Článek
Na Měsíci jsou prý jen dvě místa, kde se dá rozumně postavit trvalá základna. O stejné prémiové pozemky blízko jižního pólu projevily zájem Čína i Spojené státy, čímž odstartovali závod v dobývání Měsíce. Pozemky se ovšem na Měsíci neprodávají. Žádné katastry ani realitky. Platí tedy staré pravidlo: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Proč se běží právě teď? A kam chtějí závodníci doběhnout v roce 2026?
V lednu se v Kennedyho vesmírném středisku dala do pohybu velká věc. Na startovací rampu přejela raketa Artemis II a kosmická loď Orion. Už v únoru 2026 totiž možná NASA odstartuje první pilotovanou misi okolo Měsíce po více než padesáti letech. Zatím bez přistání, jen ho obletět a vrátit se.
Úspěšný bezpilotní let proběhl v roce 2022. Teď poletí čtyři astronauti, aby během deseti dnů otestovali systémy podpory života pro další mise programu Artemis. Cíl už není jen ukázat, že umíme přistát, ale postupně vybudovat trvalou základnu. Stavět se má začít v roce 2030 a základna by mohla být hotová už o tři roky později.
Čína má stejné cíle. Základnu na Měsíci chce mít do roku 2035 a na cestě k tomu už odvedla kus práce. Bez posádky obletěla Měsíc v letech 2007 a 2010 a vytvořila podrobnou mapu jejího povrchu. Pak přišlo první přistání sondy Chángé-3 v roce 2013 a poslední sonda Chángé-6 dokonce přivezla vzorky z odvrácené strany zpět na Zemi.
Rok 2026 má přinést další milník. Na místo blízko jižního pólu má dosednout robotické vozítko a s ním i malé „letadélko“, aby se poohlédly po tom nejdůležitějším. Budou zkoumat složení povrchu a hledat v kráterech vodu potřebnou pro budoucí základnu.
Proč závody? Copak je Měsíc tak malý?
Oba národy míří do téhož kouta Měsíce, k jižnímu pólu. Proto se předhánějí, kdo tam bude dřív a zabere si nejlepší pozemek. Připomíná to divoký Západ, kde patřila zem tomu, kdo dřív zatloukl kolík.
Mezinárodní společenství se sice v kosmických smlouvách dohodlo, že vesmír nebude patřit nikomu. Jenže to bylo v roce 1967, kdy žádný stát neměl vesmírné koráby ani skutečnou schopnost na Měsíci udržet posádku delší dobu. Slibovalo se velkolepě, protože to bylo všem jedno.
Dnes už se mezinárodní právo posunulo a mluví o možnosti definovat si bezpečnostní zónu kolem vlastní základny, kam ostatní státy bez svolení nesmí. Teritoriální nároky jsou přitom formálně dál zakázané. Smlouva o kosmu říká, že Měsíc ani jiné nebeské těleso nepodléhá národnímu přivlastnění.
Z dějin nebo dnešní Ukrajiny ale víme své. Velmoc dodržuje mezinárodní právo jen tehdy, když se jí to hodí, anebo když narazí na hranice zájmů jiné velmoci.
Dá se proto čekat, že bezpečnostní zóny se jednou stanou výchozím bodem pro jednání o tom, co je vlastně čí. Pro jednání o vzniku nového amerického státu nebo čínské provincie budou dobrým základem. Vlastnictví půdy je důležité nejen z mocenského, ale i praktického pohledu. Soukromý sektor pro své budoucí podnikání na Měsíci potřebuje možnost pozemky vlastnit. Dnes to nejde, protože žádný stát půdu reálně nekontroluje a nemůže podnikatelům vlastnická práva garantovat.
Jaká je první cena pro vítěze závodu?
Aby země získaly nové území, musí tam nejdřív postavit první domy a zajistit trvalé osídlení. Taková jsou pravidla a právě o to se běží. První cenou jsou prémiové pozemky pro výstavbu základen v blízkosti největšího bohatství Měsíce. Vody zamrzlé v ledu.
Oblast jižního pólu Měsíce neláká jen tak náhodou. Základna bude potřebovat stabilní zdroje, hlavně vodu a elektřinu. A právě u jižních kráterů se zdá, že může být obojí. Led ve věčném stínu na dně kráteru a sluneční světlo a solární energie na jeho okraji.
Na většině Měsíce jsou den a noc mnohem delší než na Zemi. Každý trvá zhruba čtrnáct pozemských dnů. Pro základnu to znamená velké nepohodlí. Dva týdny světlo a teplo a další dva jen tma a mráz.
U jižního pólu se díky malému sklonu Měsíce den a noc nestřídají tak pravidelně jako jinde. Na okraji některých kráterů je většinu času světlo, takže se tam dá vyrábět elektřina ze solárních panelů. Dna kráterů jsou naopak trvale zastíněná a zůstávají velmi chladná. Právě na takových místech se mohl udržet led. Právě zde našla indická sonda s přístrojem NASA indikaci přítomnosti vody, která se díky chladu nevypařila do prostoru. Nu možná, zatím se to neví jistě.
Slunce a voda jako základ pro život a čerpací stanici
Přítomnost světla a vody jsou základem všeho. Bez slunce není proud a bez vody není život ani palivo. Slunce umožňuje zásobovat základnu elektřinou. Naopak led z měsíční půdy by mohl být rozložen na vodík a kyslík, což je klíčová složka raketového paliva nebo potenciální zdroj pitné vody a kyslíku pro lidská sídla.
Navíc se zkouší myšlenka, že z měsíčního prachu (regolitu) by se dalo vyrábět cihly pro stavbu základny. Jenže to je práce náročná na energii. Trvalý zdroj světla je proto nedocenitelný pro zásobování elektřinou vedle zvažovaných malých jaderných reaktorů.
I když je dnes levnější dostat věci na oběžnou dráhu, Měsíc je pořád daleko a to se na účtech za dopravu projeví. Proto bude mimořádně důležité umět využívat suroviny přímo na místě. Bez toho se dlouhodobá přítomnost lidstva na Měsíci bude dělat jen těžko za „rozumné peníze“. Aspoň v tomto století.
Získání strategického území na Měsíci je proto důležité kvůli rozvoji vesmírného průmyslu a pro vojenské účely jak pro USA, tak pro Čínu. Led je ve vesmíru nesmírně důležitá surovina. Je to voda pro život a zároveň základ paliva pro čerpací stanici budoucnosti. Klíč pro dotankování kosmických lodí na další cestě vesmírem.
Proč se lidé vrací na Měsíc?
Ani velké cíle nemají bezednou pokladnu a ekonomika projektu nakonec rozhoduje. Právě obrovské náklady byly jedním z hlavních důvodů, proč USA lety na Měsíc před půl stoletím postupně zastavily a jiné mise na průzkum kosmu omezily. Pokud dnešní návrat nebude dávat smysl mimo nadšení a prestiž, může se stát to samé.
Amerika tehdy utrácela za vesmír obrovské peníze. V roce 1966 spolykal program (přes NASA) zhruba 4,4 % federálního rozpočtu. Prezident Kennedy to dokázal prosadit v kontextu studené války, kdy byly vztahy se Sovětským svazem na bodě mrazu a šlo o demonstraci technologické a strategické síly. Jenže jakmile se ukázalo, co Amerika dokáže, začalo se počítat. Zároveň se zlepšila politická situace a výdaje už obhájit nešlo.
Náklady jsou klíčové a dnes jsou i jedním z tahounů nového rozmachu vesmírného snažení. Podobný zlom zažil i mezinárodní obchod zde na Zemi. S rozvojem lodní kontejnerové přepravy výrazně zlevnila doprava a umožnila růst světového obchodu. Ve vesmíru platí stejná logika. Když klesne cena dopravy, náhle jsou možné věci, které byly dříve jen v hlavách snílků.
Porovnání nákladů různých raket ukazuje dramatický pokles cen dopravy do vesmíru. Zatímco starší rakety jako Falcon 1 stály přes 12 000 dolarů za kilogram, moderní Starship se dostává na pouhých 200 dolarů. Toto zlevnění otevírá dveře komerčnímu využití vesmíru.
Porovnání nákladů různých raket ukazuje dramatický pokles cen dopravy do vesmíru. Zatímco starší rakety jako Falcon 1 stály přes 12 000 dolarů za kilogram, moderní Starship se dostává na pouhých 200 dolarů. Toto zlevnění otevírá dveře komerčnímu využití vesmíru.
Klesající náklady na dopravu materiálu na oběžnou dráhu jsou podobným tahounem i dnes. Jsou jedním z klíčů ke vzniku vesmírného průmyslu kolem Země a zároveň dávají velmocem reálný důvod znovu uvažovat o Měsíci. Poprvé po půl století se rýsuje možnost, že doprava zlevní natolik, aby šlo základnu nejen postavit, ale i dlouhodobě udržet.
Vesmírný průmysl není jen Amerika nebo Čína
Rozvoj soukromých společností, jako je SpaceX, ukazuje, že podnikání ve vesmíru začíná dávat ekonomický smysl i soukromým firmám. To je silný motor pro dlouhodobé pokračování vesmírného snažení.
Rostoucí počet startů dokumentuje dramatický nárůst aktivit ve vesmíru. USA v roce 2025 uskutečnily 193 orbitálních startů, Čína 93. Za posledních deset let se počet startů zvýšil téměř desetinásobně, což odráží klesající náklady a rostoucí komerční využití kosmu.
Rostoucí počet startů dokumentuje dramatický nárůst aktivit ve vesmíru. USA v roce 2025 uskutečnily 193 orbitálních startů, Čína 93. Za posledních deset let se počet startů zvýšil téměř desetinásobně, což odráží klesající náklady a rostoucí komerční využití kosmu.
Rostoucí počet aplikací zvyšuje počet zákazníků a motivuje vesmírné dopravce investovat do technologií a hledat způsoby, jak náklady na dopravu dál snižovat. Proto ty naděje velmocí v dobývání Měsíce. Posledních deset let je jen začátek a už teď je vidět, že s klesající cenou roste i počet startů, které každý rok vynášejí satelity na oběžnou dráhu.
Příklad Starlinku máme přímo nad očima. Ten je možný až teď, protože vyžaduje vypustit do vesmíru tisíce satelitů za přijatelnou cenu. Nemusíme ale chodit ani daleko za humna.
Raketa Falcon 9 díky přijatelnějším nákladům na dopravu pomáhá rozvíjet vesmírný průmysl i v České republice. Minulý rok vynesla na oběžnou dráhu soukromou družici TROLL brněnské společnosti TRL Space a také družici SATurnin-1, kterou vytvořil Výzkumný a zkušební letecký ústav v Praze.
Obě družice dokážou pořizovat snímky s vysokým rozlišením, a to má velmi konkrétní dopad. První družice pomáhá odhalovat nelegální skládky, druhá přidává státu vlastní oči pro obranu a bezpečnost. Vesmír nejsou jen romantické hvězdy na koukání. Je to prostor pro infrastrukturu.
Evropo, kam kráčíš?
Na závěr se vraťme domů, do Evropy. Měsíc je daleko, a naše vyprávění může znít jako pohádka, jenže průmysl kolem vesmíru vzniká už dnes, protože zlevňuje doprava. Nejlepší místa na Měsíci se nebudou rozdělovat v daleké budoucnosti, ale velmi pravděpodobně už během příští dekády.
Země, které dnes investují do rozvoje vesmírného průmyslu, na sebe berou značná rizika i vysoké náklady. Jenže právě tím si kupují náskok. Úspěšné firmy v budoucnu zbohatnou, budou sklízet plody své práce a platit vysoké mzdy.
Ani Evropa nemusí zůstat marná. Rakety se vyrábějí, i když oproti Americe nebo Číně je to velmi skromné. Zrychlit ale můžeme vždycky. Naštěstí je vesmír tak drahá legrace, že ani USA s Čínou nerozjíždí své vesmírné programy samostatně a zapojily do svých programů široké koalice spřízněných zemí včetně nás.
Česká republika si na medaile z vesmírných závodů spolu s ostatní Evropou nejspíš nesáhne. Ale aspoň běžíme v štafetě po boku USA v programu Artemis. A máme i své malé, ale důležité zázemí. V Praze je jedno z pěti sídel Evropské vesmírné agentury, která už zapojila české subjekty do stovek projektů a dává možnost rozvíjet náš průmysl budoucnosti.
Jan Kohn Veselý, absolvent oboru mezinárodní politika a diplomacie
Článek jsme původně uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším zajímavým tématům spojeným s děním v Asii a ve světě.
