Čína mění světový řád a plánuje porcování Ruska. Západ zatím jen počítá tanky na Ukrajině

Svět posledních let žije v iluzi, že hlavním globálním konfliktem je krvavá válka na Ukrajině. Zatímco západní média, politici a veřejnost denně sledují pohyby fronty na Donbasu a analyzují každé slovo z Kremlu, na opačném konci eurasijského kontinentu probíhá proces, který má pro budoucnost lidstva řádově zásadnější význam. Čína, tichý a trpělivý gigant, nehraje hru na spojence ani na mírotvorce. Čína hraje hru o absolutní dominanci, ve které je Rusko pouze dočasným nástrojem, „užitečným idiotem“ a budoucí kořistí, zatímco skutečným cílem zůstává technologická a vojenská eliminace Spojených států. To, co vidíme dnes, není vznik nové osy zla, ale chladnokrevná příprava Pekingu na převzetí role globálního hegemona, přičemž válka v Evropě slouží jako dokonalá kouřová clona.

Západní společnost si dlouhá desetiletí pěstovala nebezpečně naivní představu o Číně jako o levné dílně světa, která touží pouze po obchodování. Tato představa byla pohodlná, protože nám umožňovala nakupovat levné spotřební zboží a nemyslet na důsledky. Realita je však mnohem temnější. Peking celou tu dobu nebudoval jen průmyslové kapacity, ale systematicky transformoval své ekonomické zisky do vojenské síly, která nemá v historii obdoby. Nejde o armádu určenou k obraně hranic, jak se nás snaží přesvědčit čínská propaganda. Jde o ofenzivní nástroj vykovaný s jediným účelem – porazit Spojené státy v jejich vlastní hře, ovládnout světové oceány a diktovat podmínky nového světového řádu. Válka na Ukrajině přišla pro Si Ťin-pchinga jako dar z nebes. Konflikt, který vyčerpává západní sklady munice, zaměstnává nejlepší mozky NATO a politicky štěpí Evropu, poskytl Číně to nejcennější: čas a klid na dokončení příprav. Zatímco se oči světa upírají na Bachmut nebo Charkov, v čínských loděnicích a laboratořích vzniká síla, která má ambici ukončit éru americké dominance.

Rusko v této rovnici nefiguruje jako rovnocenný partner, jak se snaží Vladimir Putin prezentovat svým občanům, ale jako umírající pacient, který je udržován při životě jen proto, aby ještě chvíli škodil Západu. Čínská strategie vůči Rusku je mistrovskou ukázkou bezohledného pragmatismu. Peking nepotřebuje silné Rusko; potřebuje Rusko závislé, zadlužené a technologicky podřízené. Čím déle válka na Ukrajině trvá, tím hlouběji Moskva padá do čínské pasti. Každý měsíc konfliktu, který Rusko ekonomicky a demograficky vysává, zvyšuje jeho závislost na čínském trhu, čínských čipech a čínské politické podpoře. Je to vztah predátora a kořisti, kde se predátor zatím jen usmívá a vyčkává, až oběť ztratí poslední zbytky sil. Donald Trump a jeho poradci si tuto realitu uvědomují s brutální jasností, což vysvětluje jejich zdánlivý cynismus vůči Ukrajině a obsesivní soustředění na Čínu a strategické body, jako je Grónsko. Nejde o šílenství, ale o návrat k syrové geopolitice, kde se nehraje o sympatie, ale o přežití.

Při pohledu na čínskou vojenskou modernizaci je nutné odhodit veškeré iluze o konvenčním zbrojení. Čínská lidová osvobozenecká armáda (PLA) nebuduje sílu, která má kopírovat americký model; buduje sílu, která má americký model systematicky rozbít. Strategičtí plánovači v Pekingu strávili poslední tři dekády detailním studiem amerických válek od Pouštní bouře až po Afghánistán. Identifikovali klíčové pilíře americké moci – letadlové lodě, satelitní komunikaci, logistické řetězce a technologickou převahu – a vyvinuli doktrínu, která cílí přímo na tato citlivá místa. Odborně se tento přístup nazývá A2/AD (Anti-Access/Area Denial), což v překladu znamená strategie odepření přístupu. V praxi to znamená vytvoření tak smrtící zóny v okruhu tisíců kilometrů od čínského pobřeží, že jakýkoli pokus amerického námořnictva vstoupit do tohoto prostoru by se rovnal sebevraždě.

Nejviditelnějším důkazem této strategie je čínské námořnictvo, které je dnes podle počtu trupů největší na světě. Nejde však jen o čísla, ale o složení flotily. Čína masivně investuje do torpédoborců typu 055, které jsou mnohými experty považovány za nejlépe vyzbrojené hladinové lodě současnosti, schopné nést hypersonické střely proti lodím. Zatímco americké námořnictvo je postaveno na projekci síly po celém světě, čínské loďstvo je designováno jako „kladivo“ na americké svazy letadlových lodí. Peking dobře ví, že potopení jedné americké letadlové lodi by pro Washington znamenalo nejen ztrátu tisíců životů, ale především psychologický šok a politickou katastrofu, která by mohla vést ke stažení USA z regionu. K tomuto účelu Čína vyvinula a masově vyrábí balistické střely DF-21D a DF-26, přezdívané „zabijáci letadlových lodí“. Tyto zbraně jsou unikátní tím, že dokážou zasáhnout pohybující se loď na vzdálenost tisíců kilometrů rychlostí, proti které současná americká protiraketová obrana nemá spolehlivou odpověď.

Další vrstvou této anti-americké architektury je vesmír a kybernetický prostor. Americký způsob vedení války je fatálně závislý na datech, GPS navigaci a satelitním průzkumu. Čína to ví, a proto investuje astronomické částky do schopností, jak nepřítele „oslepit a ohluchnout“. Vývoj antisatelitních zbraní, laserových systémů schopných rušit optiku družic a kybernetických jednotek zaměřených na americkou infrastrukturu není defenzivním opatřením. Je to příprava na první minuty budoucího konfliktu. Cílem je vyřadit americké oči a uši dříve, než padne první výstřel na zemi. Čína nehodlá bojovat férově; hodlá vypnout nepříteli světlo a pak ho zničit ve tmě. Tato doktrína je podpořena masivním rozvojem jaderného arzenálu, který už dávno opustil doktrínu „minimálního odstrašení“. Výstavba stovek nových sil pro mezikontinentální balistické rakety v čínských pouštích je jasným signálem, že Peking chce mít schopnost vzájemně zaručeného zničení, která by odradila Washington od jakékoli eskalace v případě čínské invaze na Tchaj-wan nebo jiných expanzivních kroků.

Je ironií osudu, že vzestup této děsivé vojenské mašinérie byl financován převážně peněženkami západních spotřebitelů a naivitou evropských politiků. Evropa, zaslepená vidinou levného zboží a krátkodobých zisků, se dobrovolně stala sponzorem čínského zbrojení. Každý kontejner s levnou elektronikou, každá solární elektrárna postavená z čínských panelů a každá evropská továrna přesunutá do Šen-čenu přispěly k vybudování průmyslové kapacity, která dnes chrlí válečné lodě rychleji, než je Západ stíhá počítat. Čína využila globalizaci nikoliv k integraci do demokratického světa, jak jsme doufali, ale k vybudování autarkní, soběstačné válečné ekonomiky.

Tento průmyslový aspekt je v případném konfliktu rozhodující a často přehlížený. Válka na Ukrajině ukázala, že moderní konflikt není jen o chytrých technologiích, ale o schopnosti vyrábět „železo“ v masovém měřítku – dělostřelecké granáty, drony, obrněná vozidla. Zde má Čína drtivou převahu. Díky konceptu „vojensko-civilní fúze“ je celý čínský průmysl v podstatě dvojího užití. Loděnice, které dnes staví kontejnerové lodě pro evropský trh, mohou být zítra přepnuty na výrobu výsadkových plavidel. Továrny na komerční drony DJI, které zaplavily svět, jsou de facto linkami na výrobu levné, ale efektivní munice. Zatímco Spojené státy a Evropa bojují s deindustrializací, nedostatkem kvalifikované pracovní síly a složitými dodavatelskými řetězci, Čína má vše „pod jednou střechou“. Je schopna nahrazovat ztráty v tempu, o kterém se generálům NATO ani nesní.

Závislost Západu na Číně v klíčových sektorech, jako jsou vzácné zeminy, farmaceutické suroviny nebo bateriové technologie, je další strategickou zbraní Pekingu. Evropa se v zeleném zápalu zbavila závislosti na ruském plynu jen proto, aby upadla do mnohem nebezpečnější závislosti na čínských technologiích pro „zelenou tranzici“. Čína tak drží prst na tepně evropské ekonomiky. V případě konfliktu by Peking nemusel vyslat jediného vojáka do Evropy; stačilo by zastavit export klíčových komponentů a evropský průmysl by se zhroutil během několika týdnů. Toto není obchodní partnerství, to je strategické rukojmí. Evropa si tak dlouho hýčkala svého „obchodního partnera“, až zjistila, že si vykrmila predátora, který už přerostl svou klec a nyní si brousí zuby na globální dominanci.

Zatímco se západní analytici dohadují, zda Rusko vyhraje nebo prohraje na Ukrajině, v Pekingu už mají jasno: Rusko prohrálo v momentě, kdy válku začalo, a Čína je připravena sklidit plody této porážky. Vztah mezi Si Ťin-pchingem a Vladimirem Putinem je často popisován jako spojenectví autokratů proti demokratickému světu. Při bližším pohledu na data a toky peněz se však odkrývá zcela jiný obraz. Rusko se v důsledku západních sankcí a vlastní izolace stalo vazalem Číny. Moskva dnes nemá komu jinému prodávat své nerostné bohatství ve velkém objemu a nemá od koho jiného nakupovat technologie nutné pro chod státu i války. Čína této situace využívá. Nakupuje ruskou ropu a plyn s obrovskými slevami, zatímco Rusku prodává své zboží za plné ceny, často v jüanech, čímž posiluje vlastní měnu a činí ruský finanční systém závislým na Pekingu.

Nejde však jen o ekonomiku. V dlouhodobém horizontu se rýsuje mnohem vážnější hrozba pro ruskou státnost – územní integrita Sibiře a Dálného východu. Tato rozsáhlá území, bohatá na suroviny, ale liduprázdná a zanedbaná, jsou v ostrém kontrastu s přelidněnou a po zdrojích hladovějící Čínou hned za hranicemi. Čínské učebnice dějepisu a nacionalistická rétorika nikdy nezapomněly na takzvané „nerovné smlouvy“ z 19. století, kdy carské Rusko získalo tato území na úkor oslabené Číny. Dnes se karta obrací. Čína sice oficiálně nenrokuje ruské území vojensky, ale fakticky provádí tichou kolonizaci. Čínské firmy těží ruské dřevo, čínští farmáři obdělávají ruskou půdu a čínský kapitál ovládá klíčovou infrastrukturu.

Vladimir Putin ve své zaslepené nenávisti k Západu vehnal Rusko přímo do chřtánu draka. Rusko se stává surovinovým přívěskem čínské ekonomiky, levnou čerpací stanicí a dodavatelem kovů pro čínský průmysl. Dluhy, které Rusko vůči Číně hromadí – ať už přímé finanční závazky nebo ty politické – jsou nesplatitelné. Až válka na Ukrajině skončí, ať už jakkoliv, Rusko zůstane vyčerpané, technologicky zaostalé a izolované. V tu chvíli Čína uplatní své nároky. Nebude to možná invaze tanků, ale ekonomické převzetí kontroly nad celými regiony. Čína si Rusko „nekoupí“, ona si ho převezme za nesplacené dluhy. Pro Peking je to ideální scénář: Rusko slouží jako štít, který absorbuje údery Západu, zatímco jeho vnitřní podstata je pomalu stravována čínským vlivem.

V kontextu této globální hrozby se kroky Donalda Trumpa a části americké republikánské elity jeví v úplně jiném světle. To, co evropská média často nálepkují jako izolacionismus nebo šílenství, je ve skutečnosti brutální návrat k realpolitice. Trumpova administrativa (ať už minulá či budoucí) chápe, že Spojené státy nemají kapacity na to, aby byly policistou celého světa a zároveň čelily existenční hrozbě ze strany Číny. Opuštění zájmů na Ukrajině nebo tlak na evropské spojence, aby se o svou bezpečnost postarali sami, vychází z kalkulace, že každá miliarda dolarů a každá raketa poslaná do Evropy chybí v Pacifiku. USA se připravují na střet titánů a zbavují se zátěže, která by je mohla v rozhodující chvíli brzdit.

Příkladem tohoto strategického myšlení je často vysmívaný zájem o koupi Grónska. Pro laika to znělo jako absurdní realitní vtip. Z pohledu vojenského stratéga je to však geniální tah. Grónsko je klíčem k ovládnutí Arktidy a severního Atlantiku. S tím, jak tají ledovce, se otevírají nové námořní trasy a zpřístupňují se obrovská ložiska nerostných surovin, včetně vzácných zemin, které USA zoufale potřebují, aby nebyly závislé na Číně. Umístění amerických základen, radarů a hypersonických střel v Grónsku by vytvořilo nepřekročitelnou bariéru pro jakékoli čínské ambice v tomto prostoru a zároveň by poskytlo ideální odraziště pro obranu amerického kontinentu. Je to moderní verze budování pevnosti. Trumpovo uvažování je oproštěno od sentimentu; jde mu o monopol, o kontrolu klíčových bodů na mapě, o zdroje. Ví, že Čína hraje stejnou hru, jen mnohem déle a systematičtěji.

Největší hrozbou dneška tedy není Rusko, které se utápí ve vlastní krvi na ukrajinských stepích. Rusko je nebezpečné svou nepředvídatelností a jaderným kufříkem, ale nemá potenciál stát se globálním hegemonem, který přepíše pravidla světového řádu. Tuto ambici a schopnost má pouze Čína. Peking disponuje penězi, lidmi, průmyslem i vůlí k moci. Má armádu, která je šitá na míru k porážce Ameriky. Má trpělivost, kterou demokratické cykly Západu postrádají. Zatímco my řešíme, zda poslat na Ukrajinu o deset tanků více, Čína spouští na vodu další torpédoborec a utahuje smyčku kolem Ruska i globálních obchodních tras. Pokud se Západ neprobudí z iluze, že s Čínou lze hrát podle pravidel fair play, můžeme se brzy probudit do světa, kde se naše svoboda a prosperita stanou jen historickou poznámkou pod čarou v čínských učebnicích dějepisu. Čas se krátí a predátor už není jen na lovu. Predátor už prostírá stůl.