Článek
Před padesáti lety zmizelo během indonéské invaze ve východotimorském pohraničí pět mladých novinářů pracujících pro australskou televizi. Po dlouhá léta Austrálie přijímala verzi předloženou Jakartou, podle které se reportéři shodou okolností ocitli v křížové palbě. Přestože dnes je již známo, že nešlo o nešťastnou náhodu, nýbrž o chladnokrevnou vraždu ze strany indonéských speciálních sil, nikdo za tento zločin nebyl nikdy potrestán.
Canberra navíc ani po půlstoletí neodtajnila všechny dokumenty, které by objasnily, nakolik její tajná služba věděla o nebezpečí, které žurnalistům hrozilo, a mohla mu tak zabránit. Dostupné informace však naznačují, že přednost dostaly ekonomické zájmy a dobré vztahy s Jakartou, považovanou za klíčového spojence proti komunismu v regionu. Pravda o osudu mužů známých jako Balibo Five tak vyhasla na oltáři globální realpolitiky.
Operace Komodo a příprava invaze
Na konci roku 1975 se Portugalský Timor (dnešní Východní Timor) nacházel v chaosu doprovázejícím stažení koloniální správy. Zatímco po jejím odchodu se moc chystalo převzít levicové hnutí Fretilin, indonéský režim generála Suharta již připravoval operaci Komodo, která měla tuto hrozbu odvrátit. Indonésie byla v polovině sedmdesátých let považována za hráz proti komunismu v jihovýchodní Asii; nezávislý Východní Timor však pragmatici studené války vnímali jako neživotaschopný stát, který by se mohl stát novou Kubou.
Do této výbušné atmosféry přijely dva televizní štáby z Austrálie; nejstaršímu z novinářů bylo devětadvacet, nejmladšímu o osm let méně. Channel 7 zastupovali Greg Shackleton, Tony Stewart a Gary Cunningham. Brian Peters a Malcolm Rennie pracovali pro Channel 9. Skupina se usadila v pohraničním městečku Balibo, kterému dominuje stará portugalská pevnost. Na zeď domu, kde nocovali, reportéři napsali Australia a namalovali vlajku své země. Jako cizinci doufali, že se jim nic nemůže stát. Ale 16. října ráno se však ukázalo, že šlo o tragický omyl. Operace Komodo nebyla regulérní válkou, ale utajenou předehrou invaze, která nepotřebovala žádné svědky.
Vraždění pokračuje v Dilí
Na tragédii v Balibu ještě navázalo její pokračování. Dne 8. prosince 1975, den po zahájení plnohodnotné invaze, indonéští vojáci ve východotimorském hlavním městě Dilií zastřelili dalšího australského novináře Rogera Easta, který pátral po osudu svých kolegů. Reportér byl odvlečen k přístavu, kde byl popraven ranou do týlu a jeho tělo bylo shozeno do moře. V červenci 1976 vyhlásil prezident Suharto Východní Timor za sedmadvacátou provincii Indonésie a Austrálie jako jedna z mála zemí tuto čtyřiadvacet let trvající anexi de iure uznala.
Jakarta po dlouhá léta tvrdila, že novináři v Balibu zahynuli v náhodné přestřelce a australská vláda tuto verzi bez námitek přijala. Rodinám se dostalo vysvětlení, že jejich synové zmizeli v chaosu války. Nejchladnokrevnější příklad tohoto postoje nabídl jeden z nejvýznamnějších diplomatů své generace, Sir Keith Shann, který tvrdil, že novináři měli na sobě vojenské uniformy hnutí Fretilin a o jejich osudu prohlásil: „Koledovali si o to a taky to dostali.“ V mírnější verzi byli reportéři prý extrémně neuvážení a tím, že se pokoušeli natočit tajnou invazi, se úmyslně vystavili smrtelnému nebezpečí.
Šampaňské nad okupovaným Timorem
Příbuzní obětí, zejména vdova po Gregovi Shackletonovi, Shirley, však odmítli zapomenout, i když cestu ke spravedlnosti jim systematicky mařily geopolitické kalkuly. Australská vláda, bez ohledu na politickou příslušnost svých členů, dávala přednost udržení stabilních vztahů s Indonésií před snahou o vyvození právní odpovědnosti a transparentní vyšetřování.
Motivace k tomuto postoji se nacházela pod hladinou Timorského moře ukrývajícího velké zásoby ropy a zemního plynu. O využití těchto zdrojů Austrálie uzavřela v roce 1989 s Indonésií dohodu, kterou následně tehdejší ministr zahraničí Gareth Evans oslavil šampaňským na palubě letadla nad okupovaným Timorem.
Tajemství, která nesmí být odtajněna
Případ Balibo Five se stal státním tajemstvím nejvyššího stupně a každý pokus o jeho prolomení skončil ve slepé uličce. Když se v 90. letech pod tlakem veřejnosti otevřelo takzvané Shermanovo vyšetřování, mělo již předem svázané ruce znemožněním předvolávat svědky pod přísahou a získat přístup k materiálům tajných služeb. Závěr, že šlo o křížovou palbu, byl přesně tím, co vláda potřebovala slyšet. Byla to však lež a australské úřady to věděly prakticky od první hodiny.
Prostřednictvím vysoce utajované agentury DSD, která odposlouchávala radiokomunikaci indonéské armády, přicházely informace o dění na Timoru v reálném čase. Přesto se neformální doktrínou australského ministerstva zahraničí na další dvě generace stalo – nechat usednout prach zapomnění a pokračovat v budování vztahů s Jakartou bez ohledu na osud novinářů. Země, která se snaží prezentovat jako morální lídr indo-pacifického regionu a kritik porušování lidských práv v jiných zemích, tak v případě svých občanů dala přednost ryzímu pragmatismu.
Pravda se dostala na světlo, ale bez důsledků
Teprve v roce 2007 se díky tlaku rodin podařilo otevřít vyšetřování, které poprvé oficiálně označilo událost v Balibu za válečný zločin. Vyšlo najevo, že novináře úmyslně zabily indonéské speciální jednotky, aby zabránily odhalení invaze. Těla obětí pak vojáci oblékli do uniforem, naaranžovali k nim zbraně, a nakonec je spálili. Přestože se podařilo jasně identifikovat kapitána Yunuse Yosfiaha jako muže, který vydal rozkaz k palbě, australská federální policie (AFP) po sedmi letech celý případ uzavřela s tím, že nemá dostatek důkazů pro úspěšné stíhání. Pro mnohé to byla poslední zrada „Pětky z Balibo“.
Dnes, padesát let po timorské tragédii, je většina přímých aktérů již po smrti nebo v pokročilém věku. Přestože se díky veřejnému tlaku podařilo vynutit zveřejnění části dokumentů, klíčové záznamy zůstávají pod zámkem s odůvodněním, že by jejich zveřejnění poškodilo národní bezpečnost i dnes. Tato formulace se stala univerzálním návodem, jak zastavit jakékoli nepříjemné otázky i v dalších případech.
Obdobný vzorec se ostatně opakoval i v roce 2004, kdy australské tajné služby pod rouškou humanitární pomoci instalovaly odposlechy do vládních budov nově nezávislého Východního Timoru, aby získaly výhodu při vyjednávání o ložiscích plynu. Když se whistleblower známý jako „Witness K“ a jeho právník Bernard Collaery pokusili na tento nový skandál upozornit, australská vláda na ně nasadila obdobné metody jako v případě Balibo – domovní prohlídky i pokusy o jejich umlčení.
Co věděly tajné služby?
Syn Grega Shackletona Evan na letošní vzpomínkové akci v Balibu uvedl, že nerozumí tomu, proč i po půlstoletí je třeba něco tajit. I s tímto odstupem není jasné, co všechno tajné služby věděly předem a zda mohly novináře varovat. Podle právníka Bernarda Collaeryho měla Austrálie o nebezpečí hrozícím pětici reportérů přímé informace.
Collaery vychází z tajného hodnocení tehdejšího britského velvyslance v Indonésii Johna Forda, které poukazuje na bezprostřední sdílení zpravodajských poznatků na vysoké úrovni mezi Austrálií a indonéskou tajnou službou. Ford ve své zprávě z roku 1975 uvedl, že Indonésie se nejvíce obávala možného prozrazení svých aktivit na Timoru.
„Konkrétní překážkou, kterou je třeba překonat, je letadlo plné australských novinářů a politiků, kteří mají navštívit Timor, zřejmě na žádost strany Fretilin, aby prošetřili obvinění z indonéské intervence.“ Pokud však novináři byli „překážkou, kterou je třeba překonat“, pak o jejich osudu bylo rozhodnuto ještě dříve, než na Timoru přistáli.
Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii
Článek jsme původně vydali na serveru Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším tématům spojeným s děním v Asii. Přijďte na návštěvu!
