Článek
V české zahraniční politice se už třicet let spoléháme, že nám bezpečí a prosperitu automaticky vytvoří USA a Evropská unie. Doba, kdy světu ekonomicky i politicky dominovala euroatlantická osa, ale zřejmě nadobro končí. Kam by se měla orientovat naše zahraniční politika v Asii?
Růženkovské pospávání v překotně měnícím se světě hrozí ztrátou spojenců, ekonomických příležitostí i vlivu. Potřebujeme novou strategii otevírající nejen Západ, ale zejména Asii.
Problém je v samotném přístupu. V Unii jsme přijali roli poslušného člena, který „nedělá problémy“. Vztah s USA se redukoval do odevzdané orientace na Demokratickou stranu. Submisivní role satelitu velmocí nám brání pochopit současnou americkou transakční politiku. Nepřipraveni jsme i na scénář slábnoucího amerického angažmá v Evropě s požadavkem rostoucí odpovědnosti Evropanů.
Ode zdi ke zdi
Zásadním problémem je ukřičená, ale prázdná „hodnotová diplomacie“, moralizující rétorika a stylizace do role mentorů lidských práv. Takové divadlo však nemá oporu ani v mocenském postavení našeho státu, ani v jeho historii, natož v přednostech našich lídrů.
Místo budování dlouhodobých mezinárodních partnerství nasazujeme rétorická gesta ignorující vnější svět, mířící jen na dobře spočítanou skupinku domácích voličů. Hra často všehoschopných politiků na morální majáky je vždy trapná a těžko uvěřitelná. Zahraniční politika je navíc vždy ad rem, tedy o věci, nikoliv ad personam, tedy o osobnostech. Premiér, ministr zahraničí, prezident republiky a další mají být jen součástí delšího a stabilnějšího programu, který jednotlivé vlády aktualizují, ale nikdy nebourají.
Volební změny totiž pokaždé hází s naší mezinárodní orientací „ode zdi ke zdi“, což nutně otřásá naší mezinárodní důvěryhodností. Leštění amerických a bruselských klik znemožnilo naší reprezentaci reagovat na nástup multipolarity: vznikají nové mocnosti, regionální bloky a ekonomické ohnisko se přesouvá do Asie. Pokud v mezinárodní politice na novou vládu v něčem apelovat, pak především na postupné hledání nových cest a partnerství, nikoliv apriorní vychýlení kyvadla na druhou stranu.
Proč Asie?
Asie je dnes jádrem světové ekonomiky a inovací. Východní Asie, Japonsko, Korea, Čína a Tchaj-wan jsou technologickou špičkou. Jihovýchodní Asie, zahrnující Vietnam, Indonésii, Singapur či Thajsko, roste nejrychleji na světě. Stává se logistickou a výrobní křižovatkou. Jižní Asie, Indie či Bangladéš, má demografickou výhodu a sílící průmysl. Střední Asie s Kazachstánem a dalšími leží na staronové Hedvábné cestě a nabízí klíčové suroviny. Kdo chce být ve 21. století platný, musí si budovat strategickou přítomnost v Asii – ekonomickou, politickou i intelektuální.
Jak při nedávné návštěvě Prahy řekl singapurský exministr zahraničí George Yeo: „Asie už nebude jen část světa. Asie bude světem.“ Evropané podle něj Asii nerozumějí, protože se neobtěžují studovat jazyky a kulturu, vysílat studenty a budovat kontakty. Rozdíl přitom není jen kulturní, je i mentální: Asie je pragmatická, dlouhodobá a investiční. Evropa je často moralistická, krátkodechá a sebestředná.
Česko je v ještě horší pozici: má málo lidí s opravdovou asijskou zkušeností, má povětšinou slabé, a navíc ještě velmi ideologické think-tanky, a minimální přítomnost v regionu. Přitom historicky jsme tu schopnost měli. Nebyl to jen Baťa, čeští inženýři budovali elektrárny a průmysl, vědci a lékaři působili po celé Asii. Uměli jsme být kreativní, technicky zdatní a kulturně otevření. O řadě těchto lidí jsme psali na serveru Asiaskop.cz.
Tři pilíře: ekonomika, kultura, věda
Potenciál spolupráce zůstává obrovský. Východní Asie je klíčová pro energetiku, jaderné technologie, polovodiče a robotiku (Korea, Japonsko, Čína a Tchaj-wan). Jihovýchodní Asie nabízí trhy, výrobu a logistiku. Vietnam může být i díky nemalé komunitě žijící v naší zemi klíčový partner, a právě tam si podávají kliku čelní světoví státníci. Singapur je finanční centrum, Indonésie je budoucí velmoc. Indie má IT, farmaceutický průmysl a geopolitickou váhu, která odvrací vznik čínsko-americké bipolarity. Střední Asie může být strategickým dopravním a surovinovým partnerem, pokud však budeme mít vlastní vizi.
Aby však ČR mohla tyto příležitosti využít, je nutný zásadní obrat v ekonomické diplomacii. Export do Asie vyžaduje aktivní podporu více institucí směřující zejména do hi-tech, energetiky, zdravotnictví, dopravy, obrany a průmyslového designu. Investičním projektům je nutné definovat „českou přidanou hodnotu“. Rolí státu je poskytnout zázemí: specializované týmy, ekonomické rady, stálou přítomnost a finanční nástroje.
Nezbytná je i kulturní diplomacie s výukou asijských jazyků, zejména čínštinou, japonštinou, malajštinou, vietnamštinou či korejštinou. Studentská výměna musí přerůstat ve vědeckou spolupráci bez zbytečných ideologických předsudků a kladiv na čarodějnice.
Stejně tak potřebujeme podporu českého umění, hudby, literatury, filmu, počítačových her a animace v Asii. To vše může vycházet jen ze znalosti struktury asijské společnosti a z budování dlouhodobých osobních vazeb, ne jen z formálních partnerství.
Vědecko-technická diplomacie má pak generovat společné výzkumné projekty s univerzitami v Japonsku, Číně, Koreji, Singapuru a Indii. Cílem je přilákat asijské talenty na české univerzity a do výzkumných center. Nastavit spolupráci ve strategických technologiích (AI, biotechnologie, energetika, mobilita). Podporovat české startupy na asijských trzích a přenos know-how opačným směrem.
Známe svou vizi?
Institucionální a politická změna vyžaduje vytvořit dlouhodobou státní „Asijskou strategii“, která bude nedotknutelná napříč vládními garniturami. Účastnit by se jí měli specializovaní diplomaté a think-tanky se zaměřením na Asii. Na takovém základě se teprve rozvíjejí bilaterální vztahy a vznikne skutečně flexibilní diplomacie – méně moralizování, více respektu a hledání společných zájmů.
Znovuobjevení role „malé, ale chytré země“ může být zásadním mezníkem. Česko nemusí být velmocí, aby bylo vlivné. Může být inovativní, technicky silné, kulturně atraktivní a spolehlivé. To z nás může udělat vyhledávaného partnera. Takového, jakým je Singapur, Dánsko nebo byl Izrael.
Česká republika by neměla být globálním moralistou, ani pasivně čekajícím „mostem“ mezi Východem a Západem. Měla by se stát aktivní silou, nabízející technologie, výzkum, vzdělání a kreativitu. Musí obnovit svou značku – nikoli geografickou, ale intelektuální a inovační.
V Asii dnes uspějí ti, kdo přinášejí hodnotu a rozumějí dlouhodobým zájmům svých partnerů. Asie není Evropa, prvotní je potřeba uvědomění a přijetí jinakosti. Pokud naše země přestane pouze reagovat na cizí strategie a začne si formulovat svou vlastní, může se vrátit mezi respektované hráče. Budoucnost nebude patřit těm největším, ale těm nejchytřejším. A Česká republika má předpoklady, aby mezi ně opět patřila. Kdo by si to nepřál?
Vít Vojta, sinolog, etnolog a vydavatel serveru Asiaskop.cz
Článek vyšel ve zkrácené podobě v deníku MF Dnes a publikovali jsme ho také na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším tématům spojeným s děním v Asii.
