Článek
Pětiletka vs. špinavé prádlo
Roku 1952 vrcholila první pětiletka, což byl hospodářský plán pro roky 1949 - 1953, který měl mimo jiné za cíl optimalizovat rozložení a strukturu průmyslu v ČSR. Tento plán preferoval hlavně těžký průmysl a některá odvětví byla opomíjena. Na trhu tak byl nedostatek mnoha výrobků a jedním z nich byly - ano, pračky na prádlo.
Nebezpečnější než imperialisté: Tajná zpráva pro ÚV KSČ
V podkladech pro jednání květnového zasedání politického sekretariátu ÚV KSČ v roce 1952 se tak objevila zpráva, která byla následně projednávána s velkou vážností. Ne, nejednalo se o odhalení plánovaného útoku prohnilých amerických imperialistů, ani o přípravu převratu z řad domácích podvratných živlů.
Zmíněná zpráva nesla název: „Nedovolená výroba praček“, a její krátké shrnutí na titulní straně suše konstatovalo, že v ČSR je rozšířena výroba praček načerno v takovém rozsahu, že to vážně ohrožuje plánované hospodářství.
Zrod kutilského undergroundu
Nebylo divu. Pračky se u nás sice běžně vyráběly již za první republiky, ale jejich výrobou se zabývalo několik desítek převážně malých firem, které většinou po válce zanikly. A protože domácí kutilství je nám Čechům vlastní, jali se od počátku padesátých let zruční řemeslníci díru na trhu vyplňovat. Výrobě praček se věnovali hlavně zaměstnanci strojírenských podniků, kde byl k dispozici potřebný materiál - jednalo se hlavně o plechy na tělo pračky (mosazné, měděné nebo pozinkované). Podle šetření Bezpečnosti v některých podnicích výroba často probíhala v běžné pracovní době s tichou tolerancí vedení podniku: použitý materiál se odepsal jako vadný nebo se vyfakturoval na jinou zakázku a pračku měl doma pomalu každý zaměstnanec.
Šetření o černé výrobě praček v národním podniku Centra
Jinde se plech na pračky prostě kradl – například v mlékárně Lacrum v Brně bylo k výrobě praček postupně ukradeno 2 000 mlékařských konví. Pračky vyráběli i malí řemeslníci a šikovní kutilové v domácích dílnách.
Kromě plechů byl k výrobě praček potřeba elektromotorek a kuličková ložiska. Elektromotorky se buď zcizovaly v továrnách, nebo si je zaměstnanci od svého podniku odkupovali, pro soukromé výrobce pak byly k mání v prodejnách Elektra.
Podle předložené zprávy byly takto vyráběné pračky velmi účinné, výrobně snadné a laciné (prodávaly se za 3 000 – 4 000 Kč). Jednalo se o nejrůznější pračky tehdy nazývané typ Hoover (vířivá pračka s horním plněním, do které se nalévala horká voda).
Vlevo pračka Hoover 0307 z roku 1948, vpravo pračka domácí výroby kolem roku 1950.
Celkem jich bylo vyrobeno přes 20 000 ks a kromě ztrát na materiálu si kontroloři spočítali, že národní hospodářství díky výrobě v pracovní době přišlo o 50 000 pracovních hodin, a že výroba těchto 20 000 praček představuje roční kapacitu továrny o 200 zaměstnancích.
Razie v domácnostech a trest podle třídního původu
Nelegální výroba praček byla vyšetřována nejen ve velkých podnicích, ale Bezpečnost sbírala informace i o malých vesnických řemeslnících a kutilech, a neváhala sáhnout ani k domovním prohlídkám v obcích, kde jim nějaký informátor výskyt praček v domácnostech nahlásil.
Pátrání po pračkách v obci Drahov
Na nejvyšší úrovni byla kauza pračky důkladně projednána a bylo samozřejmě rozhodnuto, že takovému podnikání je třeba důsledně zabránit.
Linie boje proti pračkám byla stanovena na více frontách takto:
Výroba praček mimo podniky k tomu určené byla zakázána a postavena mimo zákon již v prosinci 1950, ale protože i přes tento zákaz vesele pokračovala, byla do tažení proti ilegálním pračkám zapojena další ministerstva. Byl vydán zákaz prodeje elektromotorků soukromým osobám bez řádného odůvodnění, dále byl zakázán prodej používaného materiálu národními podniky soukromým osobám. Ministerstva národní bezpečnosti a vnitra pak měla za úkol odhalovat a postihovat výrobce praček. Bylo doporučeno co nejpřísnější stíhání pachatelů, včetně ukládání pořádných pokut, aby se škoda národnímu hospodářství nahradila v co největší výši, s tím, že tresty mají být zostřovány podle třídního profilu pachatelů.
Když soudruzi pochopili sílu konkurence
Kupodivu v této strategii nakonec padla i jedna objevná myšlenka: ministerstva lehkého a těžkého strojírenství by měla zapracovat na tom, aby se pračky začaly ve velkém vyrábět i oficiálně a ministerstvo financí dostalo za úkol stanovit pro tyto pračky tak nízkou cenu, aby mohly konkurovat nelegální výrobě. Jak vidno, ve stavu nejvyšší nouze se i naši soudruzi uměli pustit do konkurenčního boje.
A jako poslední nezbytný bod bylo stanoveno, že „je potřeba rozvinout širokou uvědomovací a přesvědčovací kampaň jednak po linii stranické, jednak po linii ROH“.
Masovou výrobu praček se skutečně podařilo rozjet už v polovině 50. let (vířivé pračky z trnavského Kovosmaltu, první automatické pračky ROMO Fulnek) a v 60. letech přišly první oblíbené Tatramatky.
Mimochodem, pokud máte po přečtení článku neodolatelnou chuť dozvědět se něco víc o historii praček a praní, doporučuji moc pěknou stálou expozici svitavského muzea nazvanou Babiččino velké prádlo.
Zdroje:
