Článek
Světlo světa jsem spatřila 6. února 1665 v St. James Palace v Londýně. Můj otec byl vévodou z Yorku, mladším bratrem anglického krále Karla II. S maminkou měli osm dětí, ale jenom já a sestra Mary jsme se dožily dospělosti. Co pamatuji, řešilo se moje podlomené zdraví. Kvůli očnímu onemocnění jsem nějakou dobu žila u babičky ve Francii, na zámku nedaleko Paříže. Když babička v roce 1669 zemřela, vzala si mě k sobě teta. Jenže neuplynul ani rok a v kostele sloužili zádušní mši i za ni. Bylo mi pět a už jsem ztratila dvě hodně blízké osoby.
Ve Francii už se o mě neměl kdo starat, takže jsem se vrátila zpátky do rodné Anglie. Maminku jsem si vůbec nepamatovala. Sotva jsme k sobě začaly hledat cestu, zemřela v roce 1671 i ona. Otce jsem moc nevídala. Se sestrou Mary jsme pak vyrůstaly ve vlastním sídle v Richmondu a na příkaz krále, našeho strýce, nás vychovávali v duchu protestantského náboženství. Dbal na naše vzdělávání i proto, že sám neměl právoplatné dědice, což upevňovalo náš nárok na trůn. Samozřejmě až v pořadí po našem otci, jenže ten po smrti své první ženy přiznal, že se stal katolíkem a navíc si vzápětí vzal katolickou princeznu. A to nebylo v mojí době pro Anglii zrovna žádoucí.
Mimochodem moje nevlastní matka byla jen o necelých sedm let starší než já. Zcela jistě toužila dát mému otci syna, který by byl následníkem trůnu, ale ačkoliv v průběhu deseti let každý rok otěhotněla, její děti se buď narodily mrtvé, nebo zemřely v útlém věku. Bylo mi jí líto, i když jsem ji v tu chvíli ještě nemohla úplně chápat. A samozřejmě jsem netušila, že jí jednoho dne porozumím víc, než bych si kdy připustila.
Moje problémy se zdravím neustávaly. Když se v listopadu 1677 moje sestra Mary vdávala, svatby jsem se kvůli neštovicím nemohla zúčastnit. Jak už to tak v královských rodinách bývá, čekal mě předem domluvený sňatek. Vlastně mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Konec konců Mary se za nizozemského bratrance Viléma III. Oranžského provdala na přání našeho strýce – krále. Politicky vhodného ženicha začal vzápětí hledat i pro mě. A tak jsem si 28. července 1683 v královské kapli St. James Palace vzala o dvanáct let staršího dánského prince Jiřího. Bylo mi osmnáct a s manželem jsme k sobě pociťovali vzájemné sympatie. Teď by vlastně mohl začít příběh jako z pohádky okořeněný kupou našich dětí.
Měla se stát královnou, ale nebylo jí dopřáno být matkou
V učebnicích dějepisu najdete spoustu politických dat spojených s mojí pozdější vládou. Pro svět jsem byla královnou, ale já nosila na hlavě korunu dvanáct let, zatímco manželkou jsem byla skoro třikrát tak dlouho. A mým úkolem bylo přivést na svět dědice, pokud možno ne jen jednoho. Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem se nesnažila. Byla jsem sedmnáctkrát těhotná, některé historické prameny dokonce uvádí osmnáct těhotenství a já sama nevím, co je pravda. Tahle část mého života byla neskutečným utrpením pro mě i moje blízké.
Poprvé jsem otěhotněla krátce po svatbě, holčička se ovšem narodila mrtvá. Oplakali jsme ji a pevně doufali, že příště už budeme držet v náručí živé a zdravé miminko. 2. června 1685 jsem porodila dcerušku, kterou jsme po mojí sestře pojmenovali Mary. O rok později přišla 12. května na svět Anne Sophia. Byla jsem šťastná, ale moje radostné období nemělo trvat dlouho. 2. února 1687 Sophia zemřela na neštovice a o pouhých šest dnů později jsme pochovali i Mary. S touhle obrovskou tragédií jsem se vyrovnávala ani ne měsíc po potratu. Dětské komnaty zely prázdnotou.
Otěhotněla jsem naštěstí během velmi krátké chvíle znovu, ale osud pro mě nachystal další děsivou zkoušku. 22. října 1687 mi začaly porodní bolesti. Byla jsem ovšem teprve v sedmém měsíci. Zoufalá a čelící obrovským bolestem jsem nakonec porodila mrtvého syna. Přítomný lékař navíc konstatoval, že dítě ve mně zemřelo už asi před měsícem. Byl to opravdu strašlivý pohled.
A o půl roku později přišel další potrat. Bylo mi třiadvacet, pět let jsem byla šťastně vdaná, ale mých dosavadních šest těhotenství nám zatím do života příliš radosti nepřineslo. A pokud, tak jen na chvíli.
Konečně následník
24. července 1689 jsme na svět přivítali Williama. Těžko byste hledali opečovávanější miminko. Tolik jsem se o něj bála. A samozřejmě jsme se s manželem snažili, aby mu do života vstoupil sourozenec. Holčička, kterou jsem porodila v říjnu 1690 dva měsíce před plánovaným termínem, žila jen asi dvě hodiny. I ji jsme vzápětí uložili k věčnému odpočinku do Westminster Abbey.
Malý William rostl a sílil, byl radostí mého života a v podstatě i důvodem, abych si zachovala zdravý rozum. 17. dubna 1692 se narodil George, žil jen několik minut, sotva jsme ho v rychlosti stihli pokřtít. Takové štěstí dcerka, kterou jsem porodila o necelý rok později, neměla. Přišla na svět mrtvá. V lednu 1694 jsem znovu potratila. Další pak přišel v únoru 1696 a v září téhož roku mě čekal předčasný porod mrtvých dvojčat.
Ano, žila jsem v době, kdy smrt dětí nebyla nic výjimečného. Ale zatímco ženy žijící v mnohem horších podmínkách viděly alespoň nějaké své děti vyrůstat a dospívat, já je opakovaně doprovázela na jejich poslední cestu. Rok 1697 byl poznamenaný dvěma potraty. O rok později jsem porodila mrtvého chlapce, o němž lékař tvrdil, že zemřel v děloze už před několika dny. Podobně na tom byl i ten, který se narodil 24. ledna 1700. Podle doktora byl plod mrtvý už skoro měsíc.
Anna s malým Williamem na obraze z roku 1694.
Bylo mi pětatřicet, za sebou jsem měla sedmnáct těhotenství a v dětském pokoji jediné dítě, desetiletého Williama. Řekli byste, že dosáhl věku, kdy už riziko úmrtí na dětská onemocnění klesá. Ale ani on mě neměl přežít. Onemocněl akutním zánětem hltanu a 9. srpna 1700 vydechl naposledy. Ještě jsme krátce před tím oslavili jeho jedenácté narozeniny.
Tolikrát jsem prošla peklem porodních bolestí a jen pět mých dětí přišlo na svět živých. Z nich pouze jedno jediné přežilo rané dětství. Williamova smrt ukončila moje naděje. Žádné další těhotenství už nepřišlo. O dva roky později jsem se stala anglickou královnou. V dubnu 1702 mi na hlavu posadili korunu, vládla jsem zemi, které jsem nedokázala dát následníka. A pochovala jsem i svého muže. Jeho smrt 28. října 1708 mi jasně ukázala, jaké to je přijít o všechny své blízké.
I královna je žena
Poslední panovnice z rodu Stuartovců – královna Anna zemřela o půl osmé ráno 1. srpna 1714. Nebylo jí ještě ani padesát let. Dnes se odborníci domnívají, že trpěla tzv. antifosfolipidovým syndromem, tedy autoimunitním onemocněním, které se mimo jiné projevuje samovolnými potraty a může být příčinou i mrtvě narozených dětí. Tuto diagnózu samozřejmě tehdejší lékaři nebyli schopni stanovit. Z historických pramenů ale víme, že Anna měla celou řadu chronických onemocnění. Zejména její dna byla tak vážná, že ji při korunovaci museli nést. Lidé z jejího okolí se také nijak netajili zkazkami o její zálibě v alkoholu. Ta sama o sobě také mohla přispět k předčasným porodům a úmrtím novorozenců. Ačkoliv dnes už pravděpodobně tušíme příčiny, nic to nemění na tom, že poslední vládnoucí Stuartovna prožila život plný ztrát a bolesti. Pro historiky byla především královnou, ale to neznamená, že bychom v ní neměli vidět úplně obyčejnou ženu toužící po rodině.
Zdroje:
