Článek
Skutečností je, že žádného materiálu, který do spalovacích pecí nasypeme, se nezbavíme úplně. Vedle emisí po něm zůstává i značné množství pevné hmoty – podle dostupných dat tvoří zbytky po spalování 25 % až 40 % původní hmotnosti odpadu. A právě tento materiál, sestávající ze škváry, popelu a popílku z čistění spalin, se stává středobodem tiché, ale zásadní bitvy o zdraví naší krajiny a budoucích generací.
V posledních letech sílí tlak provozovatelů ZEVO na to, aby se zbytky po spalování staly součástí takzvané cirkulární ekonomiky. Zní to logicky a lákavě – proč bychom měli materiál tento materiál složitě a draze ukládat na zabezpečené skládky, když jej můžeme „recyklovat“ a dále využívat? Proč z něj nepostavit silnice, protihlukové valy nebo jej nepřimíchat do cementu? Na odvrácenou stranu těchto otázek se snaží upozorňovat organizace jako je Arnika nebo Světová aliance pro alternativy ke spalovnám (GAIA), která před několika lety publikovala na toto téma vysoce znepokojivou studii.
To, co se někteří snaží prezentovat jako stavební surovinu, je totiž ve skutečnosti koncentrát těch nejhorších toxických látek, které naše civilizace vyprodukovala. Místo, abychom tyto škodlivé látky bezpečně izolovali, dobrovolně si je rozprostíráme do prostředí, v němž žijeme, pracujeme a pěstujeme potraviny.
Toxický koktejl v popelu
Podstatou problému je složení těchto zbytků. Během spalování se sice do velké míry zničí organická hmota a patogeny v odpadech, ale chemické sloučeniny zůstávají. Koncentrují se přitom právě v popelu a popílku. Hovoříme zde například o koktejlu těžkých kovů jako je olovo, kadmium či rtuť, a o látkách, které se v životním prostředí rozkládají velice pomalu nebo se nerozkládají vůbec. Mezi nejzávažnější patří bromované nebo chlorované dioxiny a furany, látky, které jsou toxické i v nepředstavitelně malých dávkách. Novější analýzy navíc upozorňují i na přítomnost takzvaných „věčných chemikálií“, různých látek ze skupiny PFAS, které se v přírodě nerozkládají vůbec a které mají schopnost se hromadit v živých tkáních. Spalování sice snižuje objem odpadu, ale toxické látky z původní směsi spolu s těmi, které nově vzniknou, se koncentrují a vzniká tak směs o nižší hmotnosti, za to mnohem toxičtější.
Zvláště alarmující je situace kolem takzvaného popílku, který vzniká při čištění spalin a koncentruje v sobě nejtoxičtější látky ze spalovacího procesu. Přestože je nakládání s ním regulováno přísněji než v případě škváry a popelu, existovaly v minulosti v Česku snahy i tento nebezpečný odpad využívat – například liberecká spalovna prodávala směs popílku s popelem a struskou na povrchové úpravy skládek nebo jako stavební materiál. Legislativa sice stanovuje podmínky využití strusky včetně ošetření kontaktu s podzemní vodou, ale je otázkou, zda se dodržování v praxi kontroluje a jaký vliv na tuto praxi mají rizika spojená například s extrémními srážkami či povodněmi. Voda, která takovým materiálem proteče, s sebou roznáší toxické znečištění dále do okolní půdy.
Dlouhodobé ekotoxikologické účinky se ale ani v rámci současné legislativy nijak nesledují a místo, aby byl uplatňován princip předběžné opatrnosti, stávají se zbytky po spalování odpadů i toxické látky v nich součástí prostředí, které nás obklopuje a na němž jsme závislí. Mohou se tak stát neviditelnou časovanou bombou, se kterou se v budoucnu pravděpodobně budeme muset vypořádat.
Cesta jedů do potravního řetězce
Riziko spojené s „věčnými chemikáliemi“ (PFAS) je specifické v tom, že jsou tyto sloučeniny často velmi dobře rozpustné ve vodě. Pokud použijeme strusku ze spalovny jako podklad pro novou silnici v blízkosti vodního zdroje nebo na místě s vysokou hladinou podzemní vody, vytváříme potenciální cestu pro kontaminaci. Tyto látky pak putují ekosystémem. Z vody do rostlin, z rostlin do zvířat, a nakonec na náš talíř a do nás samotných. Je to paradoxní bumerang – odpad, který jsme se rozhodli spálit, aby nám neškodil, se k nám vrací ve formě kontaminované vody nebo potravin, a to často ve formě, která je pro naše tělo ještě škodlivější.
Zdravotní dopady expozice těmto látkám jsou dobře popsané a poměrně děsivé. V praxi se ale nejedná o jednotlivé látky, ale jejich koktejl. Samotné dioxiny a některé těžké kovy jsou spojovány s nárůstem rakovinných onemocnění, poškozením imunitního systému a hormonálními poruchami. U dětí mohou narušovat vývoj nervové soustavy, což vede k poruchám chování či učení. U látek typu PFAS existuje mimo jiné podezření z negativního vlivu na plodnost a vývoj plodu. Tím, že dovolujeme, aby se kontaminovaný materiál používal ve stavebnictví de facto zvyšujeme celkovou toxickou zátěž naší přírody a populace. Nejedná se sice o případy akutní otravy, ale o plíživou degradaci veřejného zdraví, která se projeví až po letech či desetiletích.
Zastánci využívání škváry argumentují ekonomickými přínosy a úsporou primárních surovin, jako je štěrk či písek. Tvrdí, že materiál prochází úpravou a testováním. Nicméně organizace Arnika upozorňuje, že současné legislativní limity a testovací metody jsou často zastaralé a nedostatečné. Mnoho nebezpečných sloučenin, které moderní průmysl produkuje, se v běžných testech vůbec nesleduje. Legislativa pokulhává za realitou a „recyklace“ takových materiálů bude v praxi připomínat spíše snahu zbavit se drahého problému tím, že jej rozprostřeme pod asfaltové koberce po celé republice, kde „není vidět“.
Nutnost systémové změny
Dalším problematickým aspektem je nedostatečná transparentnost. V současné době je téměř nemožné dohledat, kde přesně a v jakém množství byly zbytky ze spaloven použity. Neexistuje žádný, natožpak veřejně dostupný registr, který by mapoval, že pod konkrétním hřištěm nebo v náspu konkrétní dálnice byl použit materiál s obsahem toxických látek. Pokud v budoucnu zjistíme, že limity byly nastaveny chybně – jak se v historii stalo již mnohokrát, například u azbestu –, nebudeme ani vědět, kde všude se tento nebezpečný materiál nachází a kde je potřeba jej sanovat. Také státní orgány v tomto ohledu často tápou a nemají přehled o skutečných tocích těchto materiálů.
V kontextu takzvané oběhové ekonomiky se musíme ptát – opravdu považujeme za „cirkulární“ vracet do oběhu škodlivé látky? Skutečné oběhové hospodářství by mělo usilovat o to, aby materiály zůstávaly v oběhu a bez obsahu toxických látek, tudíž bezpečné. Používání znečištěné škváry je spíše formou legalizovaného ukládání škodlivin do prostředí, které odporuje principům předběžné opatrnosti. Pokud jsme se jako společnost rozhodli jít cestou spalování odpadů, měli bychom čestně přiznat, že díky nám vzniká velké množství toxického odpadu s obsahem nebezpečných látek, a zacházet s ním odpovědně – nikoliv jeho toxicitu zlehčovat a skrývat jej do stavebních konstrukcí. Takové řešení by navíc mělo být pouze dočasné, protože skutečné cirkulární odpadové hospodářství v sobě logicky nemá místo pro (lineární) spalování nebo skládkování – místo toho se soustředí na prevenci vzniku odpadů a zachování existujících materiálů v oběhu bez toxických látek.
Struska vyžaduje změnu přístupu
Řešení této situace vyžaduje radikální změnu přístupu ke zbytkům ze spaloven. Je nezbytné zpřísnit limity pro obsah škodlivin ve „stavebních materiálech“, které mají původ ve spalovnách odpadů, a rozšířit seznam sledovaných látek o „novější“ problematické látky, jako jsou bromované dioxiny či PFAS. Musíme požadovat, aby byly zbytky ze spaloven považovány za nebezpečný odpad, dokud nebude opak prokázán dostatečně průkaznými a dlouhodobými testy. Potřebujeme transparentní systém sledování těchto materiálů od spalovny až po finální uložení. A především musíme přestat zaměňovat odpovědné nakládání se zbytky ze spaloven s jejich nenápadným, byť zákonným rozptylováním do krajiny.
Dokud nebudeme mít jistotu, že je stavební využití strusky, popela či dokonce popílku ze spaloven absolutně bezpečné, měli bychom se řídit principem předběžné opatrnosti. Riziko kontaminace vody, půdy a potravního řetězce je příliš vysoké. Je nepřijatelné, aby měl krátkodobý ekonomický zisk provozovatelů spaloven či stavebních firem přednost před dlouhodobým zdravím populace a stavem naší přírody. Cesta k čistší budoucnosti nevede přes toxické silnice, ale přes snížení produkce odpadů a eliminaci nebezpečných látek již ve fázi výroby.
