Článek
Česká politická scéna vstoupila v únoru 2026 do fáze, kterou lze pracovně označit jako „totální kohabitaci“. Nedělní demonstrace na Staroměstském náměstí nebyla pouze vyjádřením podpory Petru Pavlovi. Zároveň ukázala sílu organizované menšiny, která se rychle učí ovlivňovat veřejný diskurz a zpomalovat rozhodování demokraticky volené většiny.
Milion chvilek jako asymetrický nástroj
Milion chvilek pro demokracii už dávno nepůsobí jen jako spolek občanských aktivistů. Stále více se profiluje jako profesionálně fungující nátlaková platforma. Zatímco vládní koalice (ANO, SPD, Motoristé) disponuje parlamentní většinou, Milion chvilek výrazně pracuje s informačním prostorem a emocemi veřejnosti.
Pro pochopení strategie spolku je užitečné připomenout, jak sám vymezuje své cíle v dokumentu Manifest za obranu demokracie.
Situaci lze vnímat jako asymetrický střet. Menšina nepotřebuje vyhrát volby. Stačí jí získat převahu v morálním narativu. Pokud se jí podaří označit kroky vlády – například v aktuální kauze uniklých zpráv ministra Macinky – za „mafiánské praktiky“, vláda se dostává do trvalé obhajoby. Tím může postupně ztrácet schopnost prosazovat vlastní agendu.
Prezident jako zesilovač politického tlaku
Klíčovou postavou roku 2026 je prezident republiky. Petr Pavel podle mého pohledu v tomto střetu nevystupuje pouze jako nestranný arbitr, ale spíše jako institucionální zesilovač protestního hlasu.
Veřejné demonstrace vytvářejí symbolický „lidový mandát“, například prostřednictvím podpisových akcí typu Stojíme za prezidentem. Prezident pak může tento mandát přetavovat do konkrétních politických kroků – využitím veta zákonů, blokací jmenování nebo podáváním ústavních stížností.
Nejde nutně o porušování ústavních pravidel. Spíše o jejich maximální politické využití.
Cui bono? Komu to prospívá
Nabízí se otázka, kdo z podobného tlaku dlouhodobě profituje. V rozhovoru s profesorkou Annou Hogenovou zazněla úvaha, zda jde o spontánní občanský odpor, nebo o tlak, který může podporovat širší mocenské či geopolitické zájmy.
Přímé důkazy pro taková tvrzení neexistují. Je však zřejmé, že protestní mobilizace se může snadno proměnit v nástroj morální arbitráže. A právě tato role má výrazný politický, ekonomický i symbolický dopad. Podobné úvahy se objevují i v širších filozofických debatách o konceptu „pobytu v pravdě“.
Možné je vše. Otázkou zůstává cena
Současná politická debata ukazuje, jak proměnlivý je dnes samotný pojem pravdy. Část společnosti je přesvědčena, že brání stát před klientelismem a zneužíváním moci. Jiná část vnímá tlak aktivistických skupin jako pokus obejít volební výsledky.
Protestní hnutí historicky sehrála důležitou roli při obraně demokracie. Stejně legitimní je ale otázka, kde končí občanský tlak a kde začíná politická blokace.
Pokud by se protestní menšina stala trvalým nástrojem blokování prostřednictvím demonstrací nebo prezidentských zásahů, mohl by se politický systém postupně dostat do paralýzy.
Může být dlouhodobý tlak menšinových hnutí pojistkou demokracie, nebo se z něj může stát způsob, jak obejít volební mandát? A kde podle vás leží hranice mezi občanským aktivismem a politickým nátlakem?
