Článek
V bezmála sedmikilometrovém dostihu je obávaný Taxis čtvrtou překážkou z celkem jednatřiceti. Dnes už se skoro zapomnělo, že krátce po prvním ročníku Velké pardubické v roce 1874 se Taxis skákal i v rámci jiných dostihů. Záhy se ale stal symbolem dostihu jediného. A dlouhá léta platil za překážku, při níž musel kůň překonat skoro osmimetrovou vzdálenost. Původně totiž živý plot měřil 150 cm a stejný rozměr měl i na šířku, za ním následoval pětimetrový příkop o hloubce dvou metrů. Dnes je délka celé překážky necelých šest metrů (580 cm) a doskoková hrana není tak příkrá. Stále však jde o překážku, která souhru koně a jezdce dokonale prověří.
Taxisův příkop: překážka, která budí zasloužený respekt jezdců a nezaslouženou paniku mezi laiky
O Taxisu se v mnoha médiích psalo, že je pohřebištěm koní. Do roku 2023 jich na něm podle dostupných zdrojů zahynulo 26. Ne vždy je ale možné primárně obviňovat překážku samotnou. Řada karambolů a hromadných pádů byla způsobena chybou některého z jezdců. Konec konců i sám Josef Váňa, žijící legenda našeho dostihového sportu, v jednom z rozhovorů v roce 2023 zdůraznil: „Já myslím, že není co upravovat. Taxis je perfektní. Ve více sportech se může stát, že jeden sportovec zablokuje ostatní a všichni přes sebe přelítnou.“
Právě způsob překonání Taxisu je každý rok bedlivě zkoumán odborníky. A ti s železnou pravidelností dochází k závěru, že na vině není náročnost překážky samotné, ale spíše souhra celé řady dalších okolností. Sám ředitel dostihového závodiště v Pardubicích pan Jaroslav Müller několikrát zdůraznil, že současné parametry Taxisu jsou bezpečné. Jako klíčové spíše vidí kvalifikační podmínky pro nejnáročnější dostih sezóny. Pro zdárné překonání všech překážek, tedy nejenom Taxisu (v kurzu dostihu je řada dalších velmi náročných skoků), je třeba, aby startovali koně, kteří mají dostatek zkušeností a maximální předpoklady pro úspěšné absolvování tak náročné trati.
Tradice, na jakou můžeme být pyšní
Ve světě není pravidlem, aby relativně malá země nabídla sportovnímu světu tak velkou podívanou, jakou bezesporu je Velká pardubická. Svou tradicí a náročností může být bez mrknutí oka srovnávána s prestižním britským steeplechase dostihem Grand National, který se od roku 1839 koná v Aintree u Liverpoolu. I zde musí koně překonat vzdálenost blížící se sedmi kilometrům (konkrétně 6 907 metrů). Zajímavostí je, že při Grand National koně musí zvládnout dráhu ve dvou kolech, prvních 14 překážek z 16 tedy skáčou dvakrát. Za nejnáročnější překážku Grand National je považován tzv. Becher´s Brook (Becherův příkop). Je pojmenován po kapitánu Martinu Becherovi, který na něm spadl během prvního ročníku dostihu. Údajně se pak ukryl ve vodě, která se na dopadové straně v příkopu držela. Musel počkat, než ostatní koně nad ním překážku překonají. Později se prý nechal slyšet, že „voda chutná odporně, když v ní není whisky.“ S Becherovým příkopem se ovšem nepojí jen typický britský humor. Náročný skok stejně jako Taxis začíná živým plotem, za nímž se skrývá příkop. Od roku 1960 na něm zahynulo celkem devět koní. V průběhu 20. století proto prošel několika modifikacemi na zvýšení bezpečnosti.
Život s koňmi a pro koně
Na oba náročné dostihy můžeme nahlížet jako na vrchol dostihového umění. Rozhodně nejde o žádnou arénu utrpení koní, jak to veřejnosti často předkládají nejrůznější ochránci zvířat. Troufnu si tvrdit, že značná část z nich na koni nikdy neseděla a nemá nejmenší představu o tom, co život s koňmi obnáší.
Neznám moc lidí, kteří by byli sami k sobě tak neuvěřitelně tvrdí, a přitom tak bezmezně oddaní koním jako ti, kteří s nimi pracují. Ať už jde o jezdce, trenéry či ošetřovatele. Zeptejte se lékařů, kteří měli v péči zraněné dostihové jezdce. Bezpochyby se shodnou na tom, že takový člověk vám po těžkém úrazu nebude pokládat otázku, jestli bude zase chodit, rovnou se zeptá, kdy bude zase jezdit.
A motivací těchto lidí opravdu nejsou peníze. Je to ryzí láska ke koním, s níž ráno vstávají a spěchají do stáje, překonávají pády fyzické i psychické a bezpočtukrát se odrážejí od samotného dna, aby se mohli vrátit k práci, která se stala jejich životem. Rozhodně nejsou bezcitní k tragickým událostem, k nimž v tak náročném sportu pochopitelně dochází. Jezdkyně a trenérka Martina Růžičková o tom ví své. Velkou pardubickou jela několikrát. V roce 1998 po hromadném pádu na Popkovickém skoku utrpěl její kůň Damion těžké zranění nohy a musel být utracen. Ona sama opakovaně v mnoha rozhovorech zmiňuje, jak silně ji tato událost zasáhla a slzy v očích nepřehlédnete ani po tolika letech. Koním však zůstala věrná. Na letošní startovní listině tak nechybí její svěřenec, loňský vítěz Sexy Lord.
Takových příběhů napsal dostihový život víc než dost a v jiných sportovních disciplínách o ně také není nouze. Pro lidi kolem koní je jejich práce životním posláním. I proto ředitel pardubického závodiště Jaroslav Müller na otázku, jak vnímá ochránce koní, kteří bojují proti Velké pardubické, odpověděl: „Pro mě je ochráncem koní člověk, který se o koně stará 365 dní v roce. Který s nimi ráno vstává, aby je nakrmil, je s nimi celý den, aby se o ně staral, večer s nimi jde spát a když jim něco je, tak s nimi stráví celou noc. To jsou lidé, kteří jim obětují celý svůj život, kariéru, kolikrát i rodinu. A to jsou v mých očích skuteční ochránci koní. Rozumím, že je tady skupina lidí, kteří mají snahu zachraňovat koňské životy, ale pokud jsou to lidé, kteří se tím zabývají pouze druhou říjnovou neděli, tak to zachránci koní nejsou.“
Dostihový sport je krásný a tvrdý zároveň. Neobejde se bez disciplíny, fyzické síly, psychické odolnosti, dávky štěstí i talentu. Pojďme se na něj dívat jako na krásný, ušlechtilý sport s dlouhou tradicí. Velká pardubická je symbolem odvahy a lásky ke koním, kteří jsou v očích „svých“ lidí partnery, ne nástroji.
Zdroje:
