Článek
Je chladný večer 3. dubna roku 1817 a zapadlou vesničkou Almondsbury v anglickém hrabství Gloucestershire prochází mladá žena. Na první pohled zmatená a v šoku. Na sobě má černé šaty s mušelínovým volánem u krku, přes ramena červenočerný šál a na hlavě černý turban. Nese uzlík s pár osobními věcmi, několika půlpencemi a jednou šestipencí. Působí velmi exoticky, což ještě podpoří fakt, že mluví zcela nesrozumitelným jazykem. Lidem je hned jasné, že se k nim musela dostat zdaleka.
Když ji ubytují v místním hostinci, dívka si všimne obrázku ananasu visícího na zdi (tenkrát byly exotické dekorativní předměty velmi populární). Ukáže na něj a řekne: „Nanas“, což je indonésky ananas. Tím se jen posílí vědomí, že krásná cizinka pochází z Asie.
Zaujala i řadou zvláštních zvyků – například spala na podlaze a pravidelně se půdním vikýřem dostávala na střechu, kde se modlila.
Ta podivuhodná bytost je princezna z dalekých krajů!
Netrvá dlouho a okolím se nese šokující zpráva – je to princezna Caraboo, dcera krále ostrovní země ležící někde v Indickém oceánu. S tlumočením příběhu prý tenkrát pomohl portugalský námořník Manuel Eyness, jehož jazyk byl podobný tomu, kterým mluvila princezna. Ta mimochodem zaujala i exotickým písmem, jenž bylo vzápětí posláno na oxfordskou univerzitu k analýze.
Písmo princezny Caraboo
Anglická smetánka je naprosto okouzlena. Je totiž nutné si uvědomit, že v té době už Anglie patřila ke koloniálním mocnostem a lidé byli fascinováni vším exotickým. Setkání s orientální princeznou se tak stalo společenskou senzací. Zacházeli s ní jako s královskou návštěvou.
Caraboo se stává oblíbeným námětem novinových článků a je zvána do vysoce postavených anglických rodin. Kam přijde, tam prostřednictvím tlumočníků vypráví svůj příběh a vše doprovází dramatickými gesty. Nadšení posluchači se dozvídají, že byla princezna unesena piráty z ostrova Javasu, kterému vládne její otec. Když se pak loď přiblížila k anglickým břehům, podařilo se jí uprchnout.
Podvod století: stačila bystrá mysl a trocha fantazie
Nějakou dobu údajné princezně všechno vycházelo a užívala si života aristokratky. Stála dokonce modelem malíři Edwardu Birdovi a její obraz se dochoval.
Obraz princezny Caraboo - od Edwarda Birda.
Média ale měla svou sílu i v 19. století. Na základě jednoho z mnoha článků o záhadné šlechtičně z dalekých krajů se totiž ozvala žena z Bristolu s tím, že dívku zná. Jmenuje se prý Mary Willcocksová a pracovala u ní jako služka. Mary byla dcerou chudého ševce z Devonu. Práce v domě bohatých lidí jí ale dala možnost nahlédnout do života vyšší společnosti.
Musela být nesmírně inteligentní, pozorná a vynalézavá. Navíc také obdařená hereckým talentem. Své role se totiž zhostila opravdu přesvědčivě. Do detailů promyslela celý příběh, vymyslela si svůj „rodný“ jazyk, pečlivě natrénovala gesta, jimiž provázela dlouhé monology. Historka o útěku z pirátské lodi byla tak dramatická a romantická zároveň, že si musela tehdejší posluchače dokonale získat.
Aureola princezny je ale najednou pryč. Z Oxfordu navíc přichází vyjádření, že údajné písmo národu z ostrova Javas je čirý podvod. Vysvětlení našly i záhadné jizvy, které měla Mary alias princezna Caraboo v týle. Měly být následkem nějaké orientální operace. Přitom nešlo o nic jiného než o tehdy běžný zákrok určený k uvolnění tlaku při „přehřátí mozku“ prováděný v londýnském chudobinci.
Sedm let v Americe
Čekáte s napětím, jak to bylo s falešnou princeznou dál? Pak věřte, že se Mary vůbec nezdráhala ze svého podvodu vytěžit maximum. Dokonce odjela do Ameriky a působila nějakou dobu ve Filadelfii. Svůj příběh ze prodávala jako žádanou atrakci. A na opačné straně Atlantiku strávila dlouhých sedm let.
Poté se vrátila do Anglie, kde v londýnské galerii naposledy vystupovala jako princezna Caraboo a vybírala šilink od každého návštěvníka, který ji chtěl vidět. Následoval návrat do Bristolu a o něco později pak sňatek s o deset let starším Robertem Bakerem. Podnikavá Mary si pak založila firmu na dovoz a prodej pijavic, které tehdy představovaly velmi žádané lékárenské zboží. V roce 1829 se manželům narodila dcera Mary Ann. Ta po matčině smrti v roce 1864 převzala její firmu. Princezna Caraboo – pozdější královna pijavic – se tak dožila úctyhodných 75 let a dnes odpočívá na hřbitově v Southville.
Její příběh je nejenom historkou o jednom velkém podvodu ale také symbolem lidské touhy stát se někým jiným, překročit hranice svojí společenské vrstvy a žít svůj sen. Sen, ve kterém Mary byla obdivovanou princeznou. A docela jistě jí nebyla (a není) sama.
Zdroje:
