Článek
Býval jsem ohavný namyšlenec. Mládí snad všude takové bývá. Bez bouření proti běhu života není důvod prozkoumávat, bez chuti zkoumat není věcem propůjčen smysl, bez smyslu není zásoba energie a bez energie není nic, z čeho po zbytek života čerpat. Život lidského plahočení bez něčeho, co ho pohání vpřed, je smutný. Prázdný. Nemá své opodstatnění. Není.
Vztek krále znenadání opustil. Ne bezmoc sama, to její uvědomění jej rozrušilo. Něco rozpoutal, něco, co teď už nebylo v jeho moci zastavit. Děsilo jej to. Snad poprvé v životě ho to vyděsilo, neboť měl čas přemýšlet o údělu svém i svých lidí…
Zkrotlý a pokorný, navrátiv se zase k vůli boží, poklekl a pokusil se kát. Slova dobře naučené modlitby se však králi v mysli zmateně míhala, jedno předbíhalo tři další; bylo pro něj znepokojivé, že ani teď, stejně jako za roztěkaných jinošských let, nedokázal být správný křesťan (a je to hrozné zklamání, zklame-li se člověk především sám v sobě).
