Článek
Marketing jako poslední stadium politiky
Zapomeňme na klasický střet levice s pravicí. To, co dnes sledujeme, je čistá dekonstrukce obsahu. Naše politické strany už nejsou nositeli idejí, jsou to jen smrduté šoufky, do kterých marketing pumpuje emoce podle toho, co zrovna vyjde v ranním focus group. Jedni vládnou stylem „pokus–omyl“ bez špetky koncepce, ti druzí sedí v opozičních lavicích a s krvelačným výrazem čekají, až soupeř zakopne o vlastní tkaničku. Občan? Ten je v této rovnici jen nepohodlným zbytkem po dělení.
Ulice jako ventil pro bezradné
Demonstrace Milionu chvilek z počátku února byla sice impozantní co do počtu hlav, ale obsahově připomínala spíše terapeutické sezení než politický program. Právo vyjít do ulic je posvátné, ale když protesty začnou nahrazovat reálnou politiku, máme problém. Celá ta slavná „kauza SMS zpráv“ nebyla nic víc než mediální prskavka pro digitální pubertální generaci. Pokud se identita politika definuje skrze to, jak rychle umí vypálit post, a ne skrze to, co skutečně prosadil, pak jsme se ocitli v pasti prázdnoty. Náměstí sice mohou dunět, ale na otázku „kam tuhle zemi vedete“ nám odpověď nedají.
Prezident v zajetí vlastního obrazu
Petr Pavel připomíná provazochodce, kterému pod nohama někdo neustále prořezává lano. Balancuje mezi podporou v centru (Hrad a okolí) a narůstající nedůvěrou v regionech. Jeho virtuální návštěva mezi horníky odhalila víc, než by si hradní aparát přál – propastné odcizení mezi „centrálou“ a lidmi, kteří už politickému ptydepe dávno nerozumí. Rychlé názorové kotrmelce sice mohou vypadat jako pragmatismus, ale ve skutečnosti smrdí ztrátou hodnotového kompasu. Pokud bude prezident i nadále suplovat roli lídra opozice, jen tím podepíše rozsudek nad těmito parlamentními stranami. Ty pod jeho stínem definitivně zleniví.
Opoziční rezignace na realitu
Současná opozice? To je kapitola sama o sobě. Působí jako boxer, který po knockoutu v minulém kole stále ještě neví, v jakém rohu ringu stojí. Místo tvrdé alternativy slyšíme jen emocionální výkřiky o „svoloči“. Vrcholem všeho pak byla ta tragikomická schůze o nedůvěře vládě – chtít svrhnout kabinet a nedokázat do sálu nahnat ani vlastní poslance, to už není jen taktická bota, to je totální rezignace na ústavní roli. Spoléhat se na občanský aktivismus je laciné. Volby se nevyhrávají na barikádách, ale v kuchyních běžných lidí, kterým musíte dát pocit, že víte, z čeho zaplatí složenky.
Cesta do propasti
Hra na „čekání na chybu“ je přímá cesta do pekla vydlážděná dobrým PR. Zatímco se politici přetahují o to, kdo má lepší grafiku na Instagramu, ta údajná „svoloč“ – tedy my všichni, co marně hledáme zubaře, žadoníme o termín na životně důležité vyšetření nebo si ničíme auta na ledabyle flastrovaných asfaltkách – už dávno přestala věřit, že tenhle stát ještě vůbec funguje. Kromě vybírání daní, samozřejmě.
Česká politika se definitivně chytila do vlastní pasti marketingu. Je to svět, kde forma sežrala obsah a kde se vize prodávají pod cenou za vteřinový pocit vítězství v komentářové sekci. Jenže pozor: pokud tradiční strany nezačnou sakra rychle nabízet víc než jen prázdné identity a nablýskanou nicotu, vyklidí prostor těm, kteří sice budou slibovat naprosté nesmysly, ale udělají to s takovou razancí a „autentickým“ vztekem, že jim zoufalý volič nakonec s úlevou uvěří.
A tehdy, milí zlatí, začne ten skutečný tanec o demokracii. Vyjdeme pak do ulic, nebo nakonec zase vyhrají bačkory a popcorn?
