Článek
Nejednou už v médiích zazněla myšlenka, že se Čína chystá zabrat území oslabeného Ruska. Na první pohled se to může zdát pravděpodobné, zejména v oblasti Dálného východu. Někteří autoři zmiňují tzv. Vnější Mandžusko, dnes ruské Poamuří, historicky související s územím Vnitřního Mandžuska, dnes součástí ČLR. Revize vynucených nerovnoprávných smluv, které musela císařská Čína po opiových válkách ve druhé polovině 19. století podepsat, se tu nabízí takříkajíc sama.
Ovšem není to tak jednoduché. Ruské střety s Čínou tu začaly už v 17. století. Čínu v polovině 17. století ovládli Mandžuové, vytvořili poslední dynastii císařství Qing (1644-1911) a v podstatě souběžně se dostali do konfliktu s ruskými vojáky, kolonisty a kozáky v tzv. rusko-qingské válce (1652-1689). Podstatou konfliktu tehdy bylo ruské překračování řeky Amur (do levobřeží Amuru) do výsostného území Mandžuska, které je dnes součástí tzv. Severovýchodní Číny, provincie Heilongjiang, nazvané podle řeky Amur, které Číňané říkají „Řeka černého draka“.
Na konci války měli sice Mandžuové spadeno na celé Zabajkalí, Něrčinskou smlouvou si ale i tak potvrdili rozsáhlá území. Smlouva však nestanovila přesné geografické body, a navíc byla podepsána v pěti celkem rozdílných jazykových verzích, i když se tlumočníci – jezuité v čínských službách – snažili, seč mohli.
Jasná však byla severní hranice v tzv. Stanovém pohoří (Vnější Mandžusko), tedy včetně dnešního Chabarovsku, Vladivostoku a ostrova Sachalin. Tato území však Rusko, bez ohledu na Něrčinskou smlouvu, osídlovalo po celá dvě, tři staletí. I během její účinnosti posílalo své „delikventy“ do vyhnanství např. na ostrov Sachalin, který sdíleli ze severu s Japonci. Naopak Mandžuové o řídce osídlené kraje, kde platilo zvykové právo místních národů, neměly přílišný zájem.
Není se čemu divit, zimy jsou tu dlouhé a teploty padají až k 40 stupňům pod nulou. Po krátkém jaře přijde velmi horké léto s obrovskými komáry, ale už od druhého srpnového týdne se chodí sbírat václavky a večer je to skoro na svetr. Navíc Mandžuové se stali nobilitou celé Číny, tím spíše jim z Vnějšího Mandžuska stačilo uznání autority a občasné tributy místních tunguzských národů.
Tato obrovská území severně od Amuru a východně od řeky Ussuri (ruské Přímoří) v rozsahu přes milion km² však Čína ztratila po vynucené Ajgunské smlouvě (1858) a Pekingských dohodách (1860). Další ztrátu asi 910 tisíc km² ze středoasijského Xinjiangu znamenala Tarbagatajská smlouva (1864) také ve prospěch Ruska (a dnešního Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu).
Sovětsko-čínské sbližování, vrcholící během souběžné vlády J.V. Stalina a předsedy Maa v 50. letech 20. století, kdy byl Sovětský svaz brán jako „starší bratr“ Číny, velmi ochladlo v 60. letech. Sovětská okupace Československa v roce 1968 tu výrazně zvýšila napětí, vedoucí v roce 1969 k vojenským střetům obou zemí na řece Ussuri a v Terekty na pomezí dnešního Xinjiangu a Kazachstánu. Napětí obratně využil prezident Nixon s legendárním ministrem Kissingerem, když v roce 1972 získali Čínu na svou stranu a napomohli tak od roku 1978 její ekonomické konsolidaci.
Sovětsko-čínské vztahy se zlepšily až koncem 80. let za otevřené politiky Michaila Gorbačova, který v Pekingu v roce 1991 podepsal s generálním tajemníkem Jiang Zeminem Čínsko-sovětskou pohraniční úmluvu, řešící většinu hraničních sporů.
Rozpad Sovětského svazu brala tehdy Čína velmi věcně a v jednáních se pokračovalo s nástupnickými státy. Jel jsem tehdy přes SSSR vlakem do čínského Mandžuska a za měsíc se pak vracel už přes nové Rusko, kde se mi sice zbylé rubly proměnily v bezcenné papírky, jinak ale vše fungovalo.
Na úmluvu z roku 1991 navázal během státní návštěvy i prezident Boris Jelcin, který rovněž s Jiang Zeminem v roce 1997 podepsal dohodu o určení společných hranic. Už tehdy v Číně vznikala nová koncepce vztahu k Rusku a noviny popisovaly Rusko jako „starého přítele“.
Od roku 1997 spolupráce obou zemí jen posiluje, a zvláště intenzivních je posledních 13 let za prezidentů Xi a Putina. Oba absolvovali již k šedesátce vzájemných setkání. Proč? Rusko má zdroje, Čína zase technologie a spotřební zboží. Společná hranice má přes 4 200 km. Nakonec se zlepšily i vztahy běžných Číňanů a Rusů, zejména oproti počátku 90. let, kdy mi tam místní, občas s násilnickými výrazy, spílali podle vzezření do ruských „chlupáčů“ (lao maozi).
„Porcování území Ruska Čínou“ je proto spíš jen zbožným přáním naší západní civilizace, nebo tématem studentských prací, rozhodně by to ale byl problém z hlediska mezinárodního práva a z pohledu mezinárodních organizací, ve kterých Čína vynaložila v posledních dekádách tolik úsilí a peněz.
V mezinárodní politice se obě země přes odlišnou rétoriku snaží vyvažovat vojenskou a ekonomickou převahu USA regionálními partnerstvími a globálními aliancemi, jako jsou ekonomická spolupráce států BRICS nebo bezpečnostní spolupráce v rámci Šanghajské organizace spolupráce, kde je vedle mnoha asijských zemí i Indie s Pákistánem a také Rusko s Běloruskem.
Čína předbíhá Rusko technologicky, ekonomicky, politickým významem, ale představa, že by obsadila a zabrala území Ruska je za současné konstelace nemyslitelná. Čína nepotřebuje nová chaotická území, když může nechat správu Rusku a dohodnout si podmínky nájmu, prodeje či těžby a nákupu, které se dají spočítat. Zatímco náklady a výnosy vojenského dobrodružství spočítat nelze.
Čína je politicky stabilní, ale její ekonomika je v současné globální recesi napjatá. Domácí spotřeba neroste a predikce růstu DPH je do 4,5 % ročně. Proto by destabilizace Ruska nebo jeho ekonomický kolaps znamenaly pro Čínu vážné ohrožení.
V reálném světě všichni potřebují, aby Rusko přežilo jako politicky stabilní stát a konsolidovaně uzavřelo ukrajinskou expanzi. Přát si pád Ruska je hluboce naivní a nebezpečné. To by byla katastrofa neskutečných rozměrů a důsledků, které dnes umíme jen těžko odhadovat. Ostatně leccos nám mohlo napovědět Arabské jaro, jehož negativní důsledky pociťujeme zejména v Evropě v podstatě dodnes.
Vít Vojta, sinolog, etnolog a vydavatel serveru Asiaskop.cz
