Článek
Útok Spojených států a Izraele na Írán je v Číně hodnocen jako porušení suverenity a mezinárodního práva. Čínské Ministerstvo zahraničí vyjádřilo hluboké znepokojení nad vojenskými údery a současně vyzvalo k respektování svrchovanosti, bezpečnosti a územní celistvosti Íránu.
Zabití íránského nejvyššího vůdce označila Čína za „nepřijatelné otevřené zabití hlavy suverénního státu“, krok porušující mezinárodní právo a základní normy mezinárodních vztahů. Nelegitimní změna režimu silou je pro čínskou diplomatickou doktrínu červená linie.
Čína navíc zdůraznila, že útoky byly spuštěny během probíhajících jednání s Íránem, což označila za zvlášť nepřijatelné.
Ve všech prohlášeních se pak opakoval čtyřbodový rámec o okamžitém zastavení vojenských operací, zabránění další eskalaci, návrat k dialogu a vyjednávání a zachování stability na Blízkém východě.
Oficiální vyjádření ministra zahraničí Wang Yi a agentury Xinhua odmítly změnu vlády intervencí zvenčí, protože by to bylo porušení suverenity a destabilizační precedent. Akce USA a Izraele podle nich jednostranně obchází mezinárodní instituce a porušují Chartu OSN.
Peking vyslovil obavu nad rozšířením konfliktu na celý region, ohrožením energetických tras a destabilizací Perského zálivu.
V praktické rovině Čína vyzvala čínské občany k opuštění Íránu a koordinovala evakuaci se sousedními státy Ázerbájdžánem (přechod Astara), Arménií (Agarak), Tureckem (Van, Ağrı a Hakkâri), Irákem (Šalámče), Turkmenistánem (Sarachs), ale také s Ruskem.
V praktické rovině ohrožuje íránská krize zejména strategické zájmy Číny v energetice a mezinárodním obchodě, protože Čína je největší globální dovozce ropy a asi 40–45 % tohoto dovozu pochází z Perského zálivu.
Írán je i přes sankce pro Čínu významným dodavatelem často levnější ropy. Uzavření nebo narušení Hormuzského průlivu, kudy proudí až pětina světové ropy, útoky proti tankerům a prudký růst cen ropy jsou tak i pro Peking velkou hrozbou. Nejhorším scénářem je však regionální válka, skokové zvýšení cen a zpomalení ekonomiky.
Rivalita s USA se projevuje i narativem o unilateralismu USA, nasazujícímu jednostranně vojenskou sílu, kde se mu zlíbí. To je argument, který rezonuje zejména na Globálním jihu, kde si Čína dlouhodobě buduje vůdčí pozici. V arabském světě Čína získala politický kapitál zejména v roce 2023 zprostředkováním smíru Saúdské Arábie s Íránem. Nyní proto dál nabízí alternativu k politice USA a bude nepochybně usilovat o posílení své role.
Chaos v Íránu a celé oblasti ohrožuje i 25letou strategickou dohodu, kterou má Čína s Íránem zejména o spolupráci v energiích a infrastruktuře. Írán je i klíčový dopravní uzel iniciativy Pásu a cesty, pro pozemní trasy do Evropy a k diverzifikaci námořních cest mimo kontrolu USA.
Proto by byl politický kolaps Íránu, podobný rozpadu Iráku či Libye, s následným nestabilním režimem a dlouhodobou občanskou válkou obrovskou hrozbou. Čína vidí jako nejlepší variantu rychlé příměří a udržení status quo.
V porovnání s americkými nebo evropskými médii je velmi rozdílný i tón čínských médií. Zatímco západní média sledují, kdo zaútočil, jaké má vojenské výsledky, co budou politické důsledky a kdo tedy „vyhrává“, pracují čínská média se zcela jinými pojmy: stabilitou, rozléváním rizik mimo cíl útoku, ztrátou kontroly a chybným odhadem.
Čínská analýza je tak více systémová, protože situaci nevnímá jako jeden vojenský útok, ale jako potenciální rozpad regionální rovnováhy. To odráží realitu velmoci závislé na obchodu a energetice, kdy je tato závislost současně její slabinou.
Západní diskurz vypichuje morální aspekty totalitního režimu, lidských práv a případně „ztracenou“ legitimitu vlády, a také častý narativ „dobrých proti špatným“. Čínský diskurz se naproti tomu drží obvyklých frází o suverenitě a územní celistvosti, nezasahování do vnitřních věcí jiných států a odmítání změny režimu zvenčí. Čína tak používá slovník mezinárodních vztahů, vytvořený kdysi Západem, ke kritice současného amerického postupu.
Z pohledu Pekingu, ale vlastně i mezinárodního společenství, je totiž nejnebezpečnější precedens, že velmoc může silou měnit vlády jiných států. Pak by každá dost silná velmoc, včetně Číny, mohla jednou říci: „když mohou Američané, my můžeme také“. A to by směřovalo k mnohem tvrdší konfrontaci, než jsou obchodní války. Doufejme tedy jen, že žádná strana o takové klání nestojí.
Západní média pracují spíše s časovým horizontem dnů, týdnů a volebních cyklů, dál lze těžko dohlédnout. Čínské komentáře jsou jiné už použitými obraty: dlouhodobý strukturální konflikt, strategická hra nebo trend směrem k multipolárnímu světu.
Krize v Íránu je tak v čínském podání další epizodou oslabování americké dominance, testem stability světového řádu, ale také příležitostí pro posílení multipolárního uspořádání.
Ukazuje se, že čínské strategické myšlení se nejvíc obává chaosu, nikoli protivníka. Nejhorším a neřešitelným scénářem je totiž rozpad státu a následná regionální nestabilita. Tedy přesně to, co nastalo po „Arabském jaru“. Ostatně následky v Evropě cítíme dodnes jak uprchlickou vlnou, tak růstem extremistických stran.
Čínská ekonomicko-systémová logika vyžaduje bezpečnost na obchodních trasách a stabilní prostředí pro investice a dlouhodobou spolupráci. Proto je čínský pohled na mezinárodní řád silně konzervativní a volí raději stabilní autoritářský stát než nestabilní demokracie.
A všechny podobné destabilizace Čína vnímá v dlouhém horizontu jako posun rovnováhy sil. Takovou krizi podle ní nikdo nevyhraje, jen může řadě hráčů rozbít stávající uspořádání a rozvrátit současnou stabilitu, ať byla jakákoliv.
Vít Vojta, sinolog a vydavatel serveru Asiaskop.cz, v jehož rámci jsme text původně uveřejnili
