Článek
Nenarodila jsem se z lásky. Svou roli v tom sehrál alkohol, násilí a naivita mojí matky. Jinak si nedovedu vysvětlit, že si dcera farmáře vzala permanentně opilého neotesance. Navíc pancharta. Můj otec byl podle všeho nemanželským dítětem prostitutky a kněze. Než se na něm podepsala závislost na alkoholu, byl prý nebývale pohledný. Příčí se mi připustit si myšlenku, že moje krása pochází z jeho strany. Ale asi to tak bude. Atraktivní vzhled podomního obchodníka Marina Plessise připravil Marii-Louse Deshayesovou o rozum. Svého sňatku dost možná litovala od chvíle, kdy vyšla z kostela coby vdaná žena.
Na svět jsem přišla 18. ledna 1824 v polorozpadlém domku. Dali mi jméno Alphonsine. Otce si jako pohledného mládence rozhodně nepamatuju. Všechny moje vzpomínky na něj jsou poznamenané neustálým pitím a násilným chováním vůči matce. Byla jsem ještě batole, když ji otec v opilosti jednou strčil do hořícího krbu. Přežila jen zázrakem. Ale na jak dlouho? Bylo mi pouhých sedm let, když zemřela.
Konec dětství, které ani dětstvím nebylo
Pro otce jsem byla spíš přítěží než dcerou a moje dětství tak nemělo nic společného s bezpečím a láskou. Naopak. Jako čtrnáctiletou mě otec prodal staršímu muži. Moje vrstevnice si ještě potají hrály s panenkami a já už nebyla dítětem. Až příliš brzy jsem si měla uvědomit, že moje tělo má pro ostatní hodnotu.
Nějakou dobu jsem pracovala v továrně na deštníky, pak zase jako učednice u pradleny. Ve městě, kde jsme bydleli, měl otec šílenou pověst. Myslím, že lidé moc dobře věděli, co dělá. Jednou se mě pokusil prodat cikánům. Tenkrát zasáhl sám starosta. A otec mi na nějakou dobu zmizel ze života. Jenže pak se vrátil, sbalil náš chudý majetek a donutil mě, abych s ním odjela do Paříže. Ta si získala moje srdce od prvního okamžiku a dodala mi potřebnou odvahu. Krátce po příjezdu do města nad Seinou jsem otci utekla.
Z chudinské čtvrti do salónů pařížské smetánky
Nebyla jsem už dávno žádná naivní dívenka, která se vydala hledat štěstí. Měla jsem víc než jasno v tom, jak svět funguje. A poháněla mě myšlenka, že já se tím vším nějak prokoušu. Našla jsem si práci v prádelně v Latinské čtvrti. Za ubohou almužnu jsem dvanáct hodin denně drhla oblečení a snila o tom, že jednoho dne budu skutečná dáma. Pocházela jsem z těch nejchudších poměrů, ale sudičky mi daly do vínku schopnost napodobovat. Na ulici jsem pozorovala krásně oblečené pařížské dívky a pečlivě si do paměti ukládala jejich gesta i mimiku. Taky jsem se po večerech učila číst a psát. Tam, odkud pocházím, se vzdělání chudých dívek moc pozornosti nevěnovalo.
Uběhlo mnoho měsíců, než jsem si našetřila na ty nejskromnější hedvábné šaty a opatřila si obnošené, ale pořád pěkné kotníkové botky. Najednou jsem si připadala jako někdo jiný. Vyrazila jsem na promenádu kolem Montmartru. V tu ránu už jsem nebyla chudá holka z venkova. V očích lidí kolem jsem byla vrozená elegance, muži obdivovali mou tvář a netajili se tím, že by rádi navázali i intimnější vztahy. Bez jejich zájmu a podpory jsem neměla šanci postupovat na společenském žebříčku. A moc dobře jsem to věděla. Změnila jsem si jméno a postupně jsem stvořila ženu, která uměla okouzlit nejenom vzhledem, ale i svými názory.
Marie Duplessis na obraze od Édouarda Viénota
Nové jméno, nový život
Z Alphonsine Plessis jsem se stala Marií Duplessis, jednou z nejvyhledávanějších kurtizán v Paříži. Jako první si mě začal vydržovat ovdovělý majitel restaurace. Najednou jsem místo vlhké, tmavé špeluňky měla k dispozici byt na Rue de L´Arcade a k tomu víc než štědré kapesné. Odrazila jsem se ode dna a mířila vysoko, opravdu vysoko.
Když si mě v pařížské společnosti všimnul vévoda de Gramont, viděl ve mně nejspíš mnohem víc, než jen zdroj občasné zábavy. Díky němu jsem dostávala lekce tance, hry na klavír a kreslení. Kupoval mi krásné šaty a šperky. Pomohl mi zbavit se přízvuku chudiny, najednou jsem vypadala, chovala se a mluvila jako opravdová dáma. A byl to právě vévoda, který mi nosil bílé kamélie, květiny, jež mě měly jednou proslavit.
V roce 1841 mi bylo sedmnáct, měla jsem pocit, že mi Paříž leží u nohou a taky jistotu, že jsem těhotná. Vévoda pro mě našel na nějakou dobu byt za Paříží, porodila jsem chlapce a svěřila ho kojné. Brzy ale přišla zpráva, že miminko umřelo. Oplakala jsem ho a krátce na to se vévoda oženil s dcerou skotského šlechtice. Tak naivní, abych si myslela, že snad založí rodinu se mnou, jsem samozřejmě nebyla.
Ale co, byla jsem pařížskou celebritou. Už dávno jsem nestála dlouhé hodiny u valchy a neničila si ruce mácháním prádla. Nosila jsem ty nejkrásnější šaty podle poslední módy, smaragdové šperky a každý den mi domů poslíček nosil čerstvé kamélie. Tou dobou už jsem si byla více než vědoma své hodnoty. Jednomu ze svých obdivovatelů jsem bez velkého váhaní napsala: „Pane barone, musím vám dát vědět, že moje přízeň stojí spoustu peněz. Můj ochránce musí být nesmírně bohatý, aby pokryl mé výdaje na domácnost a uspokojil moje rozmary.“ I tak byl o mou společnost velký zájem.
Milenec, který mi zajistil nesmrtelnost
A pak jsem ve svých osmnácti potkala, muže, díky němuž jsem se zakrátko měla stát nesmrtelnou. Jmenoval se Alexandre a jeho otec byl slavným spisovatelem, autorem Tří mušketýrů. On sám taky zkoušel psát, ale otcova věhlasu zatím nedosáhl. Naše životní cesty se znovu zkřížily o dva roky později později, kdy jsem byla milenkou hraběte von Stackelberga. Ten mi koupil nádherný dům na Boulevard de la Madeleine a platil veškeré moje účty. Občas dokonce mluvil o tom, že zdědím jeho pohádkový majetek. Očekával ovšem věrnost a to nebyla zrovna moje silná stránka. V mém životě se opět objevil Alexandre Dumas mladší. Byl milencem, který mi žádné peníze nedával, naopak jsem finančně pomáhala já jemu.
Někdy v té době do mého života vstoupil i Franz Liszt. Setkali jsme se v divadle. Samozřejmě jsem věděla, o koho jde. Už ve svých třiceti letech byl slavný. A moje kouzlo na něj zapůsobilo. Náš vztah byl intenzivní a krátký, záhy odjel na turné. Žadonila jsem, aby mě vzal s sebou. Odmítl s příslibem, že tak učiní následující rok.
Vdaná a nemocná
Byla jsem zoufalá a, jak jsem měla brzy zjistit, také nemocná. Moc dobře jsem věděla, co ty horečky a kašel znamenají. Tahle nemoc vedla v mojí době k pomalému, leč nevyhnutelnému konci. Kývla jsem na sňatek s mužem, kterého jsem nemilovala. Hrabě Edouard de Perregaux byl ovšem ochotný si mě vzít. Svatba se konala v únoru 1846 v Londýně. A byla to v podstatě fraška. Edouard se styděl říct své rodině, že si vzal kurtizánu. Ve Francii tak naše manželství nebylo nikdy legální.
Slábla jsem a opouštěly mě nejenom síly, ale i moje krása. S ní pak samozřejmě mizeli i vlivní lidé. Rok 1847 mě zastihl osamocenou v pařížském bytě. Navštěvovali už mě v podstatě jen lékaři. Ti si ale samozřejmě se souchotinami poradil neuměli. Vždycky jsem si myslela, že v mém životě bylo nejhorší dětství s otcem násilníkem. Když vás ale rve na kusy neutišitelný kašel a bolest neutlumí ani dávky laudana, dojde vám, že skutečně peklo vypadá jinak. Poslední tři dny mého života byly ve znamení nesnesitelného utrpení. To skončilo 3. února 1847.
Bylo mi třiadvacet, ale prožila toho víc než dost. Očekáváte zprávu o honosném pohřbu? Moje poslední rozloučení svým způsobem proběhlo, když exekutoři zabavili a rozprodali můj majetek. Skromný obřad se konal, to bych lhala, ale aukce mých věcí přitáhla víc pozornosti. Pohřbili mě na Montmartru. Až navštívíte tenhle legendární pařížský hřbitov, přijďte se za mnou podívat. Na náhrobním kameni hledejte moje dívčí jméno Alphonsine Plessis.
Poslední chvíle ženy, které ležel celý svět u nohou. Árie „Addio del passato“ z Verdiho opery La traviata, inspirované skutečným osudem Marie Duplessis.
Dáma s kaméliemi žije dál
Paříž i moji bývalí milenci na mě jistě brzy zapomněli. Nesmrtelnost mi zajistil až rok po mé smrti Alexandre Dumas mladší. Jeho román Dáma s kaméliemi ze mě udělal literární legendu – tragickou hrdinku s čistým srdcem. Pojal můj život velmi romanticky. A jen já sama vím, že takový nebyl. Nežila jsem jen z lásky. Musela jsem o svůj život tvrdě bojovat a činit rozhodnutí, která v romantickém příběhu nemají svoje místo. Přesto jsem nakonec ráda, že si mě svět pamatuje jako dámu s kaméliemi a ne jako dívku, která se naučila přežít ve světě, jemuž musela hodně nabídnout, aby něco získala. A která za tu chvíli slávy zaplatila cenu nejvyšší.
Zdroje:
