Článek
Na realizaci tohoto 415 kilometrů dlouhého projektu Japonci v letech 1940 až 1943 nuceně nasadili až 250 000 civilistů z jihovýchodní Asie a více než 60 000 spojeneckých válečných zajatců. A jak už to bývá, skutečné hrůzy Železnice smrti zcela překryl smyšlený holywoodský kasovní trhák Most přes řeku Kwai, který stál zcela jinde.
V krutých podmínkách, vystaveno brutálnímu zacházení, zemřelo asi 90 000 civilistů a více než 12 000 spojeneckých zajatců. Po skončení druhé světové války se 111 japonských věznitelů ocitlo před soudem za válečné zločiny, kterých se dopustili při stavbě železnice. Nad 32 z nich byl vynesen trest smrti. Oběti ze zemí jihovýchodní Asie se žádného odškodnění nedočkaly.
Plán na propojení thajského Bangkoku s barmským Rangúnem na začátku dvacátého století zavrhli jako neproveditelný samotní Britové. Japonská verze kopírovala již vytyčenou britskou trasu, proti extrémním přírodním podmínkám však nasadili nejlacinější pracovní sílu, jaká byla v té době k dispozici - novodobé otroky, válečné zajatce. Jedním nich byl i Jack Jennings.
Jack Jannings zachycený na fotografii v době svého mládí.
V japonském zajetí se ocitl 15. února 1942 po pádu Singapuru, který se stal největší porážkou v dějinách britského impéria. Ve spárech Japonců zůstal až do konce srpna 1945. Během více než tří let byl společně se svými druhy vystaven neuvěřitelnému strádání. Hned po kapitulaci byl společně se svými spolubojovníky odveden na tenisový kurt, kde v plném slunci strávili pět dní. Jedinou stravou, které se jim dostávalo, představovaly sušenky a voda, kterou jim občas jejich věznitelé hodili přes plot. Pravé peklo však na ně teprve čekalo až v různých táborech na stavbě železnice smrti.
Jako tesař musel Jack Jennings dělat všechno, co souviselo se dřevem: kácet stromy, rozřezávat je a skládat na hromadu u kolejí. „Uvědomil jsem si, že život v táboře se musí stát mým životem. Musel jsem zapomenout na domov. Soustředil jsem se na přežití. Neměl jsem myšlenky na smrt. Vězni, kteří se nakonec dostali domů, měli štěstí a já jsem byl rozhodnutý, že budu patřit k těm šťastným,“ svěřil se po válce Jennings. Jakousi zábavu v zajetí mu dávala hra na foukací harmoniku a šachy, které si sám vyrobil.
Japonští věznitelé s oblibou zajatce trestali za jakoukoliv drobnost. Za porušení pravidel hrozilo umístění do klece, za pokus o útěk stětí hlavy. „Když jste nepracovali tak, jak si Japonci mysleli, že byste měli, dostali jste pendrekem nebo pažbou pušky. Měl jsem kamaráda, který spal vedle mě. Jednou ráno jsem se probudil a on byl mrtvý. Prostě to vzdal.“
Balíčky, které vězňům přicházely prostřednictvím Červeného kříže, často nenašly adresáta, protože si je rozebrali věznitelé. K Jenningsovi tak tímto způsobem během více než tří let nedoputovalo skoro nic. Trpěl úplavicí a bércovými vředy a obával se, že jeho čas se krátí. Přesto se mu jakoby zázrakem podařilo přežít a mohl se vrátit ke své životní lásce, se kterou se v prosinci 1945 oženil.
Své zážitky z japonského zajetí si dlouho nechával pro sebe, když však jako třiasedmdesátiletý napsal knihu pamětí Vězeň bez zločinu, zjistil, že lidi jeho příběh zajímá. Účastnil se různých vzpomínkových akcích a setkání bývalých válečných zajatců, a dokonce se před deseti lety vrátil do Thajska, do míst svého utrpení. S jeho osudem se seznámily i miliony lidí prostřednictvím fondu národní loterie, která mu umožnila vydat se na Dálný východ a navštívit hroby svých mrtvých kamarádů. Krajina se sice hodně změnila, ale úcta, se kterou se Jennings setkal, mu pomohla překonat jeho traumata a definitivně je zanechat minulosti.
Jack Jannings při hře na svou oblíbenou harmoniku, kterou si krátil čas v zajetí.
Příběh Železnice smrti mezitím v poválečných časech nabral svoji vlastní podobu a stal se legendou, fenoménem zosobněným jednou z částí celé stavby. Tu nejdříve představil francouzský spisovatel Pierre Boulle, mj. také autor Planety opic, v románu Most přes řeku Kwai, který se v roce 1957 stal předlohou pro oscarovou filmovou verzi.
Režisér David Lean v ní hlavní role svěřil Williamu Holdenovi a Aleku Guinnessovi. Ocenění za nejlepší adaptovaný scénář si odnesl i Boulle, který sice nemluvil anglicky, ale na rozdíl od skutečných scénáristů, Carla Foremana a Michaela Wilsona, nebyl v Hollywoodu na černé listině. Přes všechno uznání zúčastnění autoři představili divákům a čtenářům dílo, které se skutečným osudem Jacka Jenningse a jeho spolubojovníků mělo společné pramálo. Umělecká licence publiku nabídla příběh o mostu, který vlastně stál na jiné řece, sepsaný autorem románové předlohy, který na jeho stavbě nikdy nepracoval a své dílo zalidnil vymyšlenými postavami i situacemi.
Pavel Zvolánek, publicista a průvodce po jihovýchodní Asii
Článek jsme publikovali na serveru Asiaskop.cz, kde se věnujeme dalším tématům z oblasti jihovýchodní Asie.
