Článek
Reakce předního českého sinologa Víta Vojty na můj předchozí text je pro mě nejen ctí, ale především příležitostí k důležitému upřesnění. Pan Vojta ve svém článku brilantně a s erudicí sobě vlastní rozebral historii rusko-čínských hranic, smluv a diplomacie. Správně upozornil, že z pohledu mezinárodního práva a historických precedentů je představa čínských tanků zabírajících Sibiř nesmyslná. V tom s ním bezvýhradně souhlasím a jeho znalosti v této oblasti plně respektuji.
Můj pohled se však od toho sinologického liší v jedné zásadní věci: v definici toho, co v 21. století znamená „ovládnout území“. Pan Vojta se dívá na svět optikou kontinuity a historie. Já se dívám optikou moderní ekonomické války, kde se historie nemusí nutně opakovat doslovně. Někdy se, jak říkal Mark Twain, jen rýmuje. A rým, který slyšíme dnes, nezní jako řinčení pásů tanků, ale jako šustění dluhopisů a cinkání jüanů.
Dovolím si proto předložit argumenty podložené tvrdými daty, proč je termín „porcování“ zcela na místě, i když na stožárech stále vlají ruské vlajky.
Hypotéka na stát: Vlastnictví de jure vs. vlastnictví de facto
Pan Vojta správně uvádí, že Čína preferuje stabilitu a nechce administrativně spravovat ruská území. To je logické. Proč by Peking přebíral odpovědnost za ruské důchody a infrastrukturu? Moderní dominance funguje jinak. Funguje jako bankovní zástava.
Když máte dům na hypotéku, jste v katastru napsáni vy (de jure). Ale dokud dům nesplatíte, skutečným pánem je banka (de facto). Rusko se vlivem sankcí a války dostalo do pozice dlužníka, který má už jen jednu banku – Čínu. Nejde o dojmy, ale o čísla. Podle dat z ruské centrální banky a analýz Financial Times se čínský jüan stal dominantní měnou pro ruský zahraniční obchod. Zatímco před válkou byly transakce v jüanech zanedbatelné, v roce 2023 tvořily už více než 34 % veškerého ruského exportu a importu. Rusko dobrovolně převedlo svou finanční suverenitu na měnu, kterou Peking řídí politicky. To je definice finančního vazalství.
Tato závislost jde však ještě hlouběji, přímo do státní kasy. Rusko muselo restrukturalizovat svůj Fond národního bohatství (NWF), tedy svou „pojistku na horší časy“. Poté, co byly západní měny zmrazeny, se jüan stal jediným likvidním aktivem, které Moskvě zbylo. Čínská aktiva nyní klíčovou část ruských rezerv. Co to znamená v praxi? Že hodnota ruských úspor je nyní plně závislá na rozhodnutích Čínské lidové banky. Pokud se Peking rozhodne devalvovat svou měnu kvůli podpoře vlastního exportu, Rusko zchudne, aniž by s tím mohlo cokoliv udělat. To není suverenita, to je finanční zajetí, kde věřitel drží dlužníka pod krkem.
Když obchodní partner drží klíče od průmyslu (Data z automotive a technologií)
Pan Vojta argumentuje tím, že jde o pragmatický obchod. Jistě. Ale podívejme se, jak tento „pragmatismus“ vypadá v číslech. Nejde o spolupráci, ale o monopolizaci.
Podívejme se na automobilový průmysl, který je páteří civilní ekonomiky. Poté, co se západní firmy stáhly, Čína nezaplnila jen „část“ trhu. Ona ho ovládla. Podle dat tvořily čínské značky na konci roku 2023 přes 56 % prodejů nových vozů v Rusku. Před válkou to bylo pod 10 %. Rusko dnes jezdí v autech značek Haval, Geely a Chery, které se tam prodávají dráž než v Číně, čímž Peking extrahuje kapitál přímo z ruských domácností. Rusko nemá na výběr – nemůže si vyrobit vlastní moderní vozy (chybí mu čipy a ABS) a nemůže je koupit jinde. Kdyby Peking zítra zastavil export náhradních dílů, Rusko se zastaví. To je moderní forma okupace – neobsadíte území, ale obsadíte dodavatelské řetězce.
Ještě děsivější je situace v průmyslové výrobě. Nejde jen o auta, jde o schopnost Ruska vůbec fungovat jako průmyslový stát. Klíčovou položkou jsou zde CNC obráběcí stroje, které jsou nezbytné pro zbrojní výrobu i civilní průmysl. Podle nové zprávy Rady pro ekonomickou bezpečnost Ukrajiny (ESCU) se Čína v letech 2023 a 2024 stala absolutním hegemonem, který zajišťuje 80–90 % veškerého dovozu obráběcích strojů do Ruska. Pokud Rusko potřebuje vyvrtat hlaveň tanku nebo vyrobit turbínu, potřebuje k tomu čínský stroj a čínský software. Čína tak drží v ruce „vypínač“ celého ruského obranného průmyslu. To není obchodní partnerství, to je technologická oprátka, kterou Peking pomalu utahuje.
Surovinová kolonie: Levná čerpací stanice pro Peking
Nejbrutálnější formou tohoto „ekonomického porcování“ je energetika. Pan Vojta zmiňuje, že Čína si „dohodne podmínky“. Realita je taková, že Čína si podmínky diktuje.
Data hovoří jasně. Ačkoliv objem vývozu ruské ropy do Číny láme rekordy (nárůst o 24 % v roce 2023), Rusko na tom tratí. Analytici upozorňují, že Čína využívá ruské izolace k nákupu surovin s masivními slevami oproti světovým cenám. Ještě markantnější je to u plynu. Jednání o plynovodu Síla Sibiře 2 se vlečou roky, protože Peking tvrdě požaduje cenu plynu na úrovni vnitrostátních ruských cen (tedy v podstatě za náklady). Rusko se stalo surovinovým přívěskem, který dotuje čínský průmyslový růst svými neobnovitelnými zdroji.
Právě projekt Síla Sibiře 2 je dokonalou ukázkou toho, kdo v tomto vztahu tahá za kratší konec provazu. Čína, která má alternativní dodavatele (Turkmenistán, LNG), odmítá investovat do stavby plynovodu na ruském území. Podle zpráv South China Morning Post Peking požaduje, aby Moskva zaplatila celou miliardovou výstavbu ze svého, přičemž Čína negarantuje objemy odběru, dokud nebude potrubí hotové. Rusko se tak musí obrovsky zadlužit, aby mohlo Číně dodávat levný plyn. To je klasická definice „dluhové pasti“ a infrastrukturního vazalství, jaké Čína aplikuje v rozvojovém světě. Sibiř se tak stává investičním rukojmím Pekingu, aniž by se musela měnit jediná hranice.
Mýtus „soukromých firem“: Grónsko a zákon z roku 2017
Pan Vojta ve svém textu naznačuje, že čínská expanze je věcí obchodu, nikoliv státní agrese. Jako příklad uveďme Grónsko, kde „soukromé“ čínské firmy jako Shenghe Resources získávají podíly v dolech na vzácné zeminy.
Je však naivní domnívat se, že v čínském modelu existuje hranice mezi byznysem a státem. Jak potvrzuje analýza CSIS, čínský Zákon o národní rozvědce z roku 2017 (článek 7) ukládá všem čínským organizacím a občanům povinnost „podporovat, pomáhat a spolupracovat se státním zpravodajstvím“. Když čínská firma ovládne důl v Grónsku nebo zemědělskou půdu na Sibiři, fakticky ji ovládá Komunistická strana Číny. Čína tak aplikuje Sun-c’ovo pravidlo: „Největší vítězství je to, které nevyžaduje boj.“ Proč by Čína vojensky obsazovala území, když může vlastnit podloží, licence a zisky skrze nastrčené korporátní struktury?
Je třeba jasně oddělit emoce od analytických faktů. Scénář náhlého překreslování hranic nebo vyvolávání paniky není na stole a nikdo soudný si nepřeje destabilizaci regionu. Termín „porcování“, který jsem použil, je proto nutné chápat jako přesnou novinářskou zkratku pro proces mnohem subtilnější, avšak o to nebezpečnější.
S Vojtou Vítem se shodneme v zásadní věci: Čína nechce válku a nedovolí pád Ruska. Kde se však naše pohledy rozcházejí, je interpretace motivů. Zatímco historický pohled může naznačovat partnerství, tvrdá data ukazují chladný pragmatismus. Peking drží Moskvu nad vodou, protože ji potřebuje – nikoliv jako spojence, ale jako levný zdroj energie a závislé odbytiště.
Vážím si historických paralel, ale píše se rok 2026. V dnešním světě se dominance nezískává mečem, ale úvěrovou smlouvou. A touto optikou už Rusko svou skutečnou nezávislost ztratilo.
