Kdyby pana Soamese

Některé věci byly určeny pro to, aby byly obdivovány jen z dálky; zblízka by jejich krása totiž nebyla vidět, anebo by oslňovala příliš, než aby byla patrna její vzácnost. Jako vzdouvající se kopce – je únavné po nich denně chodit do školy, ale je krásné na ně pohlédnout při slunečním svitu a za příznivých teplotních podmínek, ólalá, nebo když je pruh světla osvětlí, nažlutí a nazelení, zatímco pozorovatel zůstává vlivem mraku v šeru a po tmě.

Taková byla i ona.

Osud mi ji složil k nohám a já nevěděl, co s ní. Jak ji otevřít, tu hrací skříňku. Mohl jsem ji obdivovat, dokonce jsem ji mohl rozbít, ale ne otevřít ji. Nikdy ne pochopit, jak se odemyká. A to nás tak strašně dělilo.

Taky jsem nevěděl, co se sebou.

Byla mi vším, dal bych jí cokoli, jenže ona o to nestála, a já nevěděl, co udělat víc. Byla mi vším a do té míry dávala smysl mému bytí, do jaké je pro člověka důležité rozeznávat dobro od zla. Byla můj morální kompas. Skrze ni jsem dovedl vnímat svět, jako ho vnímali ostatní – vidět v dobru dobro a ve zlu zlo. Ale co s tím? Ona nechtěla být mým kompasem, nestála o to spasit duši zatracence, nechtěla být zbožštěna za ten nejšlechetnější čin, který mohla učinit. Vlastně si tuto skutečnost ani nechtěla uvědomovat.

A tak jsem zůstal bez kompasu.

Pro její otevření jsem byl odhodlán i neřídit se zakořeněnými konvencemi dobře známé, předky vyšlapané cestičky. Byl jsem jejím otrokem a ona mně nedostupnou bohyní, která svým výtvorem pohrdala, a která se nikdy, nikdy nedokázala vzdát naděje na svobodu dost na to, aby mi dala šanci.

Přesto jsem nelitoval. Nedokázal jsem litovat.

Ke krásné ženě patří krásný dům. Chtěl jsem ji v takovém mít. Vždyť i krásný portrét musí mít slušné pozadí. Chtěl jsem ji stáhnout z vlivu různých bláznivých nápadů, chtěl jsem jí dát čas, prostor, chtěl jsem ji mít pro sebe. Přiznávám.

Neměl jsem odvahu stavět další dům. Neměl jsem odvahu ani přesvědčení, že by to k něčemu bylo.

Nakonec jsme zůstali na Montpellier Square.

Mohli jsme se přestěhovat do Robin Hillu; ostatně nikdo tam nebydlel, dům stál, já za něj vydal nemalé jmění, byl pro ni, všechno bylo pro ni…

Copak to šlo? Jít se přestěhovat do toho paláce Jeho srdce? Srdce, které si vylil, když jej pro ni stavěl, žít tam s ní šťastně, v té tryzně Jeho vzpomínek na ni, vidět a vídat její krásu Jeho očima, vidět, jak přenádherné květy plodí láska, žít tam a vědět, že ona k nim voní, obdivuje se jim, přežívá z nich, zatímco je nucena být v mé společnosti? Jako bych skutečně byl zvíře.

A tak jsme se nepřestěhovali, a ta hrobka Jeho citů, to panoptikum mužské lásky, které sloužilo jen jako noclehárna, aby měl prach kde složit hlavu, zůstala opuštěna.

Díváš se na mě, jako bys mi říkala: Pusť mě, nech mě jít, třebaže já tě nenutil se vrátit. To ty jsi za mnou přišla, to ty ses ke mně vrátila, na pokraji zoufalství schoulená tam, kde jsi to znala. Slyšíš? Tak slyšíš?!

Neslyší. Mám dojem, že teprve teď mnou doopravdy pohrdá.

Dáváš mi najevo, jak se ti hnusím. Třeba si to zasloužím, říkám si občas, když už sám nevím. Dávám si od obrazů odpočinek. V něčem se hořkost z nich utopit musí, či alespoň rozředit. Tvé oči sledují mé pohyby, jako bys čekala, kdy přijde ten šťastný den a já vysílením padnu mrtev, obrán do dna o iluze.

Kéž bys byla jeden den mnou.

Jindy si říkám, že ti to dál nestrpím – to ty jsi udělala chybu, ne já. Musím ti ukázat tvé místo, musím se k tomu postavit jako muž, je mou povinností odkázat tě do patřičných mezí –

Jenže ty se na mě v tu chvíli pokaždé podíváš.

Tak mi svitne naděje: Domluvím ti. Nepokořím se ti, ani tě nebudu lámat, prostě ti domluvím. Žena má být muži ozdobou, má ho reprezentovat, má stát ve všem při něm, zastávat se ho, když na něj situace vrhne špatné světlo, má mu porodit syna – aby až se jednou ohlédne, byl se svým dílem spokojen, a žena mohla najít v mužově uspokojení své vlastní. Domluvím ti, protože jsi zřejmě nepochopila, proč se mnou nejsi šťastná. Rodí to zmatek v duši, když se vzepřeme ověřenému běhu světa; najednou nemáme nic, a není se oč opřít v nové, neustálené hierarchii věcí. Novotářství nepřináší vždy něco lepšího, jak se chlácholí ti, již rozvrátili starý řád a nový nedokázali nastolit.

Přistihnu se při blahosklonnosti teprve tehdy, když se na mě tak blahosklonně zahledíš.

Kdy vojáci složí zbraně, kdy už nebudeš muset být ve střehu? Stále se díváš, ale přehlížíš mě. Sleduješ z ostražitosti, a všechna něha se vytratila. Tvé oči jsou studené, stíháš mě jimi pro vlastní bezpečí. A čekáš, až padnu.

Takovou radost ti hned tak neudělám, miláčku.

Jsi mi protivný, říkají tvoje oči, poslední dobou spíš kočičí než něžné.

I to jsem z tebe udělal?

Tvá odvaha je bezbřehá, tvůj chlad úsečný a ostřejší než kterákoli urážlivá slova, jimiž se ženy obvykle tasí ve snaze ublížit. Ale v tom to je, že? Ty mi nechceš ublížit, na to jsem pro tebe málo důležitý.

Někdy mi připomínáš nespoutaného ptáka. A jindy bezbožné zvířátko v kleci, kterému je jedno, kdo se na něj dívá. A já se dívám, pořád se dívám, stále se dívám a říkám si, že bych měl raději pohlédnout do tváře Gorgonám než tobě.

Snad by byly milosrdnější.

Patříš mi, proč to nechceš pochopit? Proč je ti málo, že jsem se kvůli tobě vzdal všech a žádnou jinou nechci?

Co by za to jiné daly!

Proč jsi mě neuměla mít alespoň ráda?

Byli bychom spokojenější oba.

Pokud tě nechám jít, a ty si budeš myslet, že jsi skutečně volná, možná získám tvé srdce. Pokud tě nechám jít, a ty odejdeš, může se stát, že tě ztratím celou. Pokud tě jít nenechám, budu mít z tebe alespoň část.

Býváš teď tak vzdálená, že mám o tebe občas strach. Vlastnictví ztratilo na ceně. Proč už mi nechutná?

Nikdy mi nedáš příležitost. Nikdy mi nedáš na výběr. Proč sis mě vlastně vzala?

Nemluvíme.

Pořád se mi zdá, že po tobě chci moc. Pořád se mi zdá, že by pro tebe i sebeméně bylo příliš, takže by ti nevadilo, kdybych chtěl víc. Nepřišla bys na ten rozdíl. Neúnosné by to bylo stejně. Snad jen by přibylo ospravedlnění, z jakého důvodu tohle děláš.

Nemluvíme. To je první podmínka.

Nemluvíme. Domnívám se, že ti to přijde úplně stejné, jako kdybychom v mluvení do úmoru nepřestali.

Nemluvíme. A navíc si už ani nic nesdělujeme. Mám strach, že kdybych přitlačil, zlomila by ses na půl. A poté rozsypala.

Někdy mi připomínáš býka. Mlčíš zaťatě jako beran, vrážíš drápky do dlaní a dýcháš zrychleně. Především když se křivým slovem dotknu Jeho. Čekám pak, kdy ti povalí pára z nozder, kdy se odrazíš a skočíš, kdy vlastnoručně srazíš mému životu hlavu. Jsi rozrušená, rozrušenější než obvykle. I když je tvůj nepokoj jen stín toho, co vím, že bys dokázala, kdyby ses jednou netvářila tak chladně.

To není způsob, kterým u tebe chci vyvolat emoce. Ale někdy se neovládnu.

Útlak ticha dělá z muže pošetilce.

Musím tě mít. Jsem ochoten zaplatit jakoukoli cenu.

Tvůj chlad. Dříve mě dráždil. Dnes je v něm příměs obvinění a mě už nedráždí. Je mi odporný.

Odpor vyvolaný nesnesitelností.

Je to hořkost, kterou u tebe vídám, nebo zloba? Musíš se zlobit. Viníš mě z jeho smrti. Patrně ne zcela neprávem.

Stárneš, všimla sis toho?

Nadšení je věc pomíjivá. Kdo ví, jak byste dopadli. Třeba byste neměli děti zrovna tak, jako je nemáme my. Třeba by velká láska odešla během pár měsíců, sežehnuta plamenem každodennosti. Třeba bys měla oči pro pláč a vrátila by ses ráda zpátky. Neměl bych to dovolit, jak slušnost poníženému muži káže, ale domnívám se, že bych tě přijal zpět. A potom? Co potom? To se nikdo nedozví. Bukanýr si umřel a ty ses nestačila odmilovat a on tě nestačil zradit.

Čímž já zůstal ze všech nejzrazenější.

On by si našel milenku, nepochybuj o tom. Pokud dokázal podvádět June, pokud se neostýchal přebírat cizí manželky, potom je nanejvýš pravděpodobné, že plamen, jenž u něj žena dokázala rozdmýchat, dokázala v něm i rychle uhasit, a tento žal by pak překonala jen jiná, další žena. Byla bys další. A byla bys navýsost spokojená, viď?

Jen kdybych to už nebyl já.

Počítám. Počítám mince, domy, cenné papíry, obrazy, karáty v tvé šperkovnici, zisky, ztráty, počítám dny, které uběhly, aniž ses na mě podívala, počítám dny, které uplynuly, aniž bys promluvila. Počítám.

A vymýšlím přitom, jakou strategií se dostat z šachu.

Čím úporněji na tebe hledím, tím víc mě nemůžeš vystát. Sálá to z tebe. Každý pór tvého těla křičí, že doufáš, že to vím.

Ano, vím to.

Někdy mě tak k zbláznění nemáš ráda, až doufám, že mě nenávidíš.

Nenávist je taky cit.

Ale při pohledu na tebe – ne. Za to ti nestojím.

Šílím z tebe. Vážně jsem nikdy nepřišel na to, zda mnou jen pohrdáš, jsem ti lhostejný nebo mě nenávidíš. Kéž bys promluvila. Kéž by ses otočila a podívala se na mě… zdobili jsme stromek nebo dělali podobnou pošetilost, když ses jednou skutečně podívala. Řekla jsi: „Pozor,“ má ruka totiž o něco zavadila. Tvé oči byly čilé a živé a tolik normální – neviděl jsem je takové dlouho.

Pozor. Byl to ten nejlepší dárek.

Pokud tě nemůžu mít já, nesmí tě mít nikdo. Spokojím se i s úlomky tebe. Vidíš? Kolik lidí by něco takového dokázalo; spokojit se s plamínkem skomírající svíčky položené během mrholení na hřbitově, když ví, že se v tobě skrývá žár?

Mívám teď pocit, že jsem se v některých mých rozhodnutích zmýlil.

Pokud tě nechám jít, ty se nevrátíš.

A já to vím.