Když se mrtví vraceli. Proč se Evropané báli upírů a vlkodlaků

Na starém hřbitově v lotyšské vesnici Mazirbe leží nenápadný hrob zatížený několika mohutnými balvany. Nejde o náhodu ani o zvláštní podobu náhrobku. Podle místní tradice mají kameny zabránit tomu, aby muž pohřbený pod nimi znovu vstal z hrobu. O více než tisíc kilometrů dál odkryli archeologové v Čelákovicích skupinu neobvykle pohřbených koster, které veřejnost rychle označila za upíry. Oba příběhy spojuje stejná otázka: proč se Evropané po staletí obávali, že se někteří mrtví mohou vrátit mezi živé?

Záhada čelákovických kostí

Příběh čelákovických „upírů“ dnes zná téměř každý. Když archeologové ve druhé polovině 20. století odkryli skupinu neobvykle uložených koster, média i veřejnost si nález rychle spojily s protivampyrickými praktikami. Některá těla neležela v obvyklé poloze, u jiných byly patrné zásahy, které připomínaly způsoby známé z lidových představ o neklidných mrtvých. Zrodila se jedna z nejslavnějších českých archeologických senzací. Jaroslav Špaček původně datoval čelákovické pohřebiště do 10.–11. století a interpretoval je jako pohřebiště „upírů“.

Od prvních interpretací uplynulo několik desetiletí a archeologický výzkum výrazně pokročil. Pohřebiště je dnes datováno do vrcholného středověku a odborníci upozorňují, že neobvyklé zacházení s těly mohlo souviset s postavením pohřbených osob, způsobem jejich smrti nebo jinými okolnostmi, které už dnes nedokážeme jednoznačně rekonstruovat. Archeologie sama o sobě nemůže prokázat, že se lidé skutečně obávali návratu právě těchto zemřelých. Proto se od původní senzační interpretace postupně ustupuje.

Neznamená to však, že by se tehdejší lidé návratu mrtvých nebáli.

Právě naopak.

Čelákovice nejsou důkazem existence upírů. Jsou připomínkou otázky, která zaměstnávala evropskou společnost po staletí: může smrt skutečně představovat definitivní hranici mezi světem živých a mrtvých?

Když smrt neznamenala definitivní konec

Pro člověka vrcholného středověku a raného novověku nebyla smrt okamžikem, kdy lidská existence jednoduše končila. Byla přechodem do věčnosti. Mezi oběma světy však podle dobových představ existovalo spojení, které nebylo možné zcela přerušit.

Právě proto měla mimořádný význam takzvaná dobrá smrt. Umírající měl vyznat své hříchy, přijmout poslední svátosti, usmířit se s rodinou a připravit svou duši na setkání s Bohem. Náhlá smrt bez duchovní přípravy vyvolávala obavy nejen o spásu zemřelého, ale také o narušení přirozeného řádu. Už od pozdního středověku se proto šířily příručky známé jako ars moriendi – umění dobře zemřít –, které podrobně radily, jak mají poslední chvíle člověka probíhat.

Stejně důležitý byl i samotný pohřeb. Hrob nepředstavoval pouze místo, kam se ukládalo tělo. Byl symbolem definitivního oddělení světa živých a mrtvých. Pozůstalí se modlili za duše zemřelých, nechávali sloužit zádušní mše a věřili, že jejich modlitby mohou duším v očistci skutečně pomoci.

Právě zde se rodila i opačná obava.

Co když některý mrtvý pokoj nenajde?

Co když se vrátí?

V kronikách, soudních spisech, náboženských textech i lidové slovesnosti se napříč Evropou objevují příběhy o takzvaných revenantech – neklidných mrtvých, kteří podle dobových představ překračovali hranici mezi světem zemřelých a živých. Nešlo o upíry v podobě, jakou známe z románů 19. století nebo moderních filmů. Někteří se měli vracet proto, aby žádali modlitby, jiní přinášeli nemoci, děsili své sousedy nebo škodili hospodářství. Jednotlivé příběhy se lišily podle regionu i místních tradic, spojovala je však stejná myšlenka – že smrt nemusí být vždy konečná.

Pokračování tohoto přesvědčení nacházíme nejen v písemných pramenech, ale někdy i v archeologii.

Hroby, které dodnes tíží kameny

Pokud lidé věřili, že se některý zemřelý může vrátit, hledali také způsob, jak tomu zabránit. Nešlo o projevy samoúčelné krutosti. Podle tehdejší logiky představovala ochrana celé komunity vyšší hodnotu než nedotknutelnost mrtvého těla.

Dobové zprávy i archeologické nálezy ukazují několik opakujících se praktik. Mezi nejznámější patřilo probodnutí těla dřevěným kůlem. Jinde byli zemřelí ukládáni tváří k zemi, zatěžováni velkými kameny nebo jim byly do hrobů vkládány předměty, které měly zabránit jejich návratu. Pokud obavy přetrvávaly, mohlo dojít až k otevření hrobu a spálení ostatků.

Pastor, nebo vlkodlak?

Právě zatížení hrobu těžkými balvany nás přivádí zpět do lotyšské Mazirbe.

Na tamním hřbitově se dodnes nachází hrob, který se od ostatních liší právě mohutnými kameny položenými na jeho povrchu. Archeologové jej dosud nezkoumali, a nikdo proto s jistotou neví, kdo je pod nimi skutečně pohřben. Místní tradice však po více než dvě století tvrdí, že zde odpočívá vlkodlak.

Legenda spojuje tento hrob s luteránským pastorem Friedrichem Christianem Ludwigem, který v Mazirbe působil v letech 1770 až 1810. Podle dochovaných zpráv šlo o respektovaného duchovního. Farníci si jej vážili a po jeho smrti mu dokonce pořídili náhrobní nápis. Ten se však časem ztratil a místo něj začal vznikat úplně jiný příběh.

Podle místního vyprávění se jednou na Štědrý večer služebná jménem Ģēda vydala navzdory varování hospodyně do sauny na nedalekém statku. Cestou zpět měla spolu s ostatními děvčaty narazit na smečku vlkodlaků. Když už se zdálo, že útoku nic nezabrání, vystoupil z řady největší z nich – vlk s nápadnou bílou náprsenkou – a ostatní zastavil. Dívky tak mohly bez úhony utéct domů.

Následujícího rána se pastor své služebné údajně nenápadně zeptal, zda cestou něco zvláštního viděla. Když odpověděla záporně, pochválil ji za rozumnost a ujistil ji, že u něj může sloužit tak dlouho, jak bude chtít. Právě tato zdánlivě nevinná výměna vět dala podle pozdější tradice vzniknout přesvědčení, že mužem, který dívky zachránil, nebyl nikdo jiný než samotný pastor.

Pověst vznikla až dlouho po jeho smrti a nelze ji považovat za historickou skutečnost. Přesto zakořenila natolik silně, že se z Ludwigova hrobu stal v očích místních „hrob vlkodlaka“. Balvany, které jej dodnes pokrývají, měly podle tradice zabránit jeho návratu mezi živé.

Na první pohled jde jen o další lidovou legendu. Ve skutečnosti ale odhaluje něco mnohem zajímavějšího.

Ve většině západní Evropy představoval vlkodlak zosobnění zla. Byl spojován s čarodějnictvím, vraždami a smlouvou s ďáblem. V Pobaltí však existovala odlišná tradice, která dnešnímu čtenáři může připadat překvapivá.

„Ano, jsem vlkodlak.“ Přiznání, které nikdo nečekal

Nejslavnějším dokladem je soudní proces s více než osmdesátiletým livonským sedlákem Tīssem, který stanul roku 1692 před soudem v Jürgensburgu, dnešním lotyšském Cēsis.

Soudci očekávali přiznání podobné desítkám jiných procesů. Předpokládali, že obžalovaný potvrdí spolčení s ďáblem a čarodějnictví.

Tīsse je však zaskočil.

Na otázku, zda je vlkodlak, bez váhání odpověděl, že ano.

Pak ale dodal něco, co zcela odporovalo představám soudců.

Vlkodlaci podle něj nebyli služebníci ďábla. Byli naopak „Božími psy“. Několikrát do roka sestupovali do pekla, kde bojovali s démony a čarodějnicemi. Pokud by tento boj prohráli, démoni by lidem odnesli úrodu, dobytek i požehnání země. Vlkodlaci tedy podle jeho slov neškodili lidem – chránili je.

Pro soudce byla taková výpověď téměř nepochopitelná. Křesťanská nauka spojovala proměnu člověka ve zvíře s působením ďábla. Tīsse však vycházel z lidové tradice, která měla vlastní logiku. Nadpřirozeno pro něj nebylo pohádkou ani symbolem. Bylo součástí každodenní reality, v níž se boj dobra a zla odehrával doslova pod nohama živých.

Právě tato výpověď fascinuje historiky dodnes. Ne proto, že by dokazovala existenci vlkodlaků, ale protože umožňuje nahlédnout do způsobu uvažování lidí konce 17. století. Ukazuje svět, v němž se prolínaly křesťanské představy se starší lidovou tradicí a v němž ochrana úrody nebo hospodářství mohla záviset na nadpřirozeném boji, který modernímu člověku připadá nepředstavitelný.

Pobaltské pojetí však nebylo pro Evropu typické.

Nejslavnější evropský vlkodlak skončil na hranici

Stačilo překročit několik stovek kilometrů na západ a obraz vlkodlaka se radikálně změnil.

Nejznámějším příkladem tohoto odlišného pojetí je proces s německým sedlákem Peterem Stumppem, který žil nedaleko Kolína nad Rýnem. Roku 1589 byl obviněn z toho, že se pomocí čar proměňuje ve vlka a po dlouhá léta vraždí lidi i dobytek. Jeho případ se během několika měsíců rozšířil po Evropě prostřednictvím tištěných letáků – tehdejší obdoby senzačních zpráv.

Dobové tisky líčily Stumppa jako člověka, který uzavřel smlouvu s ďáblem. Ten mu měl darovat kouzelný pás, po jehož nasazení se proměňoval ve vlka a vydával se do lesů lovit lidské oběti.

Následovalo líčení, které mělo čtenáře šokovat.

Podle přiznání, jehož věrohodnost dnes historici hodnotí velmi opatrně, měl zavraždit třináct dětí i několik dospělých, požírat jejich těla, žít v incestu s vlastní dcerou a udržovat styky s démonickou bytostí. Taková obvinění dokonale odpovídala představě člověka, který překročil všechny myslitelné hranice – lidské, společenské i náboženské.

Právě zde je však třeba zbystřit.

Moderní historiografie nepovažuje tato doznání za spolehlivý popis skutečných událostí. Vznikla během vyšetřování, jehož cílem bylo potvrdit předem vytvořený obraz pachatele. Podobně jako v mnoha jiných procesech s čarodějnicemi nebo údajnými vlkodlaky se prolínaly skutečné zločiny, fámy, náboženské představy i potřeba nalézt jednoznačného viníka.

Na tehdejší společnost to však působilo přesvědčivě.

Rozsudek nad Peterem Stumppem patřil k nejkrutějším trestům své doby. Kat mu nejprve rozdrtil údy kolem, poté usekl ruce i nohy, a nakonec jej sťal. Tělo bylo spáleno a popel odstraněn tak, aby po odsouzenci nezůstala žádná památka. Na hranici skončily i dvě ženy z jeho nejbližšího okolí – dcera a kmotra, které byly rovněž označeny za spoluvinice.

Poprava však nekončila smrtí.

Na vysoký kůl byla nabodnuta Stumppova hlava a nad ní umístěna vyřezaná figura vlka. Nebyla to jen výstraha kolemjdoucím. Šlo o veřejné ztělesnění všeho, čeho se tehdejší společnost obávala – člověka, který se měl spojit s ďáblem, opustit lidskou přirozenost a proměnit se v dravou šelmu. Dobový leták tuto scénu zachytil s mimořádnou názorností a postaral se o to, že se Stumpp stal patrně nejslavnějším evropským vlkodlakem.

Co nám tyto příběhy říkají o minulosti

Srovnání Stumppa, Tīsseho a mazirbského pastora ukazuje, jak rozmanité byly evropské představy o vlkodlacích. Zatímco v německých zemích představoval vlkodlak zosobnění ďábelského zla, v livonské tradici mohl být ochráncem úrody a celé komunity. A v Mazirbe se z respektovaného duchovního stal podle pozdější legendy tvor, kterého se lidé současně báli i si ho vážili.

Stejnou opatrnost bychom měli zachovávat i při pohledu na Čelákovice.

Ani tam archeologie nedokazuje existenci upírů. Ukazuje pouze neobvyklé způsoby pohřbívání, jejichž význam dnes nedokážeme s jistotou vysvětlit. Mohly souviset se strachem z návratu zemřelých, stejně jako s jejich společenským postavením, násilnou smrtí, trestním postihem nebo jinými okolnostmi, které už z archeologických nálezů jednoduše nevyčteme.

Právě proto současní historici i archeologové varují před jednoduchými závěry. Samotná neobvyklá poloha kostry ještě nevypovídá o víře v revenanty. Rozhodující je vždy širší kontext nálezu i dobových písemných pramenů.

To ovšem neznamená, že by strach z neklidných mrtvých byl pouhou fantazií několika jednotlivců.

Naopak.

Příběhy z Čelákovic, Mazirbe, Livonska i Porýní ukazují, že Evropané mezi vrcholným středověkem a raným novověkem sdíleli hlubokou obavu z narušení hranice mezi světem živých a mrtvých. V různých zemích se rodily odlišné legendy i různé způsoby ochrany, všechny však vyrůstaly ze stejné potřeby porozumět smrti, neštěstí a zlu.

Proto dnes nejsou čelákovičtí „upíři“, mazirbský „vlkodlak“ ani Tīsseova výpověď důkazem existence nadpřirozených bytostí. Jsou něčím cennějším. Umožňují nám nahlédnout do myšlení lidí, pro které nebyla hranice mezi přirozeným a nadpřirozeným tak pevná jako pro nás. Připomínají, že minulost nebyla jen světem válek, panovníků a velkých politických rozhodnutí, ale také světem víry, obav a představ, které formovaly každodenní život milionů Evropanů.

A možná právě proto nás podobné příběhy nepřestávají přitahovat. Ne proto, že bychom dnes věřili na upíry nebo vlkodlaky, ale protože nám připomínají, jak odlišně mohli naši předkové chápat svět – a jak tenká někdy bývá hranice mezi historií, archeologií a legendou.

Zdroje:

CHALUPOVÁ, Helena. Vlkodlakův rov. Rozprava kulturněhistoricko-etnologicko-archeologická. Historie – Otázky – Problémy. 2019, roč. 11, č. 1, s. 135–145.

CHALUPOVÁ, Helena a JAROŠOVÁ, Eva. Editorial: „Totenkultur“ – Umrlci a oživené hroby. Historie – Otázky – Problémy. 2019, roč. 11, č. 1, s. 5–10.

KLÍROVÁ, Dana a MAŠKOVÁ, Pavlína, ed. Byli v Čelákovicích upíři? Půlstoletí od mediálně proslulého archeologického výzkumu. Čelákovice: Městské muzeum v Čelákovicích, 2018.

KORPIOLA, Mia a LAHTINEN, Anu (eds.). Death and Dying in Medieval and Early Modern Europe. Helsinki: Helsinki Collegium for Advanced Studies, 2015.

ŠPAČEK, Jaroslav. Čelákovičtí upíři. Městské muzeum v Čelákovicích [online]. Dostupné z: https://www.celmuz.cz/cs/odborna-cinnost/odborne-prispevky/celakovicti-upiri.html