíst odpověď na otázku, jak se děti v okamžiku popravy chovaly. „Když jsem zastřelila první dvě, ostatní to šokovalo. Začaly plakat, ale pak už jen tiše naříkaly. Nenechala jsem se tím dojmout a střílela jsem dál, dokud neležely všechny dole v rokli. Žádný z těch chlapců se nepokusil utéct. Neměli na to sílu, museli strávit ve vlaku několik dnů a byli naprosto vyčerpaní.“
Svoje činy pak Erna omlouvala skutečností, že jí bylo pouhých třiadvacet, když vraždila. Zdůrazňovala, že žila obklopena důstojníky SS, pro něž takové činy byly každodenním chlebem. Toužila jim dokázat, že i jako žena umí ctít myšlenku nacismu a rasových zákonů. Jimi také ospravedlňovala skutečnost, že ačkoliv byla sama dvojnásobnou matkou, neváhala chladnokrevně postřílet šest nevinných židovských dětí.
Je s podivem, že po takových výpovědích vyvázla Erna s doživotním rozsudkem. V průběhu výkonu trestu pak své výpovědi odvolala a tvrdila, že ona sama nikoho nezabila. Žádala o obnovu procesu a zproštění trestu. Bez úspěchu. O její propuštění několikrát požádaly i její děti, které tvrdily, že jejich matka je nevinnou obětí Stasi, její doznání byla falešná a pod nátlakem.
Po znovusjednocení Německa v roce 1990 Erna požádala o přezkoumání svého případu. Soud ovšem rozsudek potvrdil. Propuštěna byla nakonec o dva roky později ze zdravotních důvodů, ale není velkým tajemstvím, že se o její milost zasadila organizace Stille Hilfe, která od roku 1951 poskytovala finanční i právní podporu bývalým nacistům. Před svou smrtí v roce 2000 pak byla Erna několikrát pozvána na výlety k alpským jezerům jednou z hlavních představitelek Stille Hilfe Gudrun Burwitzovou, dcerou Heinricha Himmlera. Poněkud hořké rozuzlení celého příběhu, co říkáte?
Případ Erny Petri dodnes šokuje nejen samotnou krutostí činu, ale stejnou měrou i skutečností, že pachatelkou byla mladá žena, navíc matka. Pokud se někdo domníval, že násilí bylo v době nacismu doménou mužů, pak jasně vidí, že ideologie nenávisti a touha zapadnout mezi vykonavatele moci mohla vyeskalovat v neuvěřitelné násilí.
Zdroje:
