Článek
Bylo jí deset let, když se na jídlo začala dívat jako na nutné zlo. Zmenšovala porce, jindy záměrně nejedla vůbec. Milovala balet, věnovala se mu od tří let a tanec vyžadoval křehkou konstituci. Engle Louise Lernäsová touze stát se profesionální tanečnicí zcela podlehla. A byla ochotná svému snu obětovat opravdu všechno.
Anorexii jí diagnostikovali ve čtrnácti. To skončila v nemocnici poprvé. A zdaleka ne naposledy. Její příběh tak není žádnou krátkou epizodou o boji s nemocí ani smutným poselstvím o selhání jedné léčby. Engle bojuje s jednou z nejnebezpečnějších psychiatrických poruch už dlouhých šestatřicet let. Během nich se několikrát dostala na hranici mezi životem a smrtí. Překvapila sama sebe i řadu odborníků tím, co je lidské tělo schopné vydržet.
Podle odborných studií má anorexie nejvyšší úmrtnost ze všech duševních onemocnění – odhaduje se, že na její následky nebo komplikace spojené s podvýživou zemře 5 – 10 % pacientů (někteří i v důsledku sebevraždy). Přestože se o ní často mluví jako o „poruše příjmu potravy“, její dopady jsou mnohem hlubší. Postupně zasahuje všechny orgánové systémy, narušuje vnímání reality a vytváří začarovaný kruh, ze kterého je mimořádně těžké vystoupit.
V případě Engle se nemoc rozvinula ve velmi nízkém věku. Vyrůstala v prostředí, kde hrálo roli tělo, disciplína i sebekontrola. Není třeba připomínat, že balet klade na fyzickou i psychickou stránku osobnosti mimořádné nároky. Podobný tlak však nevzniká jen v baletu, stejný dopad může mít na senzitivní osobnosti v podstatě jakýkoliv vrcholový sport. V takových situacích se podle mnoha odborníků často setkává vrozená zranitelnost s tlakem okolí. U některých jedinců pak mohou specifické okolnosti spustit těžké psychické onemocnění.
Engle byla v průběhu třiceti let opakovaně hospitalizovaná a prošla i specializovanými léčebnými programy. Sedm dlouhých let přijímala stravu prostřednictvím žaludeční sondy, její tělo opakovaně kolabovalo, docházelo k selhávání orgánů. Navzdory intenzivní péči se ale nikdy nepodařilo dosáhnout stabilního zlepšení. Nemoc se vždy vrátila, někdy zaútočila v plné síle, jindy byla recidiva mírnější.
Dnes Engle neváží ani 25 kg a její stav je označován jako „terapií neovlivnitelný“. To znamená, že dostupné léčebné postupy už nepřinášejí efekt, který by vedl k uzdravení nebo zásadní změně. Medicína se v takových případech dostává na hranici svých možností. Žena, která pro svůj životní sen obětovala opravdu všechno, je tak dnes v režimu paliativní péče. A nikdo si netroufne odhadnout, jak dlouho takto může vydržet. Mohou to být měsíce i roky, extrémně oslabené tělo na pokraji svých možností vyhasíná. Jen láska k baletu prý stále hoří jasným plamenem. Engle pravidelně sleduje baletní představení, i když je nemyslitelné, aby se vypravila do divadla. Většinu dne tráví v posteli a pak jí pohled do světa tance zprostředkují moderní technologie.
Příběh na smrt nemocné tanečnice zachytila fotografka Sanna Sjöswärd v rámci projektu oceněného v soutěži World Press Photo. Její snímky ukazují realitu, která se vymyká běžné představě o této nemoci. Fotografie s děsivou přesností odráží fyzickou křehkost, bolest a vyčerpání.
Poruchy příjmu potravy postihují podle odhadů desítky milionů lidí po celém světě a jejich výskyt v posledních letech roste zejména u mladé generace. Léčba je dlouhodobá, náročná pro pacienty i jejich blízké a navíc s nejasným výsledkem. Podle dlouhodobých studií se z anorexie plně uzdraví přibližně polovina pacientů. Další třetina sice dosáhne určitého zlepšení, ale symptomy u ní přetrvávají, a asi pětina nemocných zůstává v chronickém stavu i po letech léčby. V jejich případě – stejně jako tomu je u Engle Louise Lernäsové – nemoc pomalu přebírá kontrolu nad tělem i životem.
Zdroje:
