Článek
Upozornění: článek může obsahovat drobné spoilery o sérii Modrooký samuraj, i když série slouží spíše jako příklad. Co je zde napsáno, platí pro příběhy obecně - na formě vyprávění (audiovizuální či psaná) nezáleží. I když série slouží spíše jako příklad.
Poučka, která se používá neustále dokola, zní, že pokud chcete napsat něco dalšího (např. román), vaše postavy se musí „změnit“, a pokud jste spisovatel, tak prostě narazíte dříve či později na to, že se vaše postavy musí „vyvinout“. Ono to tak ale ve skutečnosti úplně není. Vy jako autor nutně nemusíte vyvádět psí kusy, abyste tam to „vyvinout“ dostali. Realisticky bráno, pokud to tam našroubujete uměle, obecenstvo to pozná/vycítí. A vy nemůžete tvrdit, pokud máte jednu postavu, jejíž historii i budoucnost (plus mínus) znáte, že gesto, které udělá v dětství vy jej zobrazíte v rámci flashbacku, je „vývoj“ postavy. Že to v sobě zakódované „neměla“. Když zopakuje toto gesto o 20–30 let později, to není úplně vývoj. Jde o to, že máte nějaké základní rysy postavy, které ukazuje postava navenek – její vnější „prvotní“ jednání, a jediné, čeho vy musíte jako autor docílit, je, že vaše obecenstvo po určitou dobu věří tomu, že postava je nějaká. Ve skutečnosti taková být vůbec nemusí. A jediné, co uděláte, je, že se z nějakých bodů, které o postavě víte, že je má, zaměříte jako první na body, které dokazují (= utvrzují obecenstvo v tom), co si o postavě už myslí (= o tom horším o ní), a pak vytáhnete na světlo pravý opak (= to lepší o postavě) a podložíte to existencí flashbacku. Zde se nachází krásný příklad, jak to vypadat má. Jde o sérii Blue Eye Samurai (Modrooký samuraj).
Věřím, zvláště s přihlédnutím k tomu, co všechno v rámci reakce na tuto sérii se natočilo, řeklo a napsalo, že spousta lidí tento aspekt pominula.
Jedná se o postavu Taigena. V rámci flashbacku máte zachyceno, jak pouští kámen, místo aby s ním hlavní hrdinku (Mizu) udeřil. A potom následuje celý rozbor o tom, jak se postava „vyvinula“, a jak se z „arogantní stala méně arogantní postava“. To ale ve skutečnosti není to, co nám bylo ukázáno. Co nám ve skutečnosti bylo ukázáno, je, že tato postava je schopná soucitu. A pravděpodobně vlivem zkušenosti a vlastních ambicí byla nucená tuto svou vlastnost potlačit nebo skrývat. To, co se následně stane je, že místo aby se rozhodla tak, jak je očekáváno na základě její formální struktury a standardní šablony (jít po Mizu spolu s ostatními chlapci, protože to stvoření je kříženec), rozhodne se udělat to lidštější, skrytější, zvláštní gesto – upustit kámen. Zachránit Mizu, dát postavě prostor pomstít se, a teprve potom s ní/m znova bojovat za navrácení vlastní cti. (Plusové body sérii za to, že na Taigenovi ve floku ostatních kamarádíčků honících štvanou Mizu skutečně nejde poznat, vizuálně ani chováním, že se nezachová v souladu s očekáváním.)
Tohle ve skutečnosti ale není vývoj postavy. O vývoji postavy se můžeme bavit teprve tehdy, kdy se např. Taigen rozhodne převážně jednat v souladu se svou lidskou stránkou schopnou soucitu na pravidelné bázi. To nám ale není slíbeno, a myslím, že to ani nečekáme. My pouze čekáme, že se takto asi začne chovat na pravidelném bázi k jedné jediné postavě, a tou je Mizu. Opakuji: tohle ale není vývoj. Tohle je předpoklad, který byl v postavě celou dobu pevně zabudován. A já nemůžu tvrdit, že to, že se najednou začal opírat místo o zkušenosti a vzdělání/trénink o svůj instinkt, je vývojem postavy.
V krátkých formách je těžší ukázat cokoliv jiného než zachycení změny. Zachytit změnu a zvýraznit ji, to se nejlépe dělá v krátkých formátech typu povídka. Z toho by si naopak romanopisci mnohdy měli vzít příklad. Pokud chtějí účinně a efektivně vytvořit scénu, kterou si lidé zapamatují: Pokud máte něco důležitého, nesnažte se nic prodlužovat. Oberete vaše sdělení o pádnost, pokud natahujete. Kdo chce sledovat proměnu, o které jsme se výše bavili, vybírá si obvykle dlouhé formáty, kde jsou krok po kroku ukázány detaily a jednotlivosti. Protože tam krásně změna být ukázána může. Je na to čas, je na to prostor. Tohle vám povídka zachytit nedokáže, protože povídka o jednotlivých krocích ani být nemá.
Někdy není třeba složitě vymýšlet vývoj postavy. Někdy se stane, že je v postavě zabudovaná, a vaším jediným úkolem je osvětlit tuto obecenstvu ještě nezřejmou vlastnost postavy, v širším kontextu a v „akci“.
