Izrael útok na Írán připravoval roky, impotence protivzdušné obrany šokuje

Izraelský útok na Írán šokoval v pátečním brzkém ránu celý svět, pravděpodobně i samotný Írán. Je to začátek velkého regionálního, možná i světového konfliktu, nebo se situace ještě může uklidnit? Je zde vůbec ještě šance na mírové řešení a dohodu? Co bude následovat a co nás čeká? Může to vést až k jaderné válce? Tématu se věnuje odborník na Blízký a Střední východ Tomáš Strnad.

Určitě si kladete otázku, proč k útoku došlo právě nyní? Faktem je, že Izrael před podobným krokem varoval již delší dobu. S velkou pravděpodobností byl na takový útok připraven již za prvního období prezidenta Trumpa. Zřejmě byl plánován již v roce 2018, když Donald Trump odstoupil od jaderné dohody s Íránem. Tehdy však americký prezident izraelské návrhy na silovou likvidaci íránského jaderného zařízení odmítl a k útoku nedošlo1. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že podobně jako s v případě útoků pagery, Izrael postupně připravil přesný plán útoku tak, aby byl v případě potřeby schopen ho okamžitě realizovat.

V neděli 15. června měla proběhnout další jednání o íránském jaderném programu mezi zástupci USA a Íránu. Je pravděpodobné, že se Izrael obával, aby Američané neakceptovali nějaké kompromisní řešení. Izraelské vládě jde evidentně o definitivní a úplné zastavení íránského jaderného programu. Dle všech souvislostí se nejedná pouze o Írán, ale o výstrahu, aby v okolí Izraele nikdo nikdy žádný jaderný program nebudoval. Útok na Írán je tak signálem pro všechny. Brzké páteční ráno, tedy první a hlavní víkendový svátek muslimských zemí, nebylo vybráno náhodou. V tu dobu je klid a většina lidí spí. Útok tak evidentně všechny překvapil.

Vysocí íránští představitelé ještě před útokem stále ujišťovali, že je jejich země připravena a případný útok ji rozhodně nezaskočí. Opak se však zdá být pravdou. Írán pravděpodobně s útokem skutečně nepočítal. Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí ještě koncem minulého a počátkem tohoto roku ujišťoval, že pokud by Izrael nebo USA byly schopny íránská jaderná zařízení zničit, prostě by tak učinily, a s Íránem by vůbec nevyjednávaly2. Írán možná spoléhal rovněž na americký tlak a to, že Donald Trump v době, kdy s Íránem jedná, Izraeli podobný krok neumožní.

Velkým překvapením tak je absolutní impotence íránské protivzdušné obrany. Izraelské stíhačky bez problémů přeletěly velký kus íránského území, zaútočily, a opět se vrátily zpět do Izraele. Někteří připouštějí, že se systém teprve znovu spouští. V oficiálních médiích je však potvrzeno, že je vždy během útoku spuštěn3. Izraelský útok byl velmi účinný a ukázal velkou sílu, se kterou se musí počítat. Jaký však je jeho skutečný cíl a čeho chce Izrael dosáhnout?

Co je hlavním izraelským cílem?

Izrael se nikdy netajil tím, že udělá vše, aby íránský jaderný program, a případně i jiné jaderné programy v regionu, zastavil za každou cenu. Nezdá se, že by, jak píší některá média, šlo o změnu íránského režimu. Je otázkou, jak by se k jadernému programu, který může být považován za důkaz síly a vyspělosti země, postavila  jakákoliv vláda. Je nepravděpodobné, že by od něho jen tak ustoupila. Pokud by v zemi nastal chaos, hrozilo by nebezpečí, že se některých zařízení mohou zmocnit radikální či kriminální živly. To by bylo ještě horší než současný stav. Zatím vše nasvědčuje tomu, že hlavním cílem Izraele je íránský jaderný program a íránská vojenská zařízení.

Je velmi těžké odhadnout, jaké ztráty tento útok způsobil. Podle posledních zpráv to zatím vypadá, že jaderná zařízení poškodil pouze málo4. Není rovněž snadné objektivně vyhodnotit, v jakém stádiu se íránský jaderný program ve skutečnosti nachází. Útok působil spíše teatrálním a velkolepým dojmem. Izrael byl schopen zasáhnout mnoho míst, zlikvidovat významné vědce i vojenské představitele. Íránský jaderný i vojenský program však zatím výrazně oslaben nebyl. Působí to spíše, jakoby chtěl Írán varovat, aby se tohoto programu rychle vzdal a přistoupil na tvrdé americké podmínky dřív, než bude pozdě, protože další útok může být mnohem horší.

Írán musel logicky reagovat. Reakce ovšem budí podobný dojem jako izraelský útok. Prvotní vypálení 100 dronů působí velkolepě, ale vzhledem k tomu, že tyto drony na přelet z íránského na izraelské území potřebují zhruba 9 hodin5, mohl se Izrael na útok dobře připravit a začít je sestřelovat dříve, než na jeho území dorazily. Další útok balistickými střelami již byl horší. Těm stačí na přelet území pouhých 12 minut. I tak však byly škody, které způsobily, omezené. Írán jich navíc vystřelil pouze 100. Předpokládá se nicméně, že jich má v zásobách minimálně 30006.

Pokud by chtěla jedna strana tu druhou výrazně poškodit, či dokonce úplně zničit, použila by mnohem větší sílu. Zatím se tedy zdá, že se z obou stran jedná o varovné útoky. Jejich síla však roste a každá strana sahá ke stále větší razanci. Zatím se nezdá, že by zde byla snaha o větší eskalaci. Situaci uklidnit však rovněž nebude snadné. Ani jedna strana nebude chtít ztratit tvář, ustoupit a jen tak snadno přistoupit na mírová jednání. Hodně bude záležet na okolním světě a iniciativách dalších zemí.

Reakce světa

Americký prezident delší dobu zdůrazňoval, že si nepřeje, aby Izrael na Írán zaútočil s tím, že dává přednost dohodě. Zároveň však vyjadřoval zklamání nad protahováním jednání ze strany Íránu a neschopností zatím nalézt shodu. Donald Trump původně tvrdil, že o útoku vůbec nevěděl. Poté přiznal, že byl informován7. Opět to budí dojem, jako by se jednalo o sehraný tah s cílem vyvinout na Írán větší tlak a ukázat sílu s cílem ho přimět k přijetí amerických podmínek. Zapadá to do výše uvedené teorie.

Čína vyslovila znepokojení nad izraelským útokem na Írán, varovala před další eskalací, vyzvala obě strany k deeskalaci a nabídla prostřednictví a pomoc k jednáním o míru8.

Podobně zareagovalo Ministerstvo zahraničních věcí Ruska s tím, že zdůraznilo nevhodnost útoku v době před chystaným jednáním představitelů USA a Íránu, vyslovilo obavy z možných důsledků pro široké okolí v případě poškození radiaktivních zařízení a naznačilo možnou vinu „některých západních zemí“ ve snaze poškodit Írán. Jinak je zde opět výzva k míru a jednáním9.

Obavy z eskalace, nebezpečí pro další vývoj regionu a výzvy k jednáním se nesou celým regionem. Nikdo si nepřeje další eskalaci a nikdo se nechce jednoznačně přidat na žádnou stranu. Žádná země regionu nevolá po zničení Státu Izrael, ale nikomu se útok na Írán nehodí a nezamlouvá. Pozitivní je, že všichni nabízí pomoc a možnost zprostředkovat jednání a uklidnění situace. Bez mezinárodního tlaku a úsilí těžko k dohodě dojde.

Čeká nás jaderná válka?

V tuto chvíli je opravdu velmi těžké předvídat, co bude dál. Situace je velmi napjatá a může se stát cokoliv. I když se spíše zdá, že se ze strany Izraele jedná o koordinovaný tlak s USA na Írán, aby přijal americké podmínky a neměl vůbec žádnou možnost vybudovat vojenský jaderný program. To navíc platí jako exemplární příklad pro všechny země regionu, aby se o podobný plán ani nepokoušely; situace se může velmi snadno vymknout z rukou. Pokud bude Írán v těžké situaci a zahnán do kouta, nebude mít co ztratit, a společně se sobě nakloněnými milicemi může dojít k velkému regionálnímu, případně i světovému konfliktu. Írán tak musí dostat možnost neztratit tvář a musí být v pozici, kdy bude případnou dohodu doma prezentovat jako vítězství.

Zatím se zdá, že si eskalaci nikdo nepřeje. I přes prohlášení íránských představitelů, že v případě izraelského útoku na své území zaútočí také na americké základny, se tak zatím nestalo, a pravděpodobně ani nestane, a to přes Trumpovo přiznání, že o izraelském útoku věděl. Pokud by Írán na americké vojenské základny v regionu skutečně zaútočil, zaútočil by de facto na území dalších států, které by tím postavil proti sobě. Dalším pozitivním bodem je totiž fakt, že íránsko-saúdská dohoda stále platí a nikdo v regionu si nepřeje konflikt s Íránem.

Ve hře je nyní vše a otevřeny jsou všechny karty. Vedle nebezpečí velké války je zde ovšem i šance na dohodu a uklidnění, která stále není malá.

Multilaterální svět

Tento vývoj navíc ukázal na další fenomén, a tím je změna poměru sil ve světě a začátek multipolárního světa. I když Izrael zřejmě o plánu útoku na Írán USA informoval, učinil ho sám bez amerického souhlasu. Podobně i Írán jedná zcela samostatně. Stejné to bylo v případě nedávného indicko-pákistánského konflliktu. K deeskalaci je nyní třeba více hráčů. I v případě íránsko-izraelského konfliktu sledují všichni také to, jak se k němu postaví lokální hráči jako Saúdská Arábie, Spojené Arabské Emiráty, Turecko a další, tak i jiné světové mocnosti jako EU, Čína nebo Rusko. Tento trend bude pravděpodobně sílit. Ve světě již nebude jedna mocnost, která by rozhodovala, ale vše bude záležet na reakci více zemí.

Starý systém se nám před očima rozpadá a nový teprve pomalu vzniká. Tento pohyb tak způsobuje otřesy a destabilizace v určitých částech světa. Je otázkou, jestli nové rostoucí síly jako Čína, Indie, Saúdská Arábie, SAE, Turecko, Brazílie, Indonésie a další vytvoří společně s USA, EU, Ruskem nějaký nový stabilní systém, nebo jestli se bude svět dělit do bloků a dohody se budou vytvářet mezi nimi.

Tomáš Strnad, odborník na Blízký a Střední východ