Článek
Po menší odmlce, jsem se rozhodla napsat tento článek ze svého života a poukázat na paradoxy dvojího metru a rozdílného pohledu na to když rodič něco zanedbá v péči a když zaměstnanci dětského domova nezvládá organizaci a péči o děti.
Původně jsem byla vyslýchána pro Zločin týrání (§ 198), co se NEPROKÁZÁLO a bylo to smeteno ze stolu pro nedostatek důkazů: Státní zástupkyně se snažila prosadit, že moje jednání překročilo zanedbání a šlo o týrání dětí. Odvolací i okresní soud to jednoznačně odmítly s tím, že nebylo prokázáno žádné fyzické či psychické týrání, trýznění ani cílené odpírání stravy či ošacení.
Bylo mi prokázáno Ohrožování výchovy (§ 201), soud dospěl k závěru, že docházelo k dlouhodobému zanedbávání povinností (chybějící odborná lékařská péče pro diagnózy dětí, zanedbaný chrup, nepravidelná docházka a nedostatečná příprava do školy), ačkoliv jsem předložila výpisy z VZP, že jsem k lékařům s dětmi docházela.
Netvrdím, že jsem bezchybná a perfektní máma, Nechci tvrdit, že moje péče byla bezchybná. Nebyla. S odstupem vidím věci, které jsem mohla dělat jinak a lépe. To ale samo o sobě neodpovídá na otázku, zda bylo nutné odebrat děti z rodiny a zda následné řešení skutečně odstranilo důvody, pro které k zásahu státu došlo.
Pokud je rodiči vytýkána nedostatečná lékařská péče, je legitimní ptát se, jaké konkrétní skutečnosti toto tvrzení dokazují, pokud existují záznamy zdravotní pojišťovny o návštěvách lékařů. Pokud je rodiči vytýkána nedostatečná péče o hygienu, stravu, školní docházku nebo výchovu, je stejně legitimní zkoumat, jak jsou tyto oblasti následně zajišťovány v prostředí, do kterého byly děti umístěny.
Nejde o tvrzení, že rodič a dětský domov mají stejnou odpovědnost. Nemají. Rodič má vůči dítěti rodičovskou odpovědnost, zatímco zařízení má odpovědnost vyplývající z péče, kterou převzalo. Pokud však stát zasáhne do rodinného života s odůvodněním, že určité podmínky nejsou pro dítě přijatelné, měl by být schopen současně vysvětlit, jak bylo zajištěno, že náhradní prostředí bude pro dítě bezpečnější a vhodnější.
Právě zde podle mě vzniká otázka, která je důležitější než spor o to, kdo měl v jednotlivých situacích pravdu.
Jaký standard používáme při hodnocení rodiče a jaký standard používáme při hodnocení systému, který péči o dítě následně převezme?
Pokud jsou určité nedostatky důvodem k zásahu státu do rodiny, neměly by být po umístění dítěte do institucionální péče jednoduše přehlíženy. Pokud je naopak možné některé nedostatky v náhradní péči napravovat prostřednictvím kontroly, podpory a nápravných opatření, je namístě ptát se, proč stejný princip nemůže být v přiměřené míře využíván také vůči rodině.
V mém případě navíc zůstává otevřená otázka samotného právního a evidenčního postavení. Přestože jsem byla pravomocně zbavena rodičovské odpovědnosti, systém Moje VZP mě podle dostupného zobrazení stále vede u dětí v režimu „zastupování“, s ukončením tohoto vztahu až při jejich zletilosti. Nečiním z toho automaticky závěr o pochybení VZP. Je to však skutečnost, kterou lze ověřit a která si zaslouží vysvětlení:
“ Jaký právní titul je v systému veden, odkud pochází a zda byl do něj rozsudek promítnut."
Možná tedy nejde pouze o příběh jedné matky, které se nepodařilo zvládnout určitou životní situaci.
Možná je to také otázka toho, zda systém umí nejen odebrat odpovědnost rodiči, ale také průkazně doložit, že všechny další kroky, které následují, skutečně vedou k lepšímu výsledku pro dítě.
A právě na tuto otázku bych chtěla znát odpověď
To co bylo vytýkáno mě, z čeho jsem byla obviňována a za co jsem byla několikrát vyslýchána na policii a co mi nebylo prokázáno tak se objevuje v dětském domově.
Česká školní inspekce zjistila v dětském domově následující pochybení:
1.) Nedostatečná kvalifikace a péče: V DD je pouze 64% kvalifikovanost vychovatelů. Chybí systematické vzdělávání pro práci s dětmi se speciálními potřebami a náročným chováním. Plány rozvoje osobnosti dětí (PROD) jsou vedeny jen formálně bez konkrétních cílů a vyhodnocení.
2.) Nevyhovující prostory: dvě rodinné skupiny žijí ve „zcela nevyhovujících prostorách“ – malé průchozí pokoje, palandy pro 6 dětí, starý nábytek, absence uzamykatelných skříněk. ČŠI výslovně uvádí, že příprava na samostatný život je u většiny dětí v domově nedostatečná a chybí cvičné byty.
3.) Zhoršující se chování v DD: ČŠI zaznamenala v DD necelých 200 případů nežádoucího chování (včetně krádeží, vulgarit a vyhrožování pedagogům). Problémy v obci musely být řešeny se starostou a vedly k nutnosti převážet děti do jiných škol.
4.) Rozdělování sourozenců: Z 10 sourozeneckých skupin je 5 rozdělených do různých rodinných skupin. Děti neznají své klíčové pracovníky kvůli neustálému střídání personálu, což ČŠI označila za nevhodné pro jejich psychický vývoj.
5.) Infekce v rodinné skupině: V době inspekce byla v jedné rodinné skupině nařízena karanténa z důvodu vysoce infekčního onemocnění. Vedení domova o nákaze neinformovalo zaměstnance. Vychovatelka, která ráno pracovala v infekční skupině, byla odpoledne přeřazena k jiné (zdravé) skupině dětí, aniž by o karanténě cokoliv věděla.
Tak si říkám, když jsem si to vše pročetla, v čem byla moje péče horší, za celou tu dobu pobytu mých dětí v tomto dětském domově, jsem se přesvědčila že to bylo nastejno, až na to že v dětském domově se po pouhém roce a půl pobytu nakazili svrabem, který jim byl léčen více jak půl roku, tři měsíce je posílali zavšivené do školy, mě bylo vytčeno že jsem je nechala doma když chytly vši a byly doma týden.
Dále můj veselý a hravý syn, který vždy vtipkoval najednou po dvou letech pobytu v DD najednou dle lékařky potřebuje antidepresiva, která se mnou nepotřeboval a objevilo se u něj dosti jiných zdravotních komplikacích.
Nejhorší je, že rodičům jsou vyčítány nevhodné bytové podmínky, nebo nutričně nevhodná strava, opakování určitého jídla, když zrovná nemá inspiraci, či oslabené rodičovské kompetence, každý rodič ví jak je občas náročné dítě k nečemu přemluvit, ale když v dětském domově dojde k pochybení, tak sice to řeší ČŠI, ale děti nadále jsou v dětském domově, ale když pochybí rodič, brání se a říká pravdu a snaží se o nápravu tak mu i přes tu veškerou snahu a mnohaletou péči a probdělé noci jsou děti odebrány a umístěny do totožného prostředí, kde dochází k „systémovým nedostatkům“, proč je tento dvojí metr stále používán?
Proč za dočasné pochybení rodiče vlivem tíživé situace, který občas nezvládne péči jsou děti odebírány nebo rodiče trestáni a obviňováni bez důkazů z týrání a ohrožování výchovy, když v dětském domově totožné jednání prochází a děti tam stále jsou?! V nejhorším případě kriminalizováni, nebo vlivem záznamu v rejstříku trestů je odmítají zaměstnat.
Kde je ta sanace rodiny, kterou OSPOD hlásá, slibuje a propaguje? Proč v některých zemích dochází do rodiny pracovník, který pomáhá rodičům v tíživých situacích a pomáhá jim s dětmi, atd. Proč to tak nejde i zde, proč jsou někdy děti odebírány rodičům v tíživé situaci a místo pomoci jim je ublíženo a jsou zbytečně popotahováni, třeba jen z rozmaru pracovnice, která má jiný a někdy i nerealistický názor na výchovu a fungování dětí.
