Dialog

Draperie svázané u boků okna dávaly knihovně ráz zámecké pracovny. Starožitný koberec se složitými orientálními vzory se povaloval vprostřed místnosti, pyšně ochozen. Sloupořadí knih okusovalo světlo. Křeslu naducanému molitanem vylézaly vnitřnosti na pravé opěrce. O prostornosti nebo světlosti se tady mluvit nedalo.

Jinými slovy: Místnost byla dobře mířený podraz na děti.

V knihovně stál škrobeně muž ve středních letech, záda rovná, hlava vzpřímená. Hrdost sama. Ostatně proč ne? Ten, kdo do knihovny vbíhal, udýchaný, zpocený a plný otázek, to nebyl on.

A otázka zněla: Co je to?

A odpověď: To je realita.

A já se zeptal: Tomu věříš?

A on odpověděl: …ne. Vůbec ne.

Tak jsem se zeptal: Proč to tedy děláš?

Ticho se protáhlo. Tvář odrážela obavu. Pak: Pokládáš mi zvláštní otázky.

Namítl jsem: Ale podstatné.

Nezodpověditelné, mínil on a následně pokračoval slovy, jde o to umět se vyrovnat.

Povzdechl jsem: Co když to neumím?

Řekl mi: Naučíš se to… všichni se to naučíme.

Otázal jsem se: A co když nechci?

Ukrojil své: Neptají se.

Naléhal jsem tedy: Co když to nepůjde?

Vzdálený pohled do sebe.

Co když se to nepovede? zkusil jsem to znovu.

Přesycen co když, jeho oči se zaleskly chmurným pobavením.

A tak jsem dodal: Nemůžeš tvořit příběh, který toho má mnoho co říct.

Opáčil: Ani takový, který toho nemá mnoho co říci.

Pravda, uznal jsem.

Vytkl mi: Jsi malověrný.

Já namítl: Nebo realista.

Své pohrdání si nechal pro sebe.

Povídám: Bude jich příliš.

A on odvětil: Už je.

Jedny květiny uschly; přišla služebná, vyměnila je, aby se v pokoji zase něco dělo. A tak to půjde dál, dokud budou květiny schopny reprezentovat plynutí času.

Podotkl jsem: Kouzlo zmizelo, cítíš to?

Odpověděl: Věc se má tak, že význam leží mezi řádky.

A já řekl: Myslíš, že v našich duších neexistují správné a špatné odpovědi?

Odpověděl: Nemohu celý svůj život hrát. Ale jaký je rozdíl mezi životem a hrou?

Sklonil jsem hlavu: Takže tohle je život.

Odpověděl: Ne. Je to, čím to chceš mít.

Zeptal jsem se: Cokoli chci?

Odpověděl: Cokoli chceš.

Přeji si, odhodlal jsem se, aby to byla upřímnost.

Odtáhl se. Stáhl do sebe: To je pošetilé. Copak uneseš pravdu?

Prohlásil jsem: Ji nepotřebuji, já chci upřímnost.

Zpozorněl: Nerozumím ti.

Vidím, přisvědčil jsem.

Zeptal se: A pokud nenajdeš odpověď?

Pokrčil jsem rameny: Budu hledat dál.

A on: Stojí ti to za to?

Přisvědčil jsem: Hledání je upřímné.

Ohradil se: Upřímnost ubližuje.

Oponoval jsem: Upřímnost bolí. Ublížit není jejím záměrem. Někdy je to podmínka k nalezení sebe.

Pravil: Jsi si sebou příliš jistý.

Souhlasně jsem pokrčil rameny.

Zmatek se prokmitl a schoval. Pochopil: Nevyčítáš mi.

Já odpověděl: Byla to tvá volba.

Namítl: Měl jsi mě zastavit.

Tomu jsem nerozuměl já: Vybral sis.

A tak se vrátil na začátek: Jenže jsi se mnou nesouhlasil.

Upřesnil jsem: S výběrem. Nikoli však s tebou.

Nevěřícné: Přiměl jsi mě?

Pousmál jsem se: Dal jsem ti na výběr.

Zaváhal. Naklonil hlavu a sledoval pro změnu on mě. Už nevypadal tak odtažitě.

Navázal jsem: Nerozhodneš-li se pro naději, potom se vytrácí vesmír.

Usoudil: Hledáš mnoho. Možná příliš.

Já mu povídám: Zastavit se před překážkou pro její zdánlivou nezdolnost je stejné jako seznamem neúspěchů vyvracet existenci úspěchu.

Myslíš? zapochyboval.

Přitakal jsem: Nikdy nevíš, kde se vesmír skrývá.

Co když, naléhal, co když jde vynaložená snaha nazmar?

Sklopil jsem zrak: I to se může stát.

Chvilka nejistoty. Zadržení dechu v očekávání: A to je vše? dožadoval se.

Nabídnul jsem: Znamená hodně udělat i jen malý krůček vpřed. Zvlášť pokud riskuješ sebe.

Ústup. Ale ne útěk. Řekl: Chováš velkou důvěru v pokusy.

Odpověděl jsem: Nemůžeš si říkat kdyby, tedy se neužíráš slovy nezkusil jsem.

Vždy si můžeš říct, namítnul, mohl jsem se snažit víc.

Věnoval jsem mu plnou pozornost: Mohl jsi?

Zachroptěl: Copak nejde vždy udělat víc?

Domníváš se, pokročil jsem k němu, že lze tu hranici hnát donekonečna před sebou?

A ne? vrátil mi.

Hlesl jsem: Nenalezneš pevnou půdu pod nohama.

Prohlásil: Odměnou za snahu je ti jistota nedostatečnosti veškerého počínání.

Na to já reagoval: To je neuspokojivé. Jako pokud chceš nenávidět tvora, který ti nic neudělal.

Namítl: Možná to měl v úmyslu.

Zpytavě jsem sledoval jeho tvář: Pověz, copak nevíš, že za tebou může přijít nenávistná a zaslepená lidská bytost, odhodlaná ničit, ale pronese pravý opak toho, co měla na srdci? Copak je potom důležitá všechna ta zášť?

Pochybovačně si mě přeměřil.

Proto jsem dodal: Je nenaplněná, pamatuj.

Konstatoval: Podle tebe mám odpustit.

To mě potěšilo. Vysvětlil jsem: Vtip je v tom, že nemáš co.

Bere mi právo na volbu, reagoval on.

A já jej doplnil: Tak trochu také sobě. Vždyť víš – jediná jistota je, že tajemství vesmíru nespočívá ve vesmíru.

Vycítil jsem, že je ze mě zmatený. Nebudu ten, který ho hodí do středu. Nechci jím být. A jemu se nechce padat. Padat taky bolí. A je to těžké. Moc těžké.

Jako by věděl, nač myslím. Pohnul se, rozkročil. Tvář stáhly dva ocelové mraky připraveny ke srážce. Pozice těla se přeskládala. Jiný druh napětí. Stejná neznámá.

Naznal jsem: Možná jsi příliš přísný, a proto nevidíš jasně.

Uznal: Možná jsem se spletl.

Upozornil jsem: Můžeš se mýlit teď.

Polkl: Jak to zjistím?

Vyhledal jsem jeho pohled: Odpověď je prostá. Leží mezi řádky.

Namítl: Neumím číst.

Zvláštní, nanesl jsem.

Znejistěl: Co je zvláštní?

Pokročil jsem ještě vpřed: Mě jsi naučil číst ty.

Zamyslel se.

Uvolnil jsem se: Přeješ si pokračovat?

Nechápavé rozhlédnutí se kolem sebe: Zapomněl jsem rozdíl.

A já řekl: Tomu se nedivím. Ani zrcadlo ani vázu v domě nepovažujeme za dar, odmlčel jsem se. Chápeš, proč to děláš?

Možná že doufám? navrhl.

Přikývl jsem: Myslím, že jsi našel správnou odpověď.

Franz Kafka: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“