Článek
Jmenuji se Elizabeth Hartwellová a nejsem šílená. Opakuji si to pokaždé, když zavřu oči, abych unikla z toho velkého nemocničního pokoje plného žen s prázdným pohledem a strhanými rysy. Nevěřili byste, jak děsivé zvuky vyluzují řetězy, když jimi ke stěně přikováte lidskou bytost. Mám pocit, že na to si nikdy nezvyknu. Nejsem šílená. Jsem jen dcerou muže, kterému se nesmí odporovat.
Bylo mi deset let, když moje matka jednoho květnového podvečera roku 1812 po vysilujícím porodu zemřela. Dala život synovi, na něhož otec čekal celé roky. Chlapci, který měl nést jeho jméno. Jenže o několik dnů později se na pravdu boží odebral i on. Spolu s ním zmizel z našeho domu smích. Vytratilo se teplo, které dělá domov domovem. Já jsem zůstala jediným dítětem a neustále mu připomínala, co ztratil. Snažila jsem se být taková, jakou mě chtěl mít. Tichá, poslušná, nenápadná holčička.
Sen o budoucnosti
Svůj svět jsem našla v knihách a vědomostech. Škola byla jediné místo, kde jsem mohla volně dýchat. Možná i proto, že tam byl slyšet smích. Navštěvovala jsem dívčí školu, jejímž cílem bylo připravit nás na manželství a rodinný život. Regály školní knihovny ovšem nabízely i knihy, které by mi otec nejspíš nedovolil číst. Naše učitelka ale chápala mou touhu po vzdělání. Věděla, jak moc toužím stát se vychovatelkou dětí ze šlechtických rodin, a podporovala mě v tom, abych si šla za svým snem. Za snem, z něhož mě měl otec během krátké chvíle probudit.
Když už mu zůstala na krku dcera, bylo jeho cílem mě dobře provdat. Tak, aby to prospělo jeho živnosti. Můj otec totiž obchodoval s látkami. Nepatřili jsme mezi aristokracii, ale žilo se nám dobře. I proto si mohl dovolit platit mi soukromou dívčí školu. Sliboval si od ní, že ze mě vychová dokonalou manželku muže, kterého on sám vybere.
Svět, v němž můj hlas není slyšet.
Bylo mi osmnáct, když mě jednoho večera seznámil se svými plány. Domluvil můj sňatek s jedním ze svých obchodních partnerů. Ten muž byl skoro dvakrát tak starý jako já. Bezdětný vdovec, bručoun, který se na mě vždycky díval tak, že jsem se snažila být neviditelná. Ale byl bohatý a náš chystaný sňatek tím pádem výhodný.
Otec mě postavil před hotovou věc. On se neptal, prostě mi oznámil, že se vdám. A já věděla, že bych měla souhlasit, protože se to ode mě čeká. Zaplavila mě obrovská vlna zoufalství a řekla jsem „ne“. S překvapivou sebejistotou. V místnosti se rozhostilo ticho. Otcův pohled neodrážel zklamání ani překvapení, bylo v něm cosi mnohem tvrdšího. Dva dny se mnou vůbec nemluvil. Děsivé mlčení prolomil jen proto, aby na svatbu zavedl řeč znovu. Prý naposledy. Trvala jsem na svém. Jenže jsem vůbec netušila, co mě čeká.
Druhý den mi zakázal jít do školy. Místo toho přijel náš rodinný lékař. Zběžně mě prohlédl a otci podal listinu, kterou už napsal předem doma. Pokýval hlavou a rozloučil se. Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje. O hodinu později dal otec zavolat drožku, požádal naši hospodyni, aby mi sbalila pár věcí a naprosto zmatenou mě vystrkal před dům. Jeli jsme až na kraj Londýna. Kočár zastavil před velkým domem obehnaným vysokým plotem. Na bráně se skvěl nápis „Sanatorium“. Byl to jeden z těch soukromých ústavů, které přijímaly pacienty, aniž by kladly příliš mnoho otázek. Stačilo doporučení lékaře, souhlas a podpis někoho z rodiny. Záhy jsem mohla zmizet za zdmi ústavu, aniž by se kdokoliv ptal, jestli jsem skutečně nemocná. Důležité bylo, jestli otec za můj pobyt zaplatí.
Tam, odkud se neodchází
Ten dům byl plný zamčených dveří a žen, které mluvily samy se sebou, nebo nemluvily vůbec. Tamní lékař si přečetl zprávu, pokynul sestře se slovy: „Další případ hysterie“. Jako by mluvil o věci ne o člověku. Odvedli mě na pokoj. Prý potřebuji klid. Protestovala jsem, křičela, že mi nic není, že jsem zdravá, jen jsem se odmítla vdát. Po třetí takové scéně mě zavřeli do místnosti bez oken. Dlouhé hodiny jsem plakala. Dali mi napít něčeho hořkého, po čem jsem měla pocit, že mám v hlavě úplně prázdno. Uběhlo několik dnů, pak týdnů. Potom mi sestra přinesla papír, inkoust a pero, prý ať napíšu otci omluvný dopis. Odmítla jsem a přivázali mi ruce k posteli. Bránila jsem se a tím jen utvrdila jejich názor, že mě ovládá hysterie. Nejspíš otce informovali, že jsem názor nezměnila.
Jednal skoro okamžitě. Neměl nejmenší chuť platit drahé soukromé sanatorium. A tak mě převezli do Bedlamu. O něm se mezi pacienty hodně šuškalo a vždycky s nádechem hrůzy. Neměla jsem samozřejmě nejmenší tušení, co mě v Bethlem Royal Hospital, což byl oficiální název Bedlamu, čeká. Jako většina londýňanů jsem věděla, že jde o ústav pro léčbu duševních chorob. Mimochodem první svého druhu v Anglii. Jeho historie spadá až do roku 1247 a v průběhu staletí se v něm praktikovaly nejrůznější metody léčby psychiatrických onemocnění. Jako jediná instituce svého druhu v celé Anglii bezpochyby působil na nezainteresované lidi jako ústav, v němž pracují největší odborníci své doby. Jenže středověk omezoval léčbu psychiatrických pacientů na opakované vyvolávání záchvatů zvracení a průjmů, pouštění žilou a aplikaci žíravých látek na kůži. Vše doplňovaly koupele v ledové vodě. Asi není třeba dodávat, že dříve nebo později končily tyto terapeutické metody smrtí pacienta.
Pacient v Bedlamu na dobovém obraze z roku 1815.
Místo, kde mizeli lidé
Po většinu osmnáctého století si nemocnice přivydělávala tím, že dovnitř pouštěla návštěvníky z řad veřejnosti. Nešlo o rodinné příslušníky pacientů. Na „blázny“ se mohl přijít podívat každý, kdo u vchodu zaplatil příslušný obnos. Tahle bizarní podívaná byla druhou nejpopulárnější atrakcí Londýna hned po návštěvě katedrály Sv. Pavla. Až konec osmnáctého století učinil té nehumánní frašce přítrž. Jenže uzavření nemocnice zrakům veřejnosti mělo i svoje stinné stránky. Instituce přišla o nemalý příjem a navíc se od té chvíle dělo vše za zavřenými dveřmi. Nikdo, kromě personálu, neměl nejmenší ponětí, v jakých podmínkách tam pacienti žijí. Zvenčí velkolepá budova skrývala děsivé tajemství. Být poslán do Bedlamu bylo až do začátku devatenáctého století synonymem rozsudku smrti.
Mým domovem se Bedlam stal v roce 1822. Jednoho listopadového dne mě zmatenou a docela jistě obluzenou nějakým lékem vedli dlouhými studenými chodbami. Ve vlhkém vzduchu se vznášel nepříjemný pach dezinfekce a strachu. Přidělili mi lůžko ve velké místnosti se spoustou postelí. Většina z nich byla obsazená pacientkami. Tuhle atmosféru už jsem znala. Některé ležely, řada z nich připoutaná k posteli, jiné seděly a rytmicky se houpaly dopředu a dozadu. Kdo byl problémový, končil na speciálním pokoji, kde kožená pouta většinou vystřídaly řetězy. Problémovým se člověk stal poměrně snadno. Jednou jsem se ohradila, když mi chtěli odnést misku, v níž ještě zbyla trocha jídla. Bolel mě zub a ukousat okoralý chléb pro mě nebylo jednoduché. Nechala jsem tvrdou kůrku změknout v čaji. Jen jsem pak upozornila ošetřovatelku, ať mi jídlo neodnáší. Dívala se na mě jako na obtížný hmyz. Nevím, co řekla výše postavenému personálu, ale skončila jsem zavřená v úplné tmě. Nejspíš několik dnů, neměla jsem pojem o čase. Pak už jsem si vždycky rozmyslela, jestli někoho oslovím. Už dávno jsem přestala prohlašovat, že nejsem blázen, že mě jen otec chtěl provdat a já nesouhlasila.
Bethlem Royal Hospital v roce 1828.
Vysvobození?
Po Vánocích se citelně ochladilo. Pod tenkými dekami jsme se nekontrolovaně třásly. A „léčba“ ledovou vodou tomu vůbec nepomáhala. Pravidelně nás odváděli do místnosti s kamennou vanou. Voda v ní byla tak ledová, že se mi zastavil dech. Zprvu jsem se bránila, ale pak mi došlo, že když se podvolím, nenechají mě ponořenou tak dlouho. I minuta tam ale trvala hodinu. A vůbec jsem se pak nemohla zahřát. Kašel přišel nenápadně. A nikdo si ho nevšímal. Nebyla jsem zdaleka jediná, komu tam v noci ostrý kašel trhal plíce. Dýchalo se mi čím dál hůř. Dostavily se horečky. Vlastně jsem je i vítala, protože mi na chvíli přestala být zima. A taky mě odváděly do jiných světů. Blouznila jsem a v hluboko ukrytých vzpomínkách se vracela do dob, kdy jsem byla malá holčička a moje dětské nemoci se mnou prožívala maminka.
Jednoho rána, jsem nedokázala vstát. Slyšela jsem hlasy lidí kolem svojí postele, ale nerozuměla jim. Někdo mě otočil na bok, všimla jsem si lékaře se stetoskopem. Jeho obličej mi na chvíli vystoupil z mlhy. Působil vlídně, poslouchal moje pošramocené plíce, pak se narovnal, pohlédl na vedle stojícího doktora a zavrtěl hlavou. To drobné, vše vypovídající gesto by asi někomu přišlo zničující, pro mě bylo příslibem svobody. Zavřela jsem oči a naposledy si v duchu zopakovala: Jmenovala jsem se Elizabeth Hartwellová a nebyla jsem šílená. Jen jsem jednou řekla ne.
Zdroje:
