Článek
Básník jí přiskřípl prst do dvířek, a ona, kudy chodila, kudy bloudila, tudy na to myslila, jak je to krásné, že si jí všiml, jak je to strašné, že ho nikdy nepřekoná – ten prst se zlomil natřikrát, byl zlomen a zlomen zůstává, a brejličky mu klouzaly z nosu, oči velké a kulaté a rozpačité, překvapené, co se to stalo; ještě jim to nedošlo, a už se omlouvaly (pořád dokola), zděšeny ze své neopatrnosti. Ne, ho nepřekoná.
Trochu to vonělo po barvě a kůži a po zaskočené nevinnosti. Spěšný chvat a vír sépiových barev omáčených v kávě a cukru a… ona tam neměla co dělat, a jeho to ani nenapadlo. Ne, ho nepřekoná.
A to se stává jen jednou.
Občas se zklamává z kostkované ulice a míhání kolem, kolem, kolen, kolem dokola za tím, kdo se otočí, a občas se ráda vzdává práva řešit – hřešit volbou, která nemá žádná TA; prodává ji ze sloupečku pro laciný tisk – za devět korun story pro Poptávku, hlásá papír – svému nejdražšímu člověku. Spolu s klobouky, pod které se schová šedá zeď a naděje; existovala, jen radno hledat tváře její není: Nezvěstná. Vysypaný marcipán se prší pod lodičky a lodě, na dně fontán se snáší půlkruhy hvězd – pšš, tiše, hvězdo, slyšíš? Oni nemají rádi náznaky.
Občas je zklamaná ze sebe.
Kostlivec straší ve věži; prý přebral službu průhlednému, ňouma, který se zapomněl umřít. Mít kostlivců celý šatník! Ale to je to – kde nahodit udici, když jedna hvězda po dopadu na zem vyžahla všechny rybníky a moře a oceány a vody vůbec, a pak letěla dál? Není. Nezbyla.
Tak se toulá ulicí přísných hospodyněk hlídajících krby, prochází medem potřenými domy a stromy a shledává, že i kdyby inspirace byla, všechny její uzly rozvázal ten básník na jediný škub v prostoru a čase. Není to hladové děcko, nenasyta, ta potřeba, která nedošla naplnění pro střet s někým o kus žíznivějším, o třídu mistrovštějším než ona?
Snová znova z chmýří titěrnějšího, než by kdy ona postřehla.
Ó Ódine, stůjž alespoň při něm, třeba prst sroste docela a vytryskne z něj odraz radosti a pýchy pro jehozdary. Pak nezbude už výmluv na básníka. Veškeré domy a stromy už nebudou tak beznadějně jeho k upotřebení. Buďme mírnější na své múzy, když široko daleko nic jiného nemáme, ne jako na služky, ne jako na trhovkyně. Jsou to partnerky a přítelkyně a nemilosrdné otrokářky lidských roztržitostí. Jak ony umí usměrnit!
Bubnují, slyšíš? Pořád ti nepřijde nic k znovuobjevování?, nabádá ji odraz básníkův. Kolena se natáhla, oblaka zatáhla, ulice zšedly, klobouky drží dlaně, nikdo se nedívá do obličeje. Pravda je oděna do chameleoní kůže a schovala se v exilu, rozštěpila se při vyklouznutí z ruky, kotrmelec, při škrtnutí o stůl, po dopadu na zem; ještě se neslepila. Možná to ani nemá v úmyslu. Je výhodné mít exil ve všech koutech světa! Nazírat, jak jenom jedna nepatrná část jí samé úpí vprostřed, nazírat na trhání svalů, šlach, orgánů, a chladně konstatovat ze všech ostatních, že ji to nebolí, ale děkuje za soustrast všem přihlížejícím.
Tahala za sukně dospělé a s nadšením ukazovala, že hádka skončila – vidíš, jak je to hezké, jak se lidé smějí a usmívají a podávají si ruce? Dívala se po nich jako po tenisovém míčku – tam a zpět –, dívala se na ty diplomatické tváře a culící se líčka, kroutící se rty a oči, jejichž výraz z oné dálky nešel poznat, dívala se, jak si ti úplní cizinci podávají ruce a objímají se, pijí a kouří – prostě jak se dělá – na sobě černé fraky, rubáše upřímnosti, jíž kdysi před lety vystrojili pohřeb, jelikož pro ni nebylo použití; a byla nadšená, protože svět je tak strašně krásné místo!
Čas novoluní z věty slízl krásu, nabarvil a schoval ji v noci a nikdy nevydal zpět, únosce v černém kabátu! Pak musela se nechápavě plačky dívat, jak ona hádka z útichu sílí v hlase a zbroji a bylo to pro ni stejné zklamání, jako pohled na hádku rodičů, která přece už skončila!, na kterou by téměř zapomněla, kdyby nebyla o tom samém předvčerejšky, jako byla včera, jako je i dnes a zítra se k ní nabalí jen další výčitky.
Vidíš?, tahala za sukně o to palčivěji, Proč s tím něco neděláte?, dožadovala se. Proč s tím něco neuděláte, pročstímněconeuděláte? Jste přece dospělí!
A velmoci výřečně mlčí, až na ten odvěce starý rituál mručení mužského pokolení, ammm, vyvolávaje vibrace, duchy, stíny lovců, co v nich dlí i přes oslepující světlo, i přes zahalující noc. Neposlouchají. Neslyší. Jsou němí. V transu. Nevypráví. Je třeba konat, lesknou se lebky přesvědčivě, a oči, a myšlenky jako zrádné liščí, a první nádechy jsou jenom o tom, jak trumfnout, ne jak řešit.
Trochu v dupačkách, trochu s plenkami, trochu v punčoškách to sledovala zpod televize, hlavu zvrácenou, tichá, němá, podvědomě cítící to chvění, ukazovák v uslintané tlamince.
A pak potkala básníka, hvězdu, co jí uzmula naděje a přesvědčení, a přesvědčení nahradila. S tím se musí prostě žít, s jizvou na prstě a zlomenou domýšlivostí. Byla to její chyba, věřit, že neobleče stejný svetr, který znala dvacet let a dvacet let se mu ze zákopu vysmívala, zdánlivě poučena v módě, smýšlení a chybách, s ocelovou tyčí proti jejich opakování, s odmítnutím plácat se v kaluži. Nač je rození dětí, které zakopávají o stále ty samé kameny? To byla její chyba, myslet si, že to má jako její vzorové, jako papírové růže a jiné přeludy, jako její titáni a Vanové, myslet si, že se povznese nad zakopávání a malosti charakteru a herecké umění bez jeviště. Do sytosti vyšklebena byla odteď odsouzena courat se ulicemi, od domu k domu, od vratů k vratům, pro svou nadutost a jen pro ni, musí pěkně šupat sbírat zkušenosti zamlžených oken, roztržených silonek a odchlíplých dvířek, neboť nic mrzkého na této zemi nedobude moudrosti svým pouhým narozením.
A co ty, básníku, kohopak líčíš, ztracen v bezpečné vzdálenosti, kdesi tam, odkud já na tebe nevidím? Viníš mě ještě z toho zkřížení cest a šoku a vlezlosti? Nepřijde ti to taky zvláštní, všechny ty koule letící vzduchem, hořící oblaka a střet normálního člověka s dílem nenormálního autora, kdy v jeden dokonalý moment souzní, kdy normální člověk připustí, že takové šílení by prožil, kdyby nebyl normální?
Smím prosit?, zeptá se autor.
A čtenář odpoví: Tedy přistupuji na váš tanec.
Jaká neprozřetelnost mléka! Neví, že už to začlo. Tiše, hvězdo, ať se nedoslechnou, že jeden z nich krade rozum druhému, a že ten druhý v sobě šílence právě teď každým zhoupnutím odhaluje, odevzdávaje se tanci. Nesmí se polekat, nesmí plachostí uniknout ze spáru sebe samého. Tanec se nesmí přerušit, ta sterilní, živá a krásná nádhera. Je křehký. Učí.
Je to jen krok, krok sun krok, co z něj? Někdo se nechce připravovat o tajemství věků, o nastavení přirozenosti a budíků a o odhalení, že jsme si všichni podobní, že jsme všichni stejní, že neunikneme stržení všech plátů z těl, těch plátů, co mají odstínit naše nejhrubší zločinnosti v nás. To se učit vydá na celý život, a pak už jen zjistit, jak s tím pracovat. Přece se nesluší stát se zapamatováníhodným pro svou zvířeckost, ale pro obratnost a vytrvalost ji skrýt. To je umění. To se cení.
Básníku, slyšíš? Je to jen hra?
Básníku, nezakopni! Musíš nést v ruce lucernu. Nezakopni, slyšíš? I to se stává.
Běda. Jen jednou.
To se stává jen jednou, potkat básníka.
