Článek
Obloha není nikde tak modrá a vzduch není nikde tak voňavý jako tady doma. Co tu žiju, a to je požehnaných roků, baběnky jsou usměvavé, paničky krev a mlíko, děvčátka jako poupátka. Tetičky výborně vaří a místní klepny nezavřou pusu, když se za letních dnů vybavují na zápraží. S chlapy je potíž jako všude jinde na světě, ale nikdo nemá Tondovo srdce, Holobrádkovy pracky, Pepův šprýmařský um a Honzovu manželku, která peče líp než pekař Vacků. Nikde není tráva tak zelená, nikde nevaří lepší pivo. A kdyby to někdo chtěl zpochybňovat, zasměji se, prohodím: Ba ne, to my tady máme… a pěkně to tomu prostořekému nekňubovi vysvětlím. Vysvětlím mu, že nikde není líp.
Mám pro cestovatele zvláštní slabost, sám se za jednoho z nich považuji. Rád se s nimi, když po úmorné cestě a dobře uzavřeném obchodu přijdou k nám do krčmy, dohaduji, a vyvracím tvrzení, že vzduch voní všude stejně. Nejčastěji v tom případě hodím na stůl orientálními zeměmi a vůní koření, na což nemají co říct. A já se směji, protože v tu ránu vím, že mě vůbec nepochopili.
Jednoho dne k nám zavítal cizinec a my si ho nevšimli. Zrovna toho dne Pepa nepřišel do krčmy. Vyptával jsem se nejprve výčepního, potom chlapů, jestli o něm neslyšeli. Všichni vrtěli hlavou.
„I slyšel,“ ušklíbl se doktor Holička. „Baže slyšel. Vychrapuje dnes v postýlce,“ všichni se zasmáli. Doktor Holička byl sice trochu nemehlo ve své profesi a trochu rýpal v záležitostech druhých, ale ve svízeli vždycky ochotně pomohl. Počkal, když tu a tam na medicínu nebyly prostředky.
„Co mu, doktůrku, je?“ Holobrádkovy svaly zahrály jako harmonika, když se natahoval po pivu.
Doktůrek si zajel rukou do vlasů, prohrábl je a zhluboka si povzdechl; v krčmě tomu shodně říkali znak doktorského génia v poloze přemýšlející. Zavolal na hospodského, že si prosí další truňk, a teprve potom se obrátil na Holobrádka: „Schvátilo ho nastuzení.“
„Doktůrku – to mě taky!“ zvolal Holobrádek a krčma se rozchechtala. „Co tak mi napsat lísteček pro pána, že zítra nedojdu?“
Doktůrek si Holobrádka prohlédl s komickou důsledností; mlaskl, zavrtěl zamítavě hlavou a pravil: „Nevypadáš, že bys blouznil z horečky. Ale možná ti pivko už nesvědčí.“
Krčmu zaplavila další vlna smíchu. Holobrádek se rád zpil do němoty, jen co byla pravda. Ale byl to náš Holobrádek.
Na druhou stranu by to nebyl Holička, aby si z něj neudělal dobrý den, když příležitost z vlastní vůle zaklepala na dveře a vnutila se do doktůrkovy dílny.
„Tak ho od nás pozdravujte,“ zavolal výčepní. Doktůrek přikývl a obrátil se ke svému pivu, zatímco my jsme začali debatovat o letošní úrodě.
Pepanovi nebylo podobné, aby se nechal kýmkoli zdržovat v posteli, proto jsme mu druhý den nechali přinést pivo na stůl. Doktůrek však zavrtěl hlavou: „Je mi líto, pánové. Nikam jsem ho nepustil, aby se mu nezhoršilo zdraví.“
„Co je to tentokrát?“ zavrčel Holobrádek, na němž kvůli Pepanově nemoci zůstala všechna práce. Byl na Pepu rozmrzelý a po právu nespravedlivý.
„Pořád to samé a navíc zimnice,“ odvětil doktůrek a poprosil o pivo. Vypadal přepadle, když se na něj člověk blíž podíval.
Třetí den nepřišel do krčmy už ani on.
„Neměli bychom jít Pepu navštívit?“ zeptal jsem se nakonec těch plesnivců s vyvaleným pupkem, kteří kolem mě seděli a reptali.
„Toho otrapu mizerného, líného, co nikdy nebyl nemocný, a teď najednou, když přibylo trochu poctivé práce, člověk ho nevidí? Se mnou nepočítejte,“ řekl Holobrádek kysele.
„Ani se mnou,“ povzdechl Tonda. Ačkoli on alespoň vypadal zklamaně, když vysvětloval, že nemůže jít: „Manka potřebuje nasekat dříví,“ zněla omluva.
„Vy jste mi kamarádi,“ ušklíbl jsem se, ale nechal jsem je být.
Cestou domů jsem viděl náměstím běžet Anku Bednářovou, pomocnici doktora. Jednou rukou křečovitě svírala košík, až klouby bělely, zatímco druhou si přichytávala šátek, aby jí neuletěl.
„Anko!“ zavolal jsem na ni a ona, ačkoli se otočila, nezpomalila.
„Počkej, zastav, kam ten kvalt?!“ dohnal jsem ji konečně a běžel vedle její rozevláté sukně. „Chtěl jsem se zeptat na doktůrka – dnes nebyl v krčmě.“
„Jéminkote, pane, ještě jste to neslyšel?“ zvolala Anka a popoběhla. „Jdu za lékárníkem. Doktor stoná. Má horečku, ani vstát nemůže. Musel ho nakazit ten Loudalů, kterého pořád ošetřoval.“
„Pepa?“ podivil jsem se. Musela to být nějaká nemoc, že se přenesla z věčně zdravého Pepana na otužilého doktůrka.
„Vy jste vážně ještě nic neslyšel? Všichni Loudalovi jsou nemocní. A ten váš Pepa je na tom prý zle.“
„Pozdravujte doktůrka,“ rozloučil jsem se zamyšleně a přestal jsem Anku pronásledovat.
„Budu,“ zavolala a přidala do kroku.
Nic naplat, teď už bych to k Loudalům nestihl, chlapi mě v krčmě zdrželi. Umínil jsem si navštívit Pepu po návratu.
Když jsem se ze své neodkladné pochůzky vrátil, s nelibostí jsem zjistil, že je zavřená spousta krámů. Celé město vypadalo jako neustlaná postel. Bylo nějak nakřivo, špatně, nějak zpřevráceno. Ani sluníčko na tu boží cestu nesvítilo.
„Co se tady stalo?“ zavolal jsem na muže, jenž mě míjel. Neznal jsem jeho jméno, jen tvář.
Muž si držel odstup, když se ke mně otočil; v jeho očích se zalesklo: „Vy jste ten kamarád Josefa Loudala?“ když jsem přikývl, řekl: „Nechoďte k nim,“ odspěchal, aniž věc objasnil. Samozřejmě jsem okamžitě pospíchal k Loudalům.
Pepa byl na pravdě boží, a kromě této rmutné zprávy na mě čekala ještě jedna. Moloch, kterého jsme prve přehlédli, se nyní s uraženou pomstychtivostí ujímal nadvlády.
Jeho jméno bylo mor.
