Článek
Poslední dny v české politice připomínají všechno možné, jen ne standardní fungování parlamentní demokracie. Nabídka letounů L-159, se kterou prezident Petr Pavel vystoupil v zahraničí bez souhlasu vlády, otevírá zásadní otázku: kdo v Česku skutečně rozhoduje o exekutivních krocích státu. Nejde jen o zahraniční gesto, ale o posun v chápání ústavních rolí, a tím i o respekt k výsledkům voleb.
V říjnu loňského roku rozdali voliči karty jasně. Sestavením vlády byla pověřena koalice, která vzešla z demokratického hlasování, a tato vláda nese plnou odpovědnost za exekutivní kroky státu – včetně zahraniční a obranné politiky. Pondělní tisková konference vlády však ukázala, že se kabinet musí bránit „partyzánským“ výpadům z Hradu.
Hrad a role prezidenta
Způsob, jakým prezident Pavel v Kyjevě operoval s nabídkou vojenské techniky, o které vláda jasně řekla, že ji nehodlá uvolnit, nese rysy hlubokého nepochopení funkce prezidenta v našem ústavním systému. V parlamentní republice není prezident tím, kdo určuje, co armáda prodá nebo daruje. To je výsostná pravomoc vlády, která se za své hospodaření a bezpečnost země zodpovídá Poslanecké sněmovně.
Pokud prezident činí tyto kroky „na vlastní pěst“, nelze se zbavit dojmu, že se odmítá smířit s novým politickým uspořádáním po volbách. Jako by se snažil vytvořit paralelní centrum moci, které bude vládní koalici rozkližovat a stavět ji do postavení „těch špatných“ před mezinárodními partnery.
Lze samozřejmě namítnout, že prezident má silný mandát z přímé volby a v oblasti zahraniční politiky tradičně vystupuje aktivně. Tento mandát mu však nedává exekutivní pravomoci. Přímá volba posiluje legitimitu reprezentace, nikoli právo nahrazovat rozhodování vlády odpovědné Poslanecké sněmovně.
K hranicím parlamentního systému
Tento přístup je nesmírně nebezpečný. Pokud si hlava státu začne osobovat právo obcházet vládu v takto citlivých otázkách, fakticky tím útočí na základy parlamentarismu.
Vláda má mandát od voličů: určuje priority, rozpočet a strategii.
Prezident má reprezentovat: nikoliv však sabotovat vládní linii nebo ji stavět před hotovou věc v zahraničí.
Kritika z úst vládních představitelů – ať už jde o premiéra Babiše nebo ministra Macinku – pak není projevem „východní orientace“, jak se nám snaží namluvit někteří komentátoři, ale prostou obranou ústavních kompetencí. Pokud vláda řekne „ne“, musí to v zahraničí platit. Jakýkoliv jiný postup dělá z České republiky nespolehlivý stát se dvěma hlavami, které spolu nemluví.
(Ne)respekt k výsledku voleb
Je zjevné, že se zde hraje o víc než o čtyři „Alcy“. Hraje se o to, zda bude respektován výsledek demokratických voleb, nebo zda se stane normou, že Hrad bude vládu soustavně obcházet, oslabovat její jednotu a vytvářet dojem, že „skutečná“ politika se dělá jinde.
Tento boj proti výsledkům voleb pod pláštíkem „morální převahy“ nebo „mezinárodních závazků“ je cestou do pekel. Parlamentní systém stojí a padá na tom, že exekutivu drží v rukou ten, kdo vyhrál volby a získal důvěru sněmovny. Pokusy o erozi tohoto systému směrem k prezidentskému modelu – bez změny Ústavy a jen silou vůle jednoho muže – jsou hazardem s demokracií v přímém přenosu.
Závěr
Můžeme mít na dodávky zbraní jakýkoliv názor. Ale pokud si vážíme demokracie, musíme trvat na tom, aby ji určovali ti, kterým jejich voliči dali ve volbách mandát. Hrad by měl přestat hrát hru na „vládu nad vládou“ a začít respektovat realitu, která vzešla z volebních uren. Jinak se z Česka stane země, kde sice máme Ústavu, ale nikdo ji nerespektuje, pokud se mu zrovna nehodí do jeho politického marketingu.
Zdroje:
