Článek
Narodila jsem se 22. května 1770 jako sedmé dítě svých rodičů. Pokřtili mě Elizabeth, ale pro své blízké jsem byla Eliza. V mé době nebylo vůbec výjimkou, když měli lidé hodně dětí. Moje matka jich konec konců v průběhu jednadvaceti let porodila celkem patnáct. Dva moji mladší bratři se ovšem nedožili dospělosti. I takové tragédie byly zcela běžné. A to i v rodinách, jako byla ta naše. Můj táta byl totiž britský král. Byla jsem třetí z šesti dcer George III. a jeho manželky královny Charlotte. Jako většina mých sourozenců jsem přišla na svět v Buckinghamu – tehdy se mu ještě neříkalo palác. To zavedla až moje neteř královna Victoria.
Když život princezny není pohádka
Ušetřím vás té otázky… Ano, být dcerou krále znamenalo, že jsem princezna. Vyrůstala jsem v přepychových komnatách, obklopená služebnictvem a od útlého věku se mi dostávalo kvalitního vzdělání. V tomto směru rodiče nedělali rozdíl mezi syny a dcerami. Zní to jako pohádkový život? No, jak se to vezme. Kdo se trochu vyznáte v historii, asi tušíte, co postihlo mého otce.
Král, který původně platil za dobrého panovníka a docela jistě se snažil být milujícím otcem, se nám všem postupně měnil před očima. Jeho mysl se nám vzdalovala. A s ní i muž, kterého jsme znaly jako otce. Maminku to naprosto děsilo. Svého muže milovala, ačkoliv to v našich kruzích nebylo vůbec obvyklé. Jak se psychický stav tatínka zhoršoval, byla moje matka stále víc a víc paralyzována strachem, co by s námi bylo, pokud by nebyl schopný vlády. Dvůr se uzavíral před veřejností a spolu s ním i naše životy.
V té době už se naším domovem stal Frogmore, sídlo nacházející se na pozemcích hradu Windsor. Bylo mi osm, když otec onemocněl. Nejstarší sestře Charlotte dvanáct a Augustě deset. Mary a Sophia byly ještě batolata. Pro ně nebyl život mimo venkovní svět zatím nijak svazující. Byla jsem ještě dítě, ale už tenkrát na mě doléhalo, jak otec otevřeně prohlašoval, že nedovolí, aby se nějaká z jeho dcer vdala. Maminka se nás celé ty roky nezastala, natolik se otce a nepříjemných projevů jeho nemoci bála. Někdy se projevoval vysloveně agresivně, jindy zase z ničeho nic nesrozumitelně blábolil. Najednou to vůbec nebyl ten milující tatínek, jakého jsme znaly. Zatímco maminka hledala na Frogmoru klid, pro mě a mých pět sester se stal vězením. Byly jsme pod neustálým dozorem. Nekonečné dny jsme se snažily vyplnit malováním a četbou. Ale některé z nás už posléze měly věk na vdávání. Tolik jsme toužily dostat se do společnosti. Bratři tuhle možnost měli. Pro nás to ale bylo naprosto nereálné.
Frogmore působí idylicky, ale pro šest dcer krále George III. a jeho ženy Charlotty se stal na dlouhé roky vězením.
Musela jsem být zapřisáhlá optimistka, když jsem si v tom svém odděleném světě dokázala stále nacházet věci, které mě těšily. Ráda jsem malovala a pracovala na zahradě. Dokonce jsem si založila vlastní farmu nedaleko Windsoru. Můj zájem o zemědělství mi vysloužil u sourozenců značný posměch. Ale mě těšilo mít na stole vlastní mléko, vejce či máslo a sledovat dozrávající úrodu. A taky mi dost chutnalo, což se zákonitě projevilo na mojí postavě. Nemyslete si, že jen vy žijete v době uctívající štíhlost. My jsme sice leccos vyřešili utaženou šněrovačkou, ale i tak jsem na narážky ohledně mé váhy byla hodně háklivá. Na druhou stranu mi vadila přehnaná zdvořilost dvořanů a zoufale jsem toužila po humoru a upřímnosti. S maminkou jsme k sobě měly blízko. A bezpochyby právě náš vzájemný vztah přispěl k tomu, že mi neumožnila se vdát a opustit domov. Byla jsem jejím spojencem i společníkem. Možná si nedokázala představit, že bych ji opustila. A možná jsem si to nedokázala představit ani já.
Když se z milující matky stává tyran
Roky stresu a strachu se na ní ale podepsaly. Začala být náladová a svým způsobem krutá. Bila nás a časem se u domu objevili hlídací psi. Se sestrami jsme se jich neskutečně bály. A naše matka opravdu neváhala udržet svoje děti pod kontrolou všemi dostupnými cestami. Dostávaly jsme se ale do věku, kdy nebylo jednoduché nás zvládnout navzdory všem represivním opatřením. Tolik jsme toužily normálně žít. A tak se našemu životu ve Frogmore nevyhnuly milostné aférky ani skandály. Kdybyste viděli, jací muži byli v našem okolí k mání, jen byste vrtěli hlavou, jak se mohla mladá, krásná královská dcera zaplést s někým takovým. Uvědomte si ale, že jsme neměly na výběr. V průběhu let některé moje sestry otěhotněly, šuškalo se o potratech i nelegitimních dětech, které samozřejmě nemohly zůstat u dvora.
Sňatek byl v roce 1797 povolen jen naší nejstarší sestře Charlotte. Vdávala se ve svých jednatřiceti letech, což samozřejmě v naší době nebylo vůbec zvykem. Její vrstevnice už často přemýšlely nad sňatky svých dcer. Charlotte sice z Frogmoru unikla a stala se ženou korunního prince Fredericka z Württembergu, ale jejich jediné dítě se 27. dubna 1798 narodilo mrtvé. Vytoužené štěstí tak nakonec nenašla. Naposledy jsem ji viděla v roce 1827, kdy se poprvé od své svatby vrátila do Anglie. Není to ode mě zdvořilé, ale prozradím vám, že byla hrozně tlustá. Vážila tolik, že ji na palubu lodi museli vyzdvihnout na speciální židli. Umřela o rok později, bylo jí dvaašedesát.
Princezna Elizabeth (vpravo) se dvěma staršími sestrami Augustou a Charlottou.
Vysvobodil nás bratr
Víte, měli byste si uvědomit, že naše věznění na Frogmoru netrvalo jen pár let. Bylo mi jednačtyřicet, když byl v roce 1811 otec prohlášen za šíleného a na trůn nastoupil náš nejstarší bratr George coby regent. Až v tuhle chvíli jsme mohly opustit domov, který byl spíše žalářem. Nejmladší z nás, Amelia, se svobody nedožila. Zemřela rok předtím, bylo jí teprve sedmadvacet. Hodně se mluvilo o jejím milostném vztahu s Charlesem FitzRoyem. V řadě diskutabilních historických pramenů narazíte na to, že spolu údajně měli potomka. Zajímá vás můj názor? Pravdu samozřejmě znám, ale jak už to tak bývá, vzala jsem si ji s sebou do hrobu.
To už vám radši prozradím něco o utajovaném vztahu mojí sestry Sophie a majora Thomase Gartha. V roce 1800 se jim narodil chlapeček. Sophia ho ovšem vychovávat nemohla. Královská princezna a nemanželské dítě? To nepřicházelo v úvahu. Vyrůstal v péči svého otce. Sophii bylo čtyřiatřicet, když jsme konečně opustily nenáviděné frogmorské vězení. Už se ale nevdala, ačkoliv se dožila úctyhodných 70 let. O osm dlouhých let mě přežila, takže jsem se neměla nikdy dozvědět, že byla poslední roky slepá a odkázaná na pomoc druhých.
Ani Augusta se nikdy neprovdala. Ono, když se na začátku 19. století ve společnosti objevíte jako potenciální nevěsta ve třiačtyřiceti letech, nepomůže vám příliš ani královský původ. Ženy našeho věku už bývaly babičkami. Augusta prožila svůj milostný románek s důstojníkem Brentem Spencerem. Prý žádali našeho bratra George, který už byl tou dobou regentem, o povolení se vzít, ale dovedu si představit, že budoucí král nebyl z takového spojení nadšený. Královská princezna si měla vzít muže vyššího postavení. Na vzájemnou lásku se moc nehledělo. Co na tom, že když Spencer v roce 1828 umíral, údajně držel v dlani medailonek s Augustinou podobenkou.
Oproti tomu Mary, která byla o šest let mladší než já, se ve svých čtyřiceti letech šťastně vdala za stejně starého prince Williama Fredericka, vévodu z Gloucesteru a Edinburghu. Byla jeho první ženou, jestli si kladete otázku, zda už před tím nebyl ženatý. Manželství zůstalo bezdětné, ale myslím, že Mary žila spokojený život. A taky dlouhý. Zemřela v roce 1857, bylo jí 81 let a dožila se z nás všech nejvyššího věku.
A jak si osud pohrál se mnou?
Bylo mi osmatřicet, když mě v roce 1808 požádal o ruku vévoda Orleánský. Nerada, ale musela jsem odmítnout. Matka byla zásadně proti tomu. Prožila jsem velké zklamání a přestala si dělat naděje. O šest let později jsem se na plese seznámila s německým princem Fridrichem Hesensko-Homburským. Měl na sobě úžasnou husarskou uniformu a já z něj nemohla spustit oči. Hlavou mi tenkrát proletělo: „Jestli je svobodný, vezmu si ho.“ Čtyři roky na to jsem držela v rukou dopis, v němž mě žádal o ruku. Tentokrát jsem byla rozhodnutá udělat všechno pro to, abych se z vlivu dominantní matky vymanila. A tak jsem se ve svých osmačtyřiceti letech 7. dubna 1818 vdala. Inu, nebyla jsem mladá nevěsta, ale myslím, že mi to slušelo. Svatební šaty mi ušili ze stříbrné látky zdobené bruselskou krajkou. Svatba se konala v Londýně, ale záhy jsem se s manželem přestěhovala do Německa. Musím říct, že s velkou chutí. Nevadilo mi opustit rodinu, která mě po dlouhé roky tak dusila. Moje manželství bylo navíc velmi šťastné. S Fridrichem jsme si opravdu rozuměli. Bohužel v roce 1829 náhle zemřel.
Po jeho smrti jsem žila střídavě v Homburgu, Frankfurtu a Hannoveru. Jezdila jsem i do Londýna, ale za svůj domov už jsem považovala Německo. Ačkoliv mi osud nedopřál mít vlastní děti, práce s nimi mě velmi těšila. V Hannoveru jsem proto založila pečovatelské centrum a školu pro děti pracujících matek.
Smrt mě zastihla 10. ledna 1840 ve Frankfurtu, bylo mi 69 let. Kdybyste mi chtěli položit na hrob květiny, naplánujte si výlet na zámek Bad Homburg. V tamní kryptě mě uložili k poslednímu odpočinku. Začala jsem svůj skutečný život žít až poměrně pozdě. O nejdůležitějších věcech za mě většinu doby rozhodovali jiní, ale za těch jednadvacet posledních let jsem byla opravdu vděčná.
Zdroje:
