Článek
Čeští designéři Roman Vrtiška a Vladimír Žák v exkluzivním rozhovoru pro Asiaskop.cz popisali, jak se liší evropský a asijský přístup k designu, proč je modulárnost v Asii nutností, a jak spolupracují s firmami jako Lasvit nebo Ravak při expanzi na asijské trhy. Otevřeně kritizují čínský přístup „copy/paste“ a absenci kvality, chválí japonskou a korejskou scénu a vysvětlují, proč český design potřebuje silnější státní podporu.
Vaše práce se dostává na asijské trhy prostřednictvím českých a globálních značek. Jak se liší požadavky a estetické preference asijských subjektů od těch evropských?
V Evropě nás učí „méně je více“, ale v Asii to občas vypadá, že „více je prostě víc“. Zatímco my ladíme tloušťku hrany v desetinách milimetru, asijský trh často hledá vizuální příběh, symboliku a určitý stupeň dekorativnosti nebo technologického „wow“ efektu. Evropská estetika je pro ně známkou statusu a kultivovanosti, ale musí v tom být cítit ten detailní řemeslný vklad.
Městský mobiliář z vaší dílny nalezneme i v zahraničí a vlastně i v prostředí jihovýchodní Asie. Jaké specifické výzvy podle vás přináší design pro tamní klima, kulturu a způsob využívání veřejných prostor?
Klima je neúprosný kritik. V jihovýchodní Asii nebojujete jen s estetikou, ale s vlhkostí, která by „sežrala“ i ocelový nosník k snídani, a sluncem, co mění barvy rychleji než chameleon. Design pro tamní veřejný prostor musí být odolný, ale zároveň musí respektovat jinou dynamiku – v Asii se na lavičce nežije jen v poledne, ale hlavně po západu slunce. Je to víc o komunitě, hustotě a sdílení, než o osamělém rozjímání s knihou.
Asijský design často pracuje s miniaturizací a vysokou funkční hustotou. Ovlivňují tyto přístupy nějak vaši tvorbu nebo se držíte spíš evropské designové tradice?
My se držíme naší evropské střízlivosti, ale miniaturizace nás učí disciplíně. Je to jako hrát Tetris s funkcemi. Naše práce se nemusí nutně zmenšovat, ale musí být chytřejší. Pokud navrhneme stůl, který v Evropě definuje jídelnu, v Asii musí být schopen definovat i pracovnu a hernu zároveň. Je to o „funkční hustotě“ – víc muziky na méně metrech čtverečních.
Pravidelně se účastníte výstav a veletrhů v Asii. Jak tamní designérská scéna reaguje na evropský přístup k materiálům, udržitelnosti a minimalističnosti? Jsou tu nějaké společné prvky?
Asijská scéna na nás reaguje jako československé dítě za doby komunismu na exotické ovoce. Fascinuje je naše evropská posedlost materiálovou pravdivostí – že dřevo je dřevo a sklo je sklo. Oni jsou, taktně řečeno, mistři syntetiky, takže když vidí evropský přístup k udržitelnosti, berou to jako luxusní řemeslo. Společným prvkem je dnes digitální tvorba a industriální výroba, tam si rozumíme beze slov, i když někdy je to hodně složitá a zdlouhavá cesta k výsledku.
Čínský, japonský, korejský design – každý míval své charakteristické rysy. Jak je to dnes, vnímáte spíš jejich splývání do panasijského trendu, nebo se některý prosazuje, nebo všechny směřují ke kosmopolitnímu projevu bez znaků původu?
Je to jako s jídlem. Stále poznáte rozdíl mezi sushi, dim sum a kimči, ale v designu se to začíná slévat do velmi sofistikovaného, technologicky precizního „mezinárodního stylu“. Japonsko si drží svůj spirituální klid, Čína neuvěřitelný tah na branku a Korea dravou modernost. Ale ano, směřuje to ke kosmopolitnímu minimalismu, kde původ prozradí jen drobné a vybrané nuance v materiálovosti, či opravdovosti přístupu.
Modulárnost a flexibilita jsou klíčové principy vaší práce. Rezonují tyto hodnoty i v asijském urbanismu, který často musí řešit vysokou hustotu obyvatel a omezený prostor?
Rozhodně. Modulárnost není v Asii volba, ale nutnost. Když stavíte město pro miliony lidí na ploše, kde my máme okresní město, musíte stavět jako z lega – systematicky, logicky a racionálně s neustálou možností flexibilních úprav a hlavně expanze.
Spolupracovali jste s předními českými firmami jako Lasvit nebo Ravak, které expandují do Asie. Mění se při vstupu na asijské trhy požadavky na produkty, které navrhujete?
Mění se především kontext, ve kterém produkt musí fungovat, a to zpětně ovlivňuje naše zadání. Když firma expanduje do Asie, nečeká se od nás, že najednou začneme kreslit „asijský design“. To by byla chyba. Oni si najímají evropské studio právě pro ten náš rukopis a evropský kód. Změna ale nastává v detailech, které nejsou na první pohled vidět, ale jsou klíčové pro úspěch. Ve výsledku je to o hledání průsečíku.
Musíme zůstat věrní naší estetice, ale „vyladit motor“ tak, aby šlapal v úplně jiných kulturních a klimatických otáčkách. Je to spíš o modifikaci vlastností než o změně identity.
Jak vnímáte fenomén „made in China“ versus „designed in Europe"? Je pro asijské klienty důležitý původ designu nebo převládá pragmatický přístup?
Ta nálepka „Designed in Europe“ má pořád zvuk staré dobré značky kvality. Ale nenechme se mýlit – pragmatismus vítězí. Asijský klient chce evropský příběh a estetiku, ale očekává asijskou rychlost dodání a efektivitu. Původ je pro ně „kořením“, ale funkčnost je „hlavní chod“. Tedy jakýsi hybridní přístup ve znění od každého to nejlepší v asijském úhlu pohledu.
Udržitelnost a ekologický design jsou v Evropě stále důležitější. Jak tyto hodnoty rezonují na asijských trzích, kde je často prioritou rychlý růst?
Je to paradox. Asie umí růst neuvěřitelným tempem, ale zároveň si uvědomuje, že v tom smogu a odpadu se nedá žít věčně. Udržitelnost tam začíná být vnímána jako technologická a společenská výzva. Už to není jen „objímání stromů“, ale sofistikované inženýrství a dlouhodobý plán.
V designovém vzdělávání v Asii roste důraz na západní přístupy. Vnímáte rostoucí zájem o českou designovou školu nebo spolupráci s českými designéry?
Český design má v Asii skvělé jméno hlavně díky sklu a tradici strojírenství. Vnímají nás jako „chytré inženýry s estetickým cítěním“. Zájem o spolupráci roste, protože nejsme tak arogantní jako některé velké západní školy, ale máme ten správný „drive“ a smysl pro improvizaci. O spolupráci ale mluvit nemůžeme. Asijský vývoj (až na výjimky) o něco takového nestojí. V Číně bohužel stále funguje majoritně osvědčený způsob vývoje v podobě copy/paste, neboli zkopíruj co se dá.
Ostatní regiony, jako Korea, nebo Japonsko jsou na tom samozřejmě mnohem lépe a k podobným krokům se nesnižují.
Jaký je váš nejzajímavější nebo nejpřekvapivější zážitek z asijského projektu nebo prezentace vaší práce v tomto regionu?
Nejpřekvapivější pro nás byla a je častá absence snahy o pochopení hlavní ideje a komunikace mezi námi a Čínou. V principu je to často katastrofa. Na jednom projektu pracuje množství lidí, kteří vám ho neustále modifikují bez souhlasu a důvodu a vaší náplní práce je pak hledání rozdílů mezi vaším designem a zásahem konstruktéra. V kostce by se dalo říci, že jde o důsledek populační expanze. Neboli příliš mnoho lidí na jedné pozici bez řádné kvalifikace.
Vidíte prostor pro hlubší spolupráci mezi českými a asijskými designéry? Co by takové partnerství mohlo přinést oběma stranám?
Takové partnerství by mohlo generovat produkty, které jsou udržitelné, krásné a dostupné zároveň. Vidíme tam obrovský prostor. My můžeme nabídnout naši hloubku, kritické myšlení a důraz na detail. Oni zase neskutečnou schopnost škálování a technologický optimismus.
Jaké jméno má dnes česká designerská škola ve světě? A co by pomohlo růstu jejího věhlasu? Může pro to něco dělat stát?
Jméno máme solidní, ale pořád jsme trochu „utajený poklad“. Pomohla by nám větší dravost v sebeprezentaci. Stát by měl přestat vnímat design jako „obrázky“ a začít ho brát jako klíčový exportní artikl a nástroj inovace průmyslu. Potřebujeme silné zastřešení na velkých akcích, ne jen osamělé ostrůvky v podobě individuálních prezentací značek. Soustavná a cílená prezentace jsou to, co nám chybí a co stát v zastoupení CzechTrade nedělá. Musel by vzniknout kvalitní jednotný plán zahrnující dekádu až dvě „národní“ prezentace. Pak teprve může vzniknout fenomén s názvem český design, stejně tak, jako tomu bylo u italského, skandinávského, či nizozemského designu.
Jak vnímáte, že český průmyslový design spadá do gesce ministerstva kultury?
To je takový náš český bizár. Průmyslový design je z 80 % ekonomika, technologie a průmysl, a z 20 % kultura. To, že spadáme pod kulturu, nás sice řadí k umělcům, což polaská ego, ale v praxi nás to trochu odstřihává od systémové podpory byznysu a technologií.
Design není jen obraz v galerii, je to motor ekonomiky. Takže – vtipné to je, praktické už méně.
Rozhovor jsme původně uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme dalším tématům spojeným s děním okolo Asie. Objevte další zajímavé články.
