Článek
V uplynulých dnech proběhla médii zpráva o historicky bezprecedentním kroku: desítky odborných pracovníků na Úřadu vlády přerušily práci. Důvod? Nesouhlas s plánovanou delimitací, která má od července přesunout sekce lidských práv, duševního zdraví a protidrogové politiky pod křídla příslušných ministerstev.
Z hlediska čistého řízení státu to dává dokonalý smysl. Proč by měl Úřad vlády fungovat jako nafouklé super-ministerstvo, když od konkrétních agend máme specializované resorty? Ministerstvo zdravotnictví má řešit závislosti, Ministerstvo spravedlnosti zase vězeňství a legislativu a tak dále.
Proč tedy ten obrovský odpor ze strany úředníků? Protože s židlemi se stěhují i obří balíky peněz a končí éra, kdy se státní politika tvořila od akademických stolů v centru Prahy.
Privatizace veřejné politiky v praxi
Dlouhá léta si stát – často z čisté pohodlnosti – zvykal na velmi svérázný model: složitá, společensky citlivá a politicky neatraktivní témata jednoduše outsourcovala na neziskový sektor. Místo toho, aby stát budoval vlastní robustní aparát, raději vypsal dotační tituly.
A mluvíme tu o obrovských financích, kupř.:
- V drogové problematice rozděluje dotační program Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky (RVKPP) ročně 230–300 milionů Kč. Tyto finance plynou téměř výhradně velkým nestátním neziskovkám na provoz kontaktních center a terénních programů.
- V oblasti vězeňství a reintegrace (péče o propuštěné vězně) protékají stamiliony korun z evropských a Norských fondů přes vládní sekce organizacím na programy dluhového poradenství či resocializace.
Pozor, neházejme všechny do jednoho pytle
Toto příkré hodnocení se samozřejmě netýká tisíců poctivých charitativních spolků, hospiců, dobrovolníků či menších organizací, kteří na kolenou a s minimem prostředků denně zachraňují lidské osudy tam, kam oko státu nedohlédne. Nelze je házet do jednoho pytle.
Řeč je o úzké skupině obřích, vysoce profesionalizovaných „korporátních neziskovek“, které vyrostly v regulérní byznys. Jejich primárním ekonomickým zájmem je logicky udržení a navyšování těchto vládních penězovodů – přičemž reálná, validně měřitelná efektivita (např. reálné snížení hrozivé 70% recidivy českých vězňů) se ověřuje jen stěží. Centrální úředníci pak často nefungovali jako přísní kontroloři, ale spíše jako advokáti těchto organizací. Velikost spravovaného dotačního balíku totiž určovala jejich vlastní tabulkovou důležitost.
Nové zadání: Pracovat pro stát, ne pro neziskovky
Přesunem pod ministerstva tato éra končí a nastává tvrdá realita resortního rozpočtu. Delimitovaný úředník, který nově usedne například na Ministerstvu spravedlnosti, bude muset radikálně otočit svou loajalitu. Jeho úkolem už nebude aktivně vytvářet podmínky pro rozvoj neziskového sektoru, ale pro svého přímého zaměstnavatele – tedy pro stát a daňového poplatníka.
Prvním logickým krokem by měl být tvrdý audit efektivity. Úředníci na ministerstvech musí vzít tabulky a jasně rozklíčovat: Co z těchto externích služeb stát (např. Vězeňská služba ČR nebo Probační a mediační služba) reálně potřebuje a co si dokáže za stejné peníze zajistit interně přes své vlastní lidi?
Místo posílání stovek milionů korun soukromým subjektům, kde se značná část peněz nevyhnutelně rozpustí v managementu, PR a marketingu daných organizací, by měl stát investovat do posílení vlastního aparátu. Peníze by měly jít do platů tabulkových vychovatelů, vězeňských psychologů a sociálních pracovníků tzv. v terénu, kteří ponesou přímou odpovědnost za výsledky.
Šance na návrat suverenity státu
Současná stávková pohotovost a hlasitý odpor tak dost možná nepramení z obavy o osud samotných témat, jako jsou lidská práva nebo boj se závislostmi. Esencí problému je spíše existenční strach ze ztráty vlivu nad miliardovými dotačními toky a z toho, že v přímém srovnání s lidmi z praxe na ministerstvech vyjde najevo nadbytečnost některých úřednických míst.
Pokud ministerstva chopí tuto delimitaci za správný konec a nenechají se zastrašit tlakem zvenčí, je to obrovská příležitost. Příležitost pro to, aby stát konečně převzal plnou suverenitu nad svými agendami, začal tvrdě kontrolovat veřejné finance a namísto počtu proinvestovaných grantů začal vyžadovat reálné výsledky.
