Článek
Pražskou návštěvu však nebude rámcovat pohled do zpětného zrcátka téměř čtyřicet let staré minulosti, nýbrž pragmatické hledání toho, co nás s více než stomilionovou asijskou zemí spojuje.
A je toho více, než by se na první pohled mohlo zdát. V minulosti působení českých jezuitů, přátelství filipínského národního hrdiny José Rizala a litoměřického profesora Ferdinanda Blumentritta nebo za druhé světové války osud našich statečných krajanů, kteří se připojili k odporu proti japonské invazi.
V současnosti je to pak zejména rozšíření kontingentu filipínských pracovních sil, které se rychle stávají významnou složkou na českém trhu, v globálním měřítku zase situace v Jihočínském moři, kde prezident Marcos pootočil kormidlem svého předchůdce k prozápadněji orientované politice. Těmto otázkám nebudou stíny historie významnou překážkou.
Ostatně obdobná situace nastane i v případě Indonésie, kde v letošních prezidentských volbách zvítězil Prabowo Subianto s dávnými vazbami na jiného regionálního diktátora, generála Suharta. Také on je příkladem širšího trendu, kdy se autokraté nebo jejich rodinní příslušníci a spojenci vracejí k moci.
Když v roce 1986 Marcosové odlétali do havajského exilu, nechávali za sebou státní pokladnu s mankem až deset miliard dolarů, které se jim podařilo vyvézt ze země. Tato obří částka je řadila vedle bývalého indonéského prezidenta Suharta do první korupční ligy v Asii. Kdysi nejrozvinutější země regionu se na konci jejich působení propadla v nemocného muže Asie. V prezidentském paláci bylo nalezeno na tři tisíce párů bot Imeldy Marcosové, matky současného prezidenta, jejíž nákupní apetit se stal symbolem celé korupční éry provázené perzekucí a vraždami politických odpůrců.
„Možná začínal jako hrdina, ale skončil jako podvodník,“ vyjádřil se adresu Marcose staršího bývalý dlouholetý singapurský premiér a lídr země Lee Kuan Yew. Dnešní prezident však vládu svého otce popisuje jako zlatou éru, přestože na stíny jeho dědictví naráží neustále. Například letos, kdy den připomínající filipínskou sametovou revoluci byl vypuštěn z oficiálního seznamu svátků na rok 2024. Údajně proto, že připadnul na neděli. Nebo při jmenování členů vládní komise, která má na Filipíny vrátit státní majetek odcizený během někdejšího Marcosova režimu.
Přitom někteří z voličů vzpomínají na vládu Marcose staršího jako na čas, kdy se otevíraly nemocnice, stavěly školy a budovaly dálnice. Pád bývalého prezidenta pak označují za sabotáž a součást spiknutí. Nostalgii po Marcosově režimu přiživila frustrace z neschopnosti dalších vlád zajistit dostatečné a hmatatelné reformy. Návrat do minulosti se tak jevil jako lék na dlouhodobé problémy země. To společně s mladou voličskou základnou, bez přímé zkušenosti s obdobím stanného práva vyhlášeného v roce 1972, dovedlo před dvěma lety Marcose mladšího k historickému vítězství s nejsilnějším mandátem v novodobých dějinách země s více než 58 % hlasů odevzdaných v jednokolovém volebním systému.
Filipíny jako předmostí pro obranu Tchaj-wanu
Svým dílem k němu přispěla i samotná mentalita Filipínců popsaná již zmíněným Lee Kuanem Yewem: „Je to měkká a odpouštějící kultura. Ferdinand Marcos více než dvacet let drancoval svou zemi, a přestože se zpět podařilo získat pouze nepatrné množství jeho lupu, mohla se jeho žena a děti vrátit a angažovat se v politice.“
Očištění jména svého otce se Ferdinand „Bongbong“ Marcos věnuje systematicky. O přepsání dědictví své rodiny se pokouší demonstrací státnického umění a kompetence. Oproti kovbojskému stylu svého předchůdce Rodriga Duterta, slibujícího v rámci protidrogové války naplnit Manilskou zátoku těly obchodníků s narkotiky, zavedl Filipíny do klidnějších vod. Namísto koketování s Čínou, sympatií k putinovskému Rusku a výhrůžek západním představitelům, posílil vojenskou spolupráci se Spojenými státy a odvrátil se od sbližování s Pekingem a Moskvou. Západu tak nabízí spojenectví v citlivé oblasti Jihočínského moře, kde by se Filipíny mohly stát předmostím pro ozbrojené síly bránící Tchaj-wan v případě konfliktu s Čínou.
Kromě stomilionového domácího trhu Filipíny disponují také četnými lidskými zdroji. Na Filipínce známé jako OFW (Filipínci pracující v zahraničí) narazíte po celém světě. V zahraničí jich působí okolo deseti milionů. V České republice představují nejrychleji rostoucí skupinu zahraničních pracovníků mimo Evropskou unii a Ukrajinu, zaměstnáno jich zde je již okolo 7 tisíc. Pro letošní rok byly jejich kvóty navýšeny na 10 300.
Filipínce zdobí pracovitost a kvalifikace i pro poptávané obory včetně zdravotnictví a sociální služeb. Oproti pracovníkům z islámských zemí mají i jednu oficiálně nepřiznávanou „výhodu“ – Filipíny jsou společně s Východním Timorem jedinou dominantně katolickou zemí v Asii.
Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii
