Článek
Minulý týden Evropská komise zveřejnila dokument s nudným názvem „Zjednodušení pro udržitelnou konkurenceschopnost“. Za tímto úřednickým jazykem se skrývá něco, co by mělo znepokojit každého, komu záleží na budoucnosti evropského projektu. Komise se rozhodla zrušit databázi SCIP – jediný celoevropský systém, který sledoval přítomnost nebezpečných chemických látek ve výrobcích na trhu. Databáze, která obsahovala přes 16 milionů záznamů o produktech s karcinogeny, endokrinními disruptory a dalšími toxickými látkami, prostě zmizí. Prý kvůli „snížení administrativní zátěže“. Jenže komu se vlastně ta zátěž snižuje?
Bohatí a chudí: Dva světy, dvě pravidla
Představte si, že jste majitelem malé softwarové firmy s deseti zaměstnanci. Vyvíjíte aplikaci, která využívá umělou inteligenci k doporučování produktů zákazníkům. Podle evropského AI Actu, který vstoupil v platnost letos, musíte vytvořit rozsáhlou technickou dokumentaci, zavést systém řízení kvality (QMS), zajistit průběžný monitoring a počítat s náklady na certifikaci. Zřízení QMS se odhaduje na cca 193–330 tisíc eur a celkové náklady na vyhovění mohou u malé firmy dosáhnout až 400 tisíc eur, plus zhruba 70 tisíc eur ročně na údržbu.
Nebo si představte, že provozujete e-shop a prodáváte do více zemí EU. GDPR vás stálo tisíce eur za právní konzultace, úpravu systémů a školení zaměstnanců. Studie MIT odhaduje, že GDPR funguje jako 25% daň pro menší firmy. Technologičtí giganti jako Google či Meta se paradoxně ocitají ve výhodě, protože disponují dostatečnými zdroji na plnění přísných předpisů. Menší konkurenti však pod tíhou této administrativní a finanční zátěže často kolabují nebo jsou vytlačováni z trhu.
A teď se podívejte na druhou stranu rovnice. Chemický průmysl jako odvětví podle vědeckých studií způsobuje zdravotní škody v hodnotě přes 163 miliard eur ročně jen v EU. Přesto v roce 2024 Evropská komise odložila úplnou revizi REACH a omezila nové požadavky na průmysl, přičemž návrh nyní neobsahuje rozšířenou povinnost hlášení látek ve výrobcích. Průmysloví znečišťovatelé budou mít více času na zavádění environmentálních opatření. Požadavky na transformační plány směrem k čistší výrobě? Zmírněny.
Vidíte ten vzorec? Malá firma musí vyplnit stohy papírů, aby mohla používat algoritmus na doporučování ponožek. Ale chemický gigant, jehož produkty končí v našich tělech a způsobují rakovinu, cukrovku a neurologické poruchy, dostává úlevy.
Kdo za to zaplatí
Tady se dostáváme k jádru problému. Ekonomové tomu říkají „socializace ztrát a privatizace zisků“ – starý trik, který znovu a znovu funguje. Princip je jednoduchý: zisky z nebezpečné výroby jdou do kapes akcionářů, ale náklady na léčbu nemocí z ní plynoucích platíme my všichni ze svých daní a pojistného.
Čísla jsou alarmující. Expozice endokrinním disruptorům – látkám, které narušují hormonální systém a nacházejí se v plastech, kosmetice, nábytku i potravinových obalech – stojí evropské zdravotnictví odhadem 157 až 270 miliard eur ročně. To odpovídá zhruba 1,2 až 2 procentům HDP celé Evropské unie. Největší položkou jsou ztráty IQ a neurologické poruchy u dětí způsobené prenatální expozicí pesticidům – samotné náklady na tuto jedinou kategorii se pohybují mezi 46 a 195 miliardami eur ročně.
„Věčné chemikálie“ PFAS, které se nacházejí v nepřilnavém nádobí, vodoodpudivém oblečení i hasicích pěnách, kontaminovaly pitnou vodu v celé Evropě. Ve Francii musely úřady zakázat pití kohoutkové vody těhotným ženám a malým dětem v jedenácti obcích poblíž Basileje. Náklady na vyčištění kontaminace PFAS v Evropě? Až 100 miliard eur ročně. Zdravotní náklady spojené s expozicí těmto látkám? Dalších 52 až 84 miliard ročně.
A zatímco my všichni platíme vyšší zdravotní pojištění a naše děti čelí vyššímu riziku autismu, ADHD a obezity, velké chemické korporace jako BASF nebo TotalEnergies podle analýzy organizací Friends of the Earth a SOMO většinu svých zisků vyplácejí akcionářům místo investic do bezpečnější výroby.
Demokracie na prodej?
Co je na celé situaci možná nejznepokojivější, není samotná deregulace. Je to způsob, jakým k ní dochází. Evropská komise otevřela konzultaci k environmentálnímu omnibusu a obdržela téměř 200 000 odpovědí od občanů. Naprostá většina z nich se vyslovila proti oslabování environmentálních standardů. A výsledek? Komise jejich hlas prostě ignorovala.
Podle analýzy Corporate Europe Observatory a LobbyControl utratí 162 největších firem a jejich lobbistických asociací na ovlivňování institucí EU nejméně 343 milionů eur ročně, což je zhruba o třetinu více než v roce 2020. Jen chemický a agrochemický průmysl investoval do lobbingu v EU řádově desítky milionů eur ročně – nejméně kolem 30 až přes 40 milionů eur. Na druhé straně celkové financování environmentálních nevládních organizací z programu LIFE činí 15 milionů eur – a právě toto financování se stalo terčem útoků z pravé části politického spektra.
V květnu 2025 uspořádala předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová „strategický dialog s chemickým průmyslem“. V místnosti sedělo 15 zástupců průmyslu včetně lobbistické skupiny CEFIC a výrobců PFAS jako Solvay, či BASF. Občanská společnost byla zastoupena třemi organizacemi. Výsledek? Akční plán pro chemický sektor a sektorový soubor nařízení, které přesně odpovídají požadavkům průmyslu.
Toto není konspirace. Je to veřejně dostupná informace. A přesto o tom většina lidí neví.
Proč by nám to mělo vadit
Možná si říkáte: „Co je mi do nějaké databáze chemikálií? Mám jiné starosti.“ A máte pravdu – všichni máme. Inflace, nejistota zaměstnání, rostoucí náklady na bydlení. Jenže právě proto bychom měli věnovat pozornost tomu, jak jsou nastavena pravidla hry.
Když malý podnikatel musí investovat statisíce eur do plnění regulatorních požadavků, které velké firmy snadno absorbují, není to férová soutěž. Je to systém, který systematicky zvýhodňuje ty největší. A když ti největší zároveň dostávají úlevy od povinností, které by chránily naše zdraví, je to dvakrát neférové.
Vzniká tak ekonomika, kde malí a střední podnikatelé – páteř evropského hospodářství – nesou neúměrnou zátěž, zatímco nadnárodní korporace si mohou dovolit najímat armády právníků a lobbistů. Výsledkem jsou vyšší ceny pro spotřebitele, méně inovací od malých firem a paradoxně i slabší konkurenceschopnost Evropy jako celku.
A výsledkem jsou také nemocnější lidé. Více rakoviny. Více cukrovky. Více neurologických poruch. Více dětí s ADHD a poruchami učení. Více neplodných párů. To vše jsou dokumentované důsledky expozice chemickým látkám, jejichž sledování Komise právě ztížila.
O čem to vlastně je
Píšu tento text jako někdo, kdo věří v evropský projekt. Věřím, že společná pravidla a instituce nám přinášejí výhody, které bychom jako jednotlivé státy nikdy nedosáhli. Věřím, že spolupráce je lepší než konfrontace a že silná Evropa je v zájmu všech jejích občanů. Právě proto mě znepokojuje, co se děje. Ne proto, že bych byl proti podnikání nebo proti průmyslu. Ale proto, že vidím, jak se vytváří dvoutřídní systém, který podkopává samotné základy, na nichž Evropská unie stojí.
Když občané vidí, že pravidla platí jen pro některé, ztrácejí důvěru v instituce. Když vidí, že jejich hlas v konzultacích nikdo neposlouchá, zatímco lobbisté s miliardovými rozpočty určují směr politik, přestávají věřit v demokracii. A když vidí, že jejich zdraví je obětováno na oltář „konkurenceschopnosti“, začínají se ptát, komu ta konkurenceschopnost vlastně slouží.
Populistům a euroskeptikům dnes hraje do karet samotná realita, takže se mohou také obejít bez konspirací. Stačí jim ukázat na nastavení společnosti, kde se rizika a ztráty přenášejí na obyčejné lidi, zatímco benefity čerpají ti nahoře. Je to svět, kde se byrokracie odbourává selektivně jen pro velké hráče a kde se v zájmu konkurenceschopnosti rezignuje na ochranu zdraví a životního prostředí.
Co s tím můžeme dělat
Za prvé, mluvme o tom. Sdílejme informace. Vysvětlujme souvislosti. Většina lidí netuší, že existuje něco jako databáze SCIP nebo že expozice běžným chemikáliím stojí stovky miliard eur ročně. Informovaný občan je nebezpečný občan – pro ty, kdo profitují z neinformovanosti.
Za druhé, podporujme organizace, které tyto věci sledují a pojmenovávají. Nevládní organizace jako Arnika, ale i evropské sítě jako Health and Environment Alliance nebo Corporate Europe Observatory dělají práci, kterou by měly dělat média a politici. Bez nich bychom o mnoha věcech vůbec nevěděli.
Za třetí, volme a hlasujme. Evropské volby nejsou druhořadé. Právě v Evropském parlamentu se rozhoduje o tom, zda tyto nařízení projdou v navržené podobě, nebo budou změněna. Právě europoslanci mohou požadovat, aby úlevy pro průmysl byly podmíněny investicemi do bezpečnější výroby. Volte ty, kteří zastupují vaše zájmy, ne zájmy oligarchů.
A za čtvrté, nepřijímejme falešnou volbu mezi ekonomikou a zdravím. Není pravda, že musíme volit mezi konkurenceschopností a ochranou životního prostředí. Skutečná konkurenceschopnost stojí na zdravé, vzdělané a produktivní populaci – ne na externalizaci nákladů na zdravotní systém a budoucí generace.
Evropa si zaslouží něco lepšího. My všichni si zasloužíme něco lepšího. A první krok ke změně je pojmenovat co je špatně.
Autor je tiskový mluvčí nevládní organizace Arnika.
